Dva týdny po Washingtonu a já jsem pořád zalezlá doma. Táta mě odmítá pustit z domu, a když už, tak jen s Happym nebo s tátou samotným. Cítím se jak Locika zamknutá ve věži.

Celý den jsem buď ve svém pokoji, kde si čtu nebo maluju, v kuchyni nebo denně čtyři až pět hodin v posilovně, kde si zlepšuji techniku nebo posiluji svaly. Aby se ze mě nestala gaučová brambora. Ale s tím je konec. Vydala jsem se za tátou do jedné z mnoha laborek. Našla jsem ho v jedné z těch laboratoří v horních patrech, spolu s Brucem, který tu často zůstává.

"Tati," rázně jsem vkročila dovnitř. Táta se na mě otočil s vytaženým obočím až do nebes. Bruce zvedl pohled a hned jej zase sklopil. Nejspíš pochopil, že tohle je záležitost pro Tonyho, a tak se do ničeho nemusí míchat.

"Ahoj, jak se máš? Ale všechno jde, jak má." Když viděl, že na žerty nemám náladu, přestal. "Co se děje?"

"Chci zpátky do školy." Evidentně ho to zarazilo. Nejspíš čekal, že potřebuju něco zjistit, nebo nějaké nové oblečení. Možná novou knížku nebo prostě jen chci jít ven. Ale tohle, soudě podle jeho výrazu opravdu nečekal.

"Do školy? Vždyť máš teď zařízenou tu dálkovou?"

"Ano. Chci zpátky. Chodit normálně mezi lidi," povzdechla jsem si a posadila se na jezdící židličku, která byla blízko. Táta položil nástroj, co měl zrovna v ruce a popošel ke mně.

"Proč se tam chceš vrátit? Není studium na dálku přeci jen lepší?"

"Nechci takhle žít. Být jen zavřená doma. Chci chodit ven, být s kamarády. Prožívat ten stres z testů. Chci být normální." Tátovi to zřejmě docvaklo. V ten den, kdy jsem se ocitla na pokraji smrti a dokázala zvednout hladinu jezera do výšky budovy, se ve mně cosi změnilo. Mé schopnosti nejsou jen hračka. Ta síla je větší, než jsem si uvědomovala, a to mi nahání strach. "Prostě se od toho všeho superhrdinství potřebuju oprostit. A pobyt v místech, kde jsou stejně staří lidi, by mi nejspíš pomohl." Táta váhal. Viděla jsem mu to na očích.

"Tony," promluvil konečně Bruce. "Možná to není špatný nápad. Jessica je mladá. A během pár dní se jí přetočil život naruby. Měli bychom jí dát nějaký čas prostoru. Žádné mise a tak." Hodila jsem na Bruce vděčný pohled. On mi jako jeden z mála rozuměl. Měl nechtěné schopnosti, které musel držet na uzdě.

"Tak dobře. Jak myslíš. Zařídím to, ale jen pokud si jsi na sto procent jistá." Rozhodně jsem kývla. A potom ho sevřela do obětí, které mi silně opětoval. Díky bohům, že svolil, jinak bych se tu za pár dní zbláznila.

************

Jelikož jsme se s tátou shodli, že bude lepší chodit na školu v New Yorku, domluvil mi přestup do jedné z místních škol tady na Manhattanu. Sice tu nikoho neznám, ale, no... Řekněme, že všechno mohlo dopadnout hůř. Je polovina dubna, takže se studenti zaměřují spíš na testy a konečné projekty. Někteří i na maturitu. To je však neodrazuje od podivných pohledů, které na mě ty dva týdny, co jsem začala znovu navštěvovat školu, házejí. Jsou jiné než před New Yorkem.

Pár lidí se na mě kouká pořád stejně. Dcera Tonyho Starka nebo Iron Mana. Superhrdinka, co pomohla zachránit město před invazí mimozemšťanů. Pak je tu polovina lidí, co mě kompletně ignoruje. To mi až tak nevadí. Stále jsem v kontaktu s kamarádkami z Malibu. Díky za ně. A poslední skupinka lidí na mě hází...řekněme, ne zrovna vroucné pohledy. Ale dá se to vydržet. Na obědech sedívám sama, a v hodinách většinou taky, kromě laborek.

Právě sedím na hodině pokročilé biofyziky, když do třídy vešel ředitel školy. Všichni se ve zvyku postavili. Když ředitel pokynul, všichni si zase sedli zpět do lavic.

"Žáci, letos jako druháci jste měli možnost se na měsíc až dva vyměnit s někým z jiné školy. Několik z vás jsme vybrali a ti mají místo na některé škole v New Yorku. Seznam vyvěsíme do kantýny ještě před obědem. Pokud na seznamu uvidíte své jméno, zajděte si pro veškeré informace k paní zástupkyni Reedové. Děkuji za váš čas."

Hned jak skončila hodina a začala obědová pauza, vydala jsem se rychlou chůzí přímo do kantýny. Když jsem dorazila, všimla jsem si menšího hloučku u jedné z nástěnek. Tam určitě bude ten seznam. Přešla jsme tam a snažila se naklonit přes ostatní studenty. Očima jsem prolétla celý seznam a hledala své jméno. A tak jej našla uprostřed seznamu.

Midtownská střední škola vědy a technologií.

Zajásala jsem. Přijali moji žádost. Vždycky jsem se tam chtěla podívat. Spoustu studentů odtud nastupuje na MIT. Rozhodně tam očekávají vysokou úroveň ve znalostech fyziky, chemie a matematiky. Hlavně z toho důvodu jsem si Midtown vybrala. Je tu pro mě možnost si zvýšit znalosti fyziky. Neskutečně se těším. Místo oběda jsem se rovnou vydala za naší zástupkyní.

Přišla jsem tam zřejmě jako první, tak jsem hned vešla. Zástupkyně Reedová je paní ve středních letech s tmavě černými vlasy a modrýma očima barvy ledu. Doslova. Když se na vás dívá, připadáte si, jakoby vás dokázala uhranout pohledem a přitom úplně zmrznete. Ve skutečnosti je ale milá. Až to některé z nás překvapuje.

Zástupkyně mi podala modrou složku. Podle toho, co mi řekla, bych uvnitř měla najít přesnou polohu, kdy nastoupit, jaké budu mít předměty a rozvrh v jaké třídě budu. A jak dlouho celkově na škole zůstanu.

Když jsem se později odpoledne dostala domů do Avengers Toweru, hned jsem vyrazila najít tátu. Překvapeně jsem ho nenašla v nějaké z laboratoří, ale v obývacím pokoji, pěkně velkém, s Pepper a koukali na nějaký film. Podivila jsem se, že ho Pepper donutila nestrávit tam celý den. Nad pohledem na ty dva se mi na tváři vykouzlil úsměv.

"Ahoj," přišla jsem k nim a posadila se na křeslo vedle nich. Oba dva mě s úsměvem přivítali.

"Jak bylo ve škole zlato? Vypadáš uvolněnější než obvykle."

"Vlastně mám novinu," řekla jsem hned a z batohu vytáhla svou složku. Podala jsem ji tátovi, který si ji převzal. Normálně si nic od nikoho nebere, ale u mě dělá výjimku. "Pamatuješ, jak jsem se zmiňovala o tom možném přehození školy na nějaký čas?" Táta přikývl a začal listovat složkou. "No, tak mě vybrali."

"To je skvělý Jessico," usmála se Pepper. Natáhla se přes tátu, aby mě mohla obejmout.

"Nepochyboval jsem," usmál se táta a dál listoval dál složkou. "Midtown, to je dobrá střední," pokýval hlavou.

"Proto jsem se o ni přihlásila. Ale je tu jeden problém." Oba ke mně vzhlédli. "Ta škola je až v Queensu. Dostávat se tam každý ráno nebude sranda."

"Happy by tě tam mohl každý den dovážet. Myslím, že to je ten nejmenší problém." Taky mě to napadlo, ale ta představa, že mám něco jako limuzínu a šoféra, který mě každý den vozí takhle do školy, se mi úplně nezamlouvá. Byla bych jak snob.

"Možná. Nebo bych tam mohla dojíždět sama."

"Jako autobusem? Víš, jak dlouho se tam jede jen autem? Hromadnou dopravou tam budeš tak o dvě hodiny později." Pepper na mě vyvalila oči.

"To jsem zrovna nemyslela." Táta už mě konečně pochopil.

"Chceš tam jezdit sama? Jako řídit sama?" řekl skepticky. Naklonila jsem hlavu.

"Řidičák mám, tak v čem je problém?" pokrčila jsem rameny. Navenek jsem mohla působit klidně, ale uvnitř jsem byla jako na trní. Táta se stále tvářil trochu nejistě.

"Nejsem si jistý, že jsem připraven ti půjčit nějaké ze svých aut." Nadzvedla jsem obočí.

"A co kdybych měla vlastní?" Znělo to spíš jako otázka. Teď jsem si byla jistá ještě míň. Našpulila jsem trochu rty. Táta si povzdechl.

"Víš už, které bys chtěla?" Spadla mi brada. Tohle myslel vážně? Žádné podmínky? „Co se tak tváříš?" zasmál se.

"No... To je jedno. Ano vím, které bych chtěla. Vlastně jsem si na něj už začala před nějakou dobou šetřit." Táta s Pepper si vyměnili pohled a pak se otočili zpět na mě.

"Tak pro něj zítra zajedeme."

************

Hned další pondělí jsem už v novém autě, které jsem z části zaplatila já a zbytek táta, jela silnicemi a ulicemi New Yorku přímo do Queensu, na Midtownskou střední. Ze všech možných nobl nablýskaných aut vybrala šedočerný Dodge Challenger. Moje auto snů.

Za hodiny jsem konečně dorazila ke škole, kde jsem zaparkovala na zdejším parkovišti. Vzala jsem si batoh se všemi potřebnými věcmi a rozešla se do školy. Dovnitř proudily davy studentů, takže jsem se mezi nimi dobře ztratila. Kancelář ředitele jsem našla celkem snadno. Ředitel školy je věkově podobně jako táta. Černovlasý muž asijského původu. Působil na mě sympatickým dojmem, v jeho hlase však zněl muž, kterého je třeba respektovat.

"Dobré ráno, slečno Starková. Jsem potěšen, že vás konečně můžu poznat osobně," potřásl mi rukou. "Doufám, že s naší školou budete spokojená."

"Taky doufám. Z různých zdrojů slyším jen samou chválu."

"To jsem rád. Teď k věci. Vedení vaší školy vám mělo předat veškeré informace."

"Ano, dostala jsem rozvrh hodin i seznam aktivit mimo hodiny. Učebnice už jsem si sehnala a zjistila, co se právě probírá v daných hodinách."

"Vidím, že jste dobře připravená. Tak, co kdybych vám ukázal vaši skříňku a poté vás odvedl do vaší třídy?" řekl mile a už se zvedal ze židle. S kývnutím jsem následovala jeho pohyby. Procházeli jsme teď už prázdnými chodbami, jelikož začala první hodina. Skříňku jsem měla někde uprostřed chodby ve venkovní části školy, přímo naproti malého parku. Nastavila jsem si heslo a dovnitř uložila nepotřebné věci. Potom jsme vyrazili do třídy, ve které jsem měla strávit první hodinu na téhle škole. Ředitel zaklepal na dveře a vstoupil, se mnou za zády, do třídy.

"Zdravím všechny. Jak jistě víte, naše škola se každý rok zúčastní výměny studentů na měsíc či dva. Pro tentokrát se tohoto programu začlenila vaše třída. Přivítejte vaši na čas novou spolužačku." Ukázal na mě. Byla jsem trochu nervózní, tak jsem jen zamávala. Prohlédla jsem si celou třídu, ale pohled mi zůstal na jednom člověku. Peter Parker. Vypadal stejně překvapeně jako já.

"Buďte na ni hodní ano? To je vše, profesorko Thompsonová, je vaše." Ředitel zmizel a slova se ujala profesorka.

"Tak, můžeš se nám všem představit? I když my samozřejmě víme, kdo jsi." Zasmála se a usmála se na mě a na zbytek třídy. Bylo to trochu trapné, ale oklepala jsem se a začala mluvit.

"Ahoj, já jsem Jessica Starková nebo Jess, jak chcete. Přijela jsem na dva měsíce studovat tady s vámi. Už se nemůžu dočkat, jak to všechno půjde." Nikdo z přítomných nevypadal, že by ho moje krátká řeč pobavila. Jen Peter se lehce usmál.

"Výborně, běž se Jessico posadit tam dozadu vedle Anny." Posadila jsem se vedle plavovlasé dívky s hnědýma očima a opálenou pokožkou. Vytáhla jsem si učebnici fyziky, sešity a pouzdro a začala dávat pozor. Po očku jsem pohlédla na Petera a zjistila, že se na mě taky otáčí. Hodila jsem po něm malý úsměv a dál se věnovala výkladu.

Jakmile skončila hodina, vyběhla jsem ze třídy, kde už na mě čekal Peter. Vběhla jsem mu do náruče. Když jsme se odtáhli, oba jsme měli na tváři úsměv.

"Co tady děláš?" Vyhrkl na mě.

"Já? Co ty tady děláš? Netušila jsem, že chodíš zrovna sem na střední?" Začali jsme si navzájem vyprávět, jak jsem se sem dostala já a co se děje všechno u něj. Když jsme skončili, byla jsem přímo u své skříňky. Peter se se mnou rozloučil, protože si ještě musel pro něco do své skříňky, která je úplně jinde. Lidi kolem mě proudili. Já si vyměňovala věci, když vedle mě přistála čísi ruka.

"Nazdárek," promluvil kluk s tmavší pletí a černými vlasy. Nadzvedla jsem tázavě obočí.

"Ahoj?" Kluk se přihlouple usmál a prohrábl si vlasy.

"Jsem Flash." Podal mi ruku. Přijal jsem ji. "A ty jsi Jessica, jestli se nemíním." Jen jsem přikývla. Trochu se ke mně nahnul. Já zase uhnula. Chvíli na mě jen zíral.

"Promiň, potřebuješ něco?" zeptala jsem se ho nakonec.

"Jsi tu nová, tak ti rovnou řeknu, jak se dostat mezi naši elitu. Pojď se mnou a já tě se všema seznámím, co ty na to?" Vykulila jsem na něj oči. Tohle jsem opravdu neměla zapotřebí.

"Hele, je to moc milý, ale já se ráda s lidmi seznámím po svém," řekla jsem a snažila se rychle vyměnit si věci, abych se mohla z tohoto rozhovoru co nejrychleji vymotat.

"Poslyš, jsi se mnou ve třídě. Viděl jsem, jak se bavíš s tím lúzrem Parkerem." Zamračila jsem se. "Nedoporučoval bych ti bavit se s tou největší spodinou na škole. Jestli nechceš, aby tě lidi jako já přijali," řekl s posměšným tónem. Zabouchla jsem skříňku a otočila se na Flashe.

"Tak hele, ty namachrovanej frajírku. Nemám zájem o to se tu s tebou vybavovat. Ani teď a ani nikdy jindy. Přesně takovým lidem jsem se a své škole vyhýbala. A jestli hodláš mluvit takhle o mém kamarádovi, tak si ode mě raději drž odstup." Otočila jsem se k němu zády a namířila si to na další hodinu. Už jsem však neviděla, jak se Flash mračí. V tu chvíli jsem netušila, jak mocného přítele jsem si udělala.

I bez kouzel a magie se dá být padouchem. Stačí jen slova.

Zdravím všechny příznivce a čtenáře mého příběhu. Jsem ráda, že jsem to se mnou zatím vydrželi a doufám, že tu se mnou ještě dlouho vydržíte. Doufám, že tato kapitola a několik následujících se vám budou líbit stejně jako ty předešlé. Několik jich mám teď předepsané, takže příští týden vydám další. Takže u příští kapitoly.