"Nenech se Flashem moc vytáčet. Je prostě, jaký je. Já se naučil ho trochu víc ignorovat," mával rukou Peter, když jsme seděli venku v parku u školy a čekali na dvouhodinovku v laboratořích.

"Jenže takhle by se neměl chovat nikdo. Vždyť je to naprostý šašek." Peter nic neřekl, ale jeho výraz mi potvrdil, že se mnou souhlasí ve všech směrech. Jsem na Midtown už přes tři týdny a zatím se mi tato teorie jen potvrdila. Flash je prostě jen machýrek, který chce být vidět. A aby byl vidět, všechny ostatní jen ponižuje.

"Hej vy dva cucáci!" Oba dva jsme se otočili a uviděli Flashe na druhé straně parku. "Máte tu sraz nul? Parkere, už jsi přetáhl i Starkovou?" Zamračila jsem se na něj, ale to už mířil pryč.

"Jen klid Jess. Nech to být," položil mi ruku na rameno Peter. Trochu jsem se uvolnila. "Pojď, jdeme na ty laborky." Práce v laboratořích mě bavila ze všech předmětů asi nejvíc. Měli jsme vždy na výběr z několika možností, co chceme dělat, a každý pracoval sám, takže mě nikdo nezdržoval otázkami. Celkově jsem výuku na Midtown zvládala skvěle. Neměla jsem s učením žádné problémy. Večer jsem pak tátovi vyprávěla, co všechno se během dne stalo. Vynechávala jsem však Flashe a jeho poznámky. Nechtěla jsem, aby si dělal starosti.

Za dva dny máme velký test z optiky ve fyzice a test z algebry, tak jsme se s Peterem domluvili, že se budeme učit spolu. Rozhodli jsme, že bude lepší přijít k němu, takže jsem v sobotu odpoledne nasedla do auta a zamířila k Peterovi domů. Když jsem zaklepala na dveře, otevřela mi May. Pustila mě dovnitř s tím, že Peter je někde pryč, že by se měl ale každou chvíli objevit. Přišla jsem k Peterovi do pokoje, ta jako už několikrát předtím a sedla si na postel.

Ten Peter se někde musel zaseknout, protože mu to už trvá půl hodiny. Když už jsem mu chtěla zavolat, na mé levé straně jsem uslyšela pohyb. Zůstala jsem potichu. Dovnitř někdo vešel oknem. Chvíli se nic nedělo, když v tom přímo přede mě skočil samotný Spiderman. A když jsem si myslela, že už nemůžu být víc překvapená, sundal si masku a já v zrcadle na opačné straně pokoje spatřila Petera. Jelikož má Peter dvoupatrovou postel, zprvu si mě nevšiml, až když jsem promluvila, otočil se.

"Petere?" Celý ztuhl. Já stále seděla na posteli a koukala mu na záda. Až po chvilce se na mě otočil a uviděl můj vyčítavý pohled. Nadechl se, nejspíš, aby mi vše vysvětlil, ale na to jsem teď opravdu neměla náladu. Sebrala jsem si batoh a vydala se ke dveřím. Peter mě však zastavil.

"Jess počkej! Já...Já ti to všechno vysvětlím!"

"Co?! Co mi chceš vysvětlovat?" Vykřikla jsem, ale pak jsem si uvědomila, že vedle v místnosti a že nejspíš netuší, že její synovec po dnech vyvádí tohle. "Že ve dne v noci pobíháš v tomhle kostýmu a vystavuješ sám sebe nebezpečí?" Tentokrát jsem už nekřičela, jen šeptala. Ale i tak z mého hlasu byl slyšet hněv. Pořádný.

"Ty to nechápeš."

"Já že to nechápu? Samozřejmě, že jo. Rozumím tomu dokonce víc, než ty! To co děláš je nebezpečné. Pamatuješ na tu noc, kdy jsi ke mně přišel, a já tě vyléčila? Byla to náhoda! Nebýt mě, nejspíš bys vykrvácel!" Peter nic neříkal. Věděl, že mám pravdu.

"Pochop. Od té doby, co mám tyhle schopnosti, jsem se změnil. Je mou povinností chránit lidi."

"Ne, tvou povinností je zůstat naživu a studovat. Žít normálně, ne tohle." Promnula jsem si obličej.

"Ale, to že ty jsi superhrdinka ti problém zřejmě nedělá, co?" utrhl se na mě. Trochu mě to zasáhlo.

"Pochop, já mám za sebou šest členů týmu, kteří mi hlídají záda. Ty jsi na to sám. A to je špatně." Zamračila jsem se na něj. Vztek vybublával na povrch a slova, která mi vycházela z úst, jsem prostě nedokázala zastavit.

"Tím chceš říct, že na to prostě sám nestačím."

"Přesně to říkám," řekla jsem bez jakékoli emoce. Bylo to ode mě ošklivé, ale nemohla jsem ho nechat, aby takhle dál riskoval vlastní život. Peter si ale moje slova vyložil jinak.

"Myslím, že bys měla jít." Zavřel oči a sklopil zahanbeně hlavu. Nadechla jsem se.

"Taky si myslím." Vyrazila jsem ke dveřím. Než jsem však otočila klíčkem, zašeptala jsem: "Myslela jsem, že před sebou nemáme tajnosti. Evidentně jsem se spletla."

Řekněme, že tahle událost odstartovala mnohem méně příjemné události.

Týden jsem se Peterovi vyhýbala. Sedala jsem si na hodinách co nejdále, v laborkách to stejné. Na obědy jsem chodila co nejdřív, abych se s ním neviděla. Odmítala jsem být ta první, kdo se omluví nebo na toho druhého promluví. Koneckonců to byl právě Peter, kdo lhal. Copak si myslel, že bych neudržela tajemství? Já, co udržela své schopnosti pod pokličkou už dva roky? Zatím se mi to daří skvěle. Nikdo přesně neví, kdo je ten člověk u Avengers, kdo umí pohybovat vlnami nebo posouvat zemi. A tady se dostáváme, k jedné z těch věcí, co se mi za druhý měsíc na Midtown stane.

Seděla jsem v kantýně u stolu úplně sama. I když už byla půlka pauzy pryč, právě v tuhle chvíli tu bývá nejvíc lidí. Ale stejně si ke mně nikdo nepřisedl. Lidi kolem si šeptali, někteří na mě ukazovali a jiní se tvářili kapku vyděšeně. Pak ke mně přistoupil Flash. Povzdechla jsem si.

"Co zase chceš Flashi?" protočila jsem panenky. Pak jsem si uvědomila, že je něco špatně. Jeho obvyklý úšklebek nahradil povrchní a odsuzující tvář.

"Možná by ses měla na něco podívat." Nic dalšího neřekl a jen přede mě položil svůj telefon. Na displeji bylo obrovským písmem napsáno něco, čeho jsem se, od doby, co jsem schopná ovládat živly, bála nejvíce.

MYSTICKÝ ČLEN AVENGERS KONEČNĚ ODHALEN! JE JÍM NIKDO JINÝ NEŽ JESSICA STARKOVÁ! DCERA TONYHO STARKA. MLADÁ SLEČNA STARKOVÁ JE SCHOPNA MANIPULOVAT VŠEMI MOŽNÝMI ELEMENTY. JE PRO NÁS NEBEZPEČNÁ?

Hlasitě jsem polkla. Flash přejel prstem po telefonu na další zdroj. Tentokrát na hlavní zprávy v New Yorku. Na jejich stránce bylo video.

JESSICA STARKOVÁ – TAJEMNÝ AVENGER!

"Podle našich zdrojů je Jessica Starková poslední člen Avengers. Je schopná poroučet vodním vlnám, zemi, větru a nejspíš i ohni. Je nebezpečná? Velmi pravděpodobně. Jako ukázku, můžete vidět její sílu v New Yorku, kterou zachytily kamery a tyto záběry se objevily poté, co padla organizace SHIELD."

Na obrazovce jsem já, jak rozmetávám jedním pohybem všechny mimozemšťany okolo sebe ohnivými plameny. Další je ještě horší. Další ukázka je ta z Triskelionu. Zvedám pomocí svých rukou a celého těla obrovskou vlnu vody.

"Je pro nás hrozbou. Podle nás by měla být někde střežena, aby nenapáchala nějaké škody. Je nebezpečná. Měli bychom ty její schopnosti nějak zkoumat..." Dál už jsem se nedívala. Ostrčila jsem židli od stolu a vyběhla z kantýny. Viděla jsem rozostřeně. Špatně se mi dýchalo.

Tohle se neděje! Přesvědčovala jsem samu sebe. Nebylo to k ničemu. Svět už o mě konečně věděl, a je to horší, než jsem si myslela.

Vyběhla jsem do parku u školy. Bylo tam moc očí, a všechny na mě upíraly svůj pohled. Rozeběhla jsem se pryč. Hledala jsem jakékoliv místo, kde bych mohla být sama a trochu se uklidnit. Zběhla jsem za roh, kde konečně nebyla ani noha. Upustila jsem všechny věci a zběsile dýchala. Tenhle stav znám moc dobře. Záchvat úzkosti. A silný. Nemohla jsem popadnout dech. Najednou si přede mne někdo klekl. Neměla jsem dost síly, abych se podívala, kdo to je, al podle vůně jsem poznala Petera. Položil mi dlaň na rameno. V tu chvíli jsem se sesypala. Do očí mi vhrkly slzy. Peter si mě přitáhl do obětí a nepouštěl mě. Já brečela a brečela. Nemám tušení, jak dlouho jsme tam takhle klečeli na zemi, ale když jsem se přestala třást a brečet, nějaká ta minuta uběhla.

"Moc mě to mrzí. Mrzí mě to všechno," roztřeseně jsem se nadechla.

"Ne, to není tvá vina. Věděla jsi, že jednou to přijde ne?" Kývla jsem. "Tak alespoň to máš za sebou."

"Moc mi nepomáháš. Copak jsi nečetl ty články? Neviděl zprávy? Nazvali mě velmi nebezpečnou! Chtěli by mě zkoumat jako nějaké zvíře!"

"To se nikdy nestane. Tvůj táta by tohle nikdy nedovolil. Vždyť to víš," snažil se mě utěšit. Ale stále si nejsem ničím jistá. A od teď už zřejmě ani nikdy nebudu. 

"Nechci nikomu ublížit," zavrtěla jsem hlavou. Peter mi pomohl se zvednout.

"Já vím. A je důležité, že ty to víš taky. S velkou mocí přichází i velká zodpovědnost." Zvedla jsem k němu své zarudlé oči. "To říkával strýček Ben. A oba dva jsme přece zodpovědní, tak se není čeho bát."

Peterovi se to snadno řekne. Jeho tajemství znám jen já. To moje zná teď úplně každý. Přišla jsem zpátky do školních chodeb. Všichni si ode mě drželi alespoň dva metry odstup. Jako bych jim měla něco udělat. Snažila jsem se toho zbytek dne nevšímat. A potom další a ten další. Bylo to čím dál těžší. Obzvlášť u teenagerů, kteří jsou lehce schopni pomluv a urážek, kterými jsem byla od té doby zahlcena dvojnásobně. Slyšela jsem urážek hned několik, ale jedna mě zasáhla opravdu nejvíc. Zrůda. Od holky jménem Michelle.

Stalo se to, když jsem se oddělila od Petera, protože jsem potřebovala na záchod. Nebyl v tom žádný problém, dokud jsem nevyšla z kabinky a spatřila ji v jednom z rohů. Snažila jsem se jí nevšímat, ale ten její pronikavý pohled se mi zavrtával snad až do mozku, tak jsem ji prostě oslovila, co má za problém. Měla celkem jednoduchou odpověď. Mě.

"Kdo vůbec jsi, že ti dovolují se tady volně pohybovat? Viděla jsem ty videa. Jsi nebezpečná. Měla bys být zavřená někde z dosahu lidí."

"Vůbec nevíš, o čem mluvíš. Tohle je mnohem vetší než ty, než vy všichni."

"O to právě jde. Ty sem nepatříš. Nemáš mezi námi místo. Jsi jiná, než my. Jsi zrůda." Řekla mi to přímo do očí. Nic jsem na to neřekla, jen jsem je otočila a jako tělo bez duše jsem odcházela. Další den jsem nešla do školy. Nemohla jsem. Tátovi jsem zalhala, že je mi zle. V podstatě to lež nebyla, ale nechtěla jsem mu nic říkat.

Dřív jsem si myslela, že zlo páchají jen mocní padouši. Ale evidentně stačí pár slov a člověk je hned na dně.