Dnešek si prošel tím samým, jako včerejšek. Důkladné přípravy na jedno pitomé a pro toho kluka jistě bezvýznamné setkání. K čemu mi je vypadat hezky, když se každý den strojím jak na pohovor? Co vlastně zkrášluji? Ale to je už jedno. Jednoduše jsem prostě nervózní.
     Nedočkavě přecházím po místnosti dobrou hodinu před odjezdem. Nevím jak se zklidnit, nejde to se přimět.
     Zazvoní mi mobil v kapse. Podívám se na volajícího. Hanji. Zvednu jí to s velkou nechutí.
     „Co je?" zeptám se naštvaně.
     „Nevrč na mě hned tak. Chtěla jsem se zeptat jestli by ses nechtěl stavit na kafe?"
     „Ne nechtěl."
     „Ale no tak, bude tu i Eren."
     Zase to zkouší. Já jí ale nemůžu říct, že jdu s ním ven, takže lže. To by se hezky rychle hodilo na mě. „Hanji, poznám když lžeš."
     „Ups... Prokoukl jsi mě. Ale i tak by jsi měl jít."
     „Nechci, stačí? A končím," prohodím a ukončím hovor.
     Přijde mi zpráva. Už jsem chtěl na čtyřočku nadávat, ale ta zpráva byla od Erena. Napsal mi, že nebude moct ani dnes. To mě naštvalo. Bez váhání jsem vytočil jeho číslo.
     „To se mi vyhýbáš?! Nebyl jsi to ty, kdo chtěl mezi námi něco urovnat?!" nechci po něm křičet, ale tohle mě vytočilo. Rozhodilo mě to.
     „Levi, já si tohle nemohl přeci vybrat. Kamarádka chce pomoct."
     Kamarádka? Oh... „to mluvíš o Mikase? Jak chceš, jak chceš. Už mě netahej ven. Už do té zimy nejdu," ukončím hovor. Nemám zájem se s ním hádat. Vím, že mluvil o Mikase, moc dobře to vím. A to mě vytáčí o to víc. Byl jsem naivní, vím to. Samozřejmě dá Mikase přednost přede mnou. Proč bych měl být já ten na prvním místě. To bylo dost naivní ode mě.