Konečně je dnešek. Jsem opět pod tlakem, protože se mám opět vidět s Erenem, ale po mé domněnce, že mám malou šanci, jsem schopen i tento tlak překousnout. U skříně jsem opět stál dobrou hodinu, neustále se mi něco na věcech, co vždycky nosím, nelíbilo, ale nakonec jsem přeci jen musel něco vybrat. Chci aby byl už večer, a zároveň to nechci. Jsem vážně nemocný. Nejspíš ano.
     Moje snídaně byla dost rychlá. Nedokázal jsem udělat něco lepšího, protože bych to s největší pravděpodobností spálil. Bože můj, co mi to ten kluk dělá! Zblázním se z toho. A nejhorší věc je, že zbývá do Vánoc nějakých devět dnů pokud se nemýlím. Není šance, že bych se dokázal do té doby připravit a vyznat se mu. Prostě není!

🎄🎄🎄

     Naposledy si zkontroluju jestli mám vše, co potřebuji a jestli jsem doma udělal vše, co je nezbytně nutné před odchodem. Teprve poté s klidem obouvám boty a dotýkám se kliky pomocí které chci otevřít dveře. Avšak mobil byl rychlejší a začal mi vyzvánět v kapse. Spustím ruku z kliky a podívám se na telefon na kterém svítí Erenovo číslo.
     „Děje se něco?" nebudu se vyjadřovat, že mé pozdravy už nejsou o představě jména.
     „Ahoj, kde teď jsi Levi?" zeptá se mě.
     „Zrovna vycházím z domu."
     „Tak tam i zůstaň."
     „Jak to myslíš?" mluvím zmateně a on znervózní.
     „Něco mi do toho skočilo. Neodložíme to na zítra?"
     Jsem zmatený. Nevím jestli mám být naštvaný nebo smutný. „Fajn, tak fajn, takže dnešní plán se přesouvá na zítra?" zeptám se a zuju se.
     „Jo, tak to bude," nevím proč, ale nechce se mi jeho slovům věřit „zatím se měj Levi."
     Těžce dopadnu na gauč s velkým vyfouknutím vzduchu plic. Tak velký pád dobrého dne na špatný den jsem opravdu nečekal. Ale co jsem si mohl myslet, u Erena šanci nemám. To předtím byla pouze naivita.

Moc se omlouvám, že to zase vydávám tak kostrbatě, řeším teď doma docela dost podstatný problém, ale budu se snažit těch pár kapitol dovydat normálně :)