9:49

Cestu do Busanu prospal s obličejem přilepeným na sklo. Probudil se až když mu čísi ruka dopadla na rameno a jemně s ním zatřásla. „Pane? Vjíždíme do města," oznamoval řidič a otočil se zpět k volantu.

Namjoon se odlepil od okna a protáhl si ztuhlé svaly. Rychle si upravil vlasy, které mu teď na jedné straně odstávaly od hlavy, a překontroloval batoh mezi nohama, jestli v něm nic nechybí.

Pocítil v sobě to staré známé vzrušení; přišlo pokaždé, když se blížil k cíli, a čím delší cestu musel vážit, tím silněji to v něm cukalo.

Cestování, ač za povinnostmi, si užíval. Nikdy jindy se pro ně totiž nenaskytl čas ani příležitost.

Narodil se a vyrůstal v Seoulu. Otec vysoce postavený vládní příslušník, matka ředitelkou odboru rekultivace. Očekávalo se od něj, že jakmile vyroste, půjde ve stopách svých rodičů – a tak také udělal. Svým způsobem.

Nevěděl, zda má svou práci rád. Naučili ho, co je správné a co špatné, a tím se řídil. Jestli je jeho úkolem chytat a zabíjet lidi, kteří porušují zákony, tak to udělá.

Jeon Jungkook.

To jméno mu opět vyplavalo na povrch mysli. Ten chlapec dnes zemře jeho rukou.

Necítil k němu lítost. Musí se to stát, a není nic, co by s tím mohl udělat.

Velmi dobře si pamatoval všechny, které sprovodil ze světa, stále se prodlužující seznam, jméno za jménem, tvář vedle tváře.

Nebylo to z úcty ani sentimentu, nic takového – alespoň to si namlouval. Prostě to tak je. Vzpomínal si na všechny, ale ten první... na toho nezapomene do konce života.

Jmenoval se Kim Seokjin. Neprosil se o to, aby jej ušetřil, jako následně všichni ostatní. Místo toho se mu vysmál do obličeje. Seděl tam, krev mu stékala po paži, a usmíval se.

Zabij mě, jestli to dokážeš, vyzývaly ho jeho oči.

A on to dokázal.

Dnes to dokáže taky.

„Jsme na místě, pane."

„Výborně." Přehodil si batoh přes ramena a otevřel dveře. „Uvidíme se za pár hodin."