Ty dny utíkají strašně rychle. Nemůžu uvěřit, že ten sen, který se mi zdál se odehrál včera. Vlastně dneska. Byl tak skutečný. Taky jsem se z toho dlouho dostával. Je pravda, že bych byl hrozně moc rád, kdyby u mě jednou Eren byl, ale ne takhle. Ne z ničeho nic. Jen pokud o tom budu vědět. A jen pokud bude vědět, co k němu cítím. Takže dřív jak na Vánoce mi takové záchvaty dělat nebude. Nemůže. Jinak zešílím.
   Zazvoní mi telefon, který hned zvednu. „Levi Ac-"
   „Levi Ackerman, jo já vím. Nezabilo by tě, kdyby ses kouknul, kdo ti volá," znovu se dotyčný zasměje tím nádherným hlasem.
   „Erene?"
   „No nepovídej. Tys mě poznal?" opět se zasměje.
   „To není vtipný Erene. Co chceš?" zavrčím.
   „Jo, promiň. Už toho nechám."
   „Erene mám práci. Nemůžu během práce telefonovat. To moc dobře víš."
   „Jen mě tak napadlo... Nechceš zítra zajít do parku? Mělo by svítit sluníčko. A v parku je hezky. Navíc je nádherný, když je pokrytý sněhovou peřinou."
   „Erene pracuju," rozčiluji se. Moc dobře ví, že nemám zrovna v lásce zimu.
   „Levi... Tak jen na chvíli. Potom si zajdem někam do kavárny. Prosím. Opravdu to chci mezi námi urovnat."
   Polknu. Dokáže mě tak snadno přesvědčit. Chci, aby ke mně cítil to samé, co já k němu. Chci ho přinutit se do mě zamilovat. Už nechci, aby mi nadále utíkal.
   „Tak fajn. Ale jen na chvíli."
   „Díky. Mockrát ti děkuju Levi. Ani nevíš jak jsem rád."
   „Erene pracuju. Musím končit."
   „Dobře. Tak se měj. Zatím. Ještě ti dám vědět. Ahoj!"
   „Čau."
   Ukončí hovor a odložím mobil do rohu mého stolu. To je blbec. Ale i tak ho mám rád. Pro něj jsem ochoten překousnout vše. Ale teď zpátky do práce.