Steve mi pomohl zpět do quinjetu. Sama bych se do něj leda tak doplazila po čtyřech. Takhle vyšťavená jsem nikdy předtím nebyla. Steve mě usadil na jednu ze sedaček v quinjetu, na tu nejblíž ke kokpitu, kde seděla Nataša a tu nejdál od Lokiho, kterého táta sebral a spoutal na další z nich.

Táta si byl mé přítomnosti velice dobře vědom, ale ani jednou se na mě nepodíval. Ani já se na něj nedívala. Styděla jsem se, že jsem mu lhala a že všechno zjistil takovým způsobem.

Zpátky na helicarrier jsme letěli pomaleji. Nemělo smysl se někam honit. Navíc jsem měla čas na přemýšlení. Kapitán ostražitě hlídal Lokiho, táta, jenž zůstával ve svém obleku, jen bez helmy, pochodoval po quinjetu a sem tam po mě hodil zklamaný pohled. Nevydržela jsem to a přemístila se k Nataše a posadila se vedle ní na místo druhého pilota. Tiše jsem se nadechla a pozorovala noční oblohu. Nataša věděla přesně, na co myslím a čím si procházím. Nic ale neřekla, jen mi stiskla ruku. Stisk jsem jí opětovala.

Kovové kroky v zadní části quinjetu se přestaly ozývat, když Kapitán tátovi řekl, ať se uklidní. Táta si jen odfrkl.

"Proč si nesedneš? Něco tě žere Tony?" Bohužel teď Nataša uhodila hřebíkem na hlavičku. Táta se na ni nasupeně podíval, jakoby před ním někoho zabila.

"Nic neříkej, Romanoffová. Máš na téhle situaci svůj podíl," odsekl. Měla jsem pravdu. Byl opravdu naštvaný. Přímo začal zuřit, když se ho Kapitán zeptal, o čem vlastně mluví.

"Takže Kápo, mi chceš tvrdit, že je naprosto v pořádku, když ti člen tvé VLASTNÍ rodiny lže?!" Vyštěkl na něj a vůbec neměl v úmyslu ho šetřit. "Když lže, že navštěvuje přednášky, stráví většinu svého volného času s kamarády, učí se zavřená několik dnů zavřená v pokoji, že jede na dvoutýdenní tábory? A to několik měsíců?!" Steve byl evidentně hodně zaražený a nechápal, o jakém členu rodiny to mluví. Loki celé drama potichu se zájmem sledoval. "Lže vlastnímu otci." Tentokrát už jsem nevydržela jen v tichosti sedět.

"Fajn. Omlouvám se! Stačí?" Vyštěkla jsem na něj. To bylo poprvé, co jsem byla opravdu drzá. Steve a Loki z nás nespouštěli oči.

"Ne, to rozhodně nestačí! Víš ty vůbec, jaký jsem měl strach, když ses mi celé ty dny neozvala a já tě nemohl nikde najít? Ani nikdo z Toweru tě neviděl a myslíš si, že jsem ti skočil na tu omluvu s chatou? Myslel jsem, že když už se snažíš lhát, budeš se alespoň snažit!" Vytřeštila jsem na něj oči. Loki se na svém sedadle až moc hlasitě uchechtl. Vrhli jsme po něm s tátou vražedné pohledy. Zdálo se mi však, že jen ten můj ho uzemnil. Tátovu přítomnost jakoby v tu chvíli nezaznamenal. Když jsme se otočili zpět na sebe, chtěla jsem mu všechno vysvětlit.

"Nelhala jsem ti úmyslně, byl to rozkaz. Nesměl jsi o ničem vědět," rozhazovala jsem rukama.

"Má pravdu Tony," prohodila zepředu quinjetu Nataša.

"Ty se věnuj pilotování," odbyl ji jednoduše. "Co sis vůbec myslela? Měla ses se mnou nejdřív poradit, než se vydáš něco udělat na vlastní pěst."

"Celý zbytek mého života budu dělat rozhodnutí sama. Být agentem SHIELDU bylo jedno z nich." Než stihl něco namítnout, vytáhla jsem z kapsy svůj odznak. "Vidíš? Jsem oficiálně plnohodnotným agentem SHIELDU."

"Ještě musíš složit zkoušky na akademii," upozornila mě na další skutečnost Nataša.

"A co to, jak jsem ho málem dostala?" ukázala jsem na Lokiho, bavící se naší rodinnou hádkou. Nebo to tak alespoň vypadalo. "Kdybych nezasáhla včas, Kapitán by měl vymazaný mozek a byl by na jeho straně."

"Podle toho, co jsem viděl, to tak vůbec nevypadalo. A co se týče těch zkoušek, ty ti zakazuji." Nevěřícně jsem na něj hleděla. Nikdo z přihlížejících se neodvážil cokoliv říct. "A jakmile se vrátíme, budeš mít domácí vězení. Budu tě hlídat na každém kroku. To si piš."

"Domácí vězení už jsi jednou zkoušel a moc to nedopadlo. Vzpomínáš?" připomněla jsem mu jeho narozeninovou oslavu, ještě tehdy, kdy byl mimo, nemocný a hodně opilý. Zamračil se na mě. V tu chvíli se Loki začal hlasitě smát. „Ty buď zticha," drbla jsem ho do hlavy svou holí. Ihned zmlkl.

"Vážně jsi mě zklamala." Po téhle větě, jsem sklopila pohled. Byla jsem si toho vědoma, ale když ta slova vyslovil, bolelo to.

"Já vím," přiznala jsem tiše a posadila se na sedačku.

"Takže," ozval se po několika dlouhých minutách Kapitán. "Jessica je tvoje dcera?" Oba dva jsme na něj nevěřícně hleděli.

"Copak jsi neposlouchal, jaké rodinné drama tu právě proběhlo?" Ale už ho mám plné zuby. Na zajatce má nějak moc řečí. Všichni, dokonce i Nat, jsme se na něj otočili. Když si všiml, že nás ani trochu nepobavil, a že jestli nepřestane, stane se mu něco hodně ošklivého, byl zticha.

Další hodina proběhla celkem v tichosti. Až najednou okolo nás začaly sršet bílé jasné blesky. Quinjet se lehce otřásal díky turbulencím. Přešla jsem k Nataši.

"Měli jsme bouřku v kurzu?"

"Ne. Prostě se tu objevila. Jen tak," luskla prsty.

"Copak je? Bojíš se blesků?" zeptal se Cap Lokiho pobaveně, když si všiml jeho vyděšeného výrazu. Otočila jsem se zpátky na muže vzadu. Lokimu to zřejmě tak zábavné nepřišlo.

"Nelíbí se mi, co po nich následuje." Doufala jsem, že si pletu, na koho právě myslí.

"Nemyslíš snad..." nestihla jsem doříct větu, když se celý quinjet otřásl. Jenže za tohle nemohly turbulence.

"Koho máte vy dva na mysli?" zeptal se nás táta, když si nasazoval masku.

"Copak ty jsi nečetl informace o tom, s čím nás seznámil Fury?" Narážela jsem na den ve skladu, kdy nám Fury ukázal návrh na Avengers. Nedal nám ji ale přečíst. Mě až před pár dny. A nepochybuji, že Fury tátovi taky jeden soubor poslal. Nestihl mi odpovědět, protože dovnitř quinjetu vtrhl sám Thor. Bůh hromů a blesků. S nikým z nás se nepáral, chytil Lokiho a v tu ránu byl fuč. Dovnitř do quinjetu proudil chladný noční vzduch.

"Ten nám tu chyběl."

"Další Asgarďan?" zeptala se mě Nataša. Přikývla jsem hlavou.

"Je to spojenec?" zeptal se tentokrát Kapitán.

"Jak se to vezme," pokrčila jsem rameny.

"To je teď jedno. Ať už Lokiho pustí nebo zabije, přijdeme o Teserakt." Poslední, co jsem zahlédla, byly trysky kovového obleku. Nataša se snažila uřídit quinjet. Já se snažila udržet na nohou a Kapitán si oblékal padák.

"Snad nemáte v plánu jít za nimi? Být vámi nechala bych je být. Přeci jenom to jsou bozi."

"Je jen jeden bůh a určitě se neobléká jak ti dva." Řekl a vyskočil.

"Proč se ti chlapi pořád do všeho vrhají bez přemýšlení," prohodila jsem k Nat.

"Co bys po nich chtěla?" usmála se na mě. "Každý z nich je buď extrémně tvrdohlavý nebo má velké ego." Přiblížila jsem se ke stále otevřenému vchodu do quinjetu.

"V jaké jsme výšce?" Zavolala jsem, aby mě bylo přes ten vítr slyšet.

"A pak kdo je tu tvrdohlavý..." Usmála jsem se nad její narážkou.

"To víš, rodina."