Z té včerejší hádky jsem mimo, a tak jsem Hanji pozvání přijmul. Udělám jí tím radost a ona mě donutí nemyslet tak intenzivně na včerejšek. Nyní sedíme u šálku kafe, v mém případě čaje, a mluvíme o kravinách. Já spíš poslouchám. Je tu s námi ještě Erwin a Petra. Jejich konverzace mě nezajímá jako vždy, ale rozhodně budu poslouchat radši tohle než svou mysl.
     „Levi, měl by jsi si někoho najít, to hodláš být zase na Vánoce sám? Můj bože, co to s tebou je?" postěžuje si Hanji.
     Zamračím se na ni „nikoho nepotřebuji sobě tak blízkého. Jak dlouho ti to mám ještě říkat než to pochopíš?"
     „Já to ale prostě nechápu! Dokonce i takový surovec by měl mít nějaký vztah k lásce."
     „Jo, to mám... Nenávidím lásku, to je vztah, tak mi dej už pokoj."
     „Domluvím ti rande."
     „Co?! Ne!"
     Zamračí se, ale nechá to už být.

🎄🎄🎄

     Chci jít domů. Je pozdě. Hodně pozdě. A já musím ještě doprovodit Petru domů. Auto jsem dnes s sebou neměl, tak si tu kosu musím přetrpět pěšky. Tohle mě jednou zabije.
     „Levi?"
     „Hm."
     „Děje se něco? Přijdeš mi dneska dost ustaraně," zeptá se něžným hlasem.
     To ze mě dokáže číst? „To mě sleduješ?"
     Zakucká se a zrudne „ne! Jak tě tohle n-napadlo! Jen to na tobě poznám. Nejspíš."
     „Možná mi něco je, stačí?" vyjedu po ní. O další výslech nestojím.
     Přikývne a dál jdeme mlčky až k jejímu domu. Poté už jen zamířím rychle k sobě, kde se uvelebím v posteli.