Ahoj!! Doufám, že jste natěšení na novou kapitolu a nejste naštvaní, že ji vydávám tak pozdě. Musím se vám omluvit jelikož jsem psala během posledních měsíců seminární práci do školy. Musím se zároveň poplácat po zádech a říct, že jsem na tuhle část hrdá. Tak si užije čtení.

3. os.

Téměř deset minut od hlášení, se Jessica jako vedoucí téhle akce společně s May, lady Sif a osm dalších agentů vydali do Caesar Palace, kde se měli nacházet Lorelai s Wardem. Když dorazili, vypukl zmatek. Ale nakonec se dostali k recepci, kde jim sdělili číslo pokoje. Jakmile se tam dostali, Sif na nic nečekala a rozrazila dveře. Ty odletěly až nakonec místnosti. Nikdo na nic nečekal a všichni, v čele s Jessicou vběhli dovnitř. Vojáci se rozprostřeli po pokojích. Nikdo je ale nenašel. Jediné co našli, byla rozházená postel v ložnici.

"Všechno to tady prohledejte." Rozkázala jim Jessica a přešla k May. "Vím, jsi mi, že s Wardem nebude problém. Evidentně jsme ho ale dost podcenili," vytáhla si ze své kapsy mobil a vytočila si Fitze. "Fitzi, ve Vegas jsou kamery na každém rohu, koukej je najít," zavěsila. Vojáci nic nenašli, tak se rozhodli pro návrat. Když procházeli kolem automatů, někteří lidé se na ně podivně dívali nebo se na ně ošklivě mračili. Jessica se rozhodla je trochu uklidnit.

"Zdravím," zamávala na ně. "Omlouváme se za vzrušení. Prosím, můžete v klidu pokračovat v tom, co jste předtím dělali," pokynula rukou a odešla za ostatními. Všimla si při tom, jak na ni ukazují. Určitě ji poznali. Nedělala si z toho velkou hlavu. Věděla, kdo je a byla na to hrdá.

Celou cestu zpět k Buzu doufala, že uslyší od Fitze dobré zprávy. Jakmile dorazili, před Buzem na ně čekal Fitz.

"Našel jsi je?" zeptala se s nadějí v hlase.

"Bohužel. Ale rozšířil jsem pátrání. Zapojil jsem i satelitní snímky,"

"Naneštěstí pro nás, Ward zná protokoly. Ten do záběru nevleze. Snad to zafunguje,"

"Ale mám i dobré zprávy. Opravil jsem vám ten chomout," otočil se na Sif. Ta zpozorněla.

"Mohu se o tom přesvědčit? Asgardské kovy jsou jiné než vaše z Midgardu," tvářila se tvrdě. Ale v očích se jí leskla naděje.

"Jistě, pojďte se mnou," pokynul jí rukou. Prošli kolem laborky a pak už je ztratily z dohledu. Jessica si mezitím protřídila všechny své myšlenky, které jí vířily hlavou, a došla k závěru, že nedokáže sama zjistit, kde by se mohli schovávat. A jediný člověk, který Warda znal déle než ona, byla May. Rozhodla se proto, že využije jejích vědomostí. I když to pro ni bylo nesmírně ponižující.

"May," oslovila ji co nejvíce chladně. "Znáš z nás Warda nejlíp, měli jste stejný výcvik. Jste ze stejného těsta. Kdybys byla na jeho místě, co bys udělala?" daly se do kroku dovnitř Buzu, aby se mohly připravit na odlet. May chvíli přemýšlela. Když se chystala na odpověď, obě dvě zaregistrovaly hlasité rány.

"Kdybych byla Ward, tak určitě neutíkám. Sejmu tu největší hrozbu," letadlo se vysokou rychlostí rozjelo po dráze a než se nadály, byly ve vzduchu. Buz stoupal v celku rychle, pořád byl ale nakloněn dost strmě. Obě agentky se musely co nejrychleji něčeho chytit. Než to však stihly, otevřely se za nimi dveře od nákladového prostoru, takže bylo vidět ven z letadla. Buz se nacházel přímo pod mořem, ale stále stoupal. Dovnitř začal proudit silný vítr a díky poklesu tlaku v letadle byl mnohem silnější, než na zemi. Obě, Jessica i May, upadly na podlahu a vítr je rychle stahoval přímo k otvoru. Jessica se ještě stihla chytit za šuplík, který se vysunul. May se však pořád posouvala blíž ke dveřím a nedokázala se ničeho zachytit. Jessica si naštěstí všude nosí svou hůl, kterou v rychlosti rozvinula. Tím pádem se dokázala dostat až May. Chystala se holi chytit, ale Buz se nepříjemně roztřásl. May to nečekala a začala klouzat k východu. Házela rukama všude okolo, ničeho se nezvládla chytit. Kdyby přepadla přes okraj, Jessica ji už nezachrání. Proto se pustila.

Pomalu sjížděla po podlaze, ale rychleji než May, takže když byla holí dostatečně blízko, May se jí dokázala chytit. Hned jakmile se ujistila, že se pevně drží, ji vyšvihla přímo ke dveřím od laborky. May se jen tak tak zvládla chytit okraje skleněných dveří, ale skončila viset i s holí Jess ve své ruce. Jessica dál sjížděla po podlaze směrem ke dveřím a čím dál víc viděla hladinu moře pod nimi. Měl však vyhlídnutý záchytný bod, ke kterému se přibližovala. Nepočítala s tím, že se letadlo znovu začne otřásat. To ji vychýlilo ze směru a silný vítr ji strhl ven z letadla. May nemohla nic udělat, jen sledovala mladé děvče, které mělo celý život před sebou, vypadlo z letadla.

Jessice výšky nikdy moc nevadily. Bydlela přeci jen v New Yorském mrakodrapu, který se stal základnou Avengers, bojovala na vysoké ropné plošině a pronásledovala mimozemšťany při útoku na New York. Ale nikdy nelétala bez své hole. Pomáhala ji stabilizovat její schopnosti, obzvláště vzduch. Nikdy se jí nestalo, že by vypadla z letadla a padala z takové výšky. Navíc, pohled na přibližující se oceán jí na náladě moc nepřidalo.

V danou chvíli nevěděla, co udělat, aby neskončila jako palačinka. Pád pokračoval, oceán se přibližoval, zato Buz se nepříjemně vzdaloval. Jess se nedokázala vzpamatovat, ještě k tomu všemu rotovala dokola.

"Jen klid," znovu slyšela ten ženský hlas, ale nedokázala se na něj soustředit. "Jessico, poslouchej můj hlas! Musíš se uklidnit," naléhala na ni žena. Jess se snažila koncentrovat, ale přibližující se oceán jí nepomáhal. Její dech odmítal zpomalit. "Nemůžu. Nezvládnu to," šeptala si spíše pro sebe. Ženský hlas se však odmítal vzdát. "AURELIE!" Jessica zalapala po dechu, to jméno odněkud znala... Náhle se objevila ve tmavé místnosti. Oceán i nebe zmizely. Zmateně se rozhlížela, a když se chtěla rozejít, nemohla. Byla jako přikovaná. V tom se otevřely dveře a do místnosti vstoupilo světlo. Ve dveřích se objevila malá holčička. Světlo za ní odhalilo místnost, byla to ložnice. Její malinké nožičky se rozešly k pravé straně manželské postele. Její tělíčko se třáslo a k tělu si tiskla malého plyšového medvídka. Přišla k posteli a něco tiše zašeptala ležící postavě. Osoba se ukázala být její maminka.

"Zlatíčko, co se ti stalo?" zeptala se šeptem, aby nevzbudila muže spící vedle ní. Holčička neodpověděla, jen tam tak stála a nepřestávala se třást. Mladá maminka chytila svou dceru za paži, posadila si ji do klína a přikryla je peřinou. "Jessico ty se třeseš," sedmnáctiletá Jessica vytřeštila oči. Tohle byla její vzpomínka? Na nic takového si nepamatuje, vlastně, když tak zapřemýšlela, na dobu před smrtí své mámy nemá žádné vzpomínky. "Copak se stalo?" konejšila ji její máma.

"Mě-měla jsem s-s-sen," koktala malá Jessica. Evelyn poslouchala a u toho svou dceru hladila po ruce. "Tam- tam-tam, stá-stál tam-" nedokázala ze sebe vypravit jediné slovo v celku. Evelyn bylo svojí dcery líto. "Šššš, to bude dobré. Jessico, hlavně dýchej. Zhluboka se nadechni, ano?" Jessica vdechla vzduch do svých plic a poté jej vydechla. "Lepší?" pohlédla své dceři do očí. Kývla na souhlas. "Dobře. Tak teď mi pověz, co ošklivého se ti zdálo," Jessica neprolomila pohled z matčiných očí a už v klidu a bez přerušování mohla říct, co se jí vlastně zdálo.

Dala se do vyprávění. Jessica Evelyn popisovala celou situaci. Pověděla jí, jak se probudila v lese, jak si myslela, že ji něco pronásleduje. Jak běžela jako splašená a vyvrkla si při pádu do lepícího bláta kotník. Skončila v temném lese, který se později ukázal být temně modrý. Modré listy, liány a černé kmeny stromů. Světlušky byly podle Jess červené světélkující tečky. Stále ji doprovázel pocit, jako kdyby ji někdo nebo něco sleduje zpoza stromů.

Evelyn si rázem vzpomněla, kde už takové místo viděla. Kdysi dávno než se dostala na Asgard hodně cestovala a jen na jediném místě v celé galaxii mají modré lesy a bažiny. Na planetě jménem Hala. Většina obyvatel Haly mají modrou kůži. Ti mají nejvyšší postavení. Ostatní mohou mít barvu pleti jakoukoli, stejně jako lidé na Zemi. Kdyby si Evelyn měla vybrat, jestli snášet strašlivá muka, anebo se znovu podívat na Halu, vybrala by si muka.

Jessica pokračovala a dostala tak svou mámu z transu.

Přecházela z větve na další, aby se vyhnula ne zrovna vábně páchnoucí bažiny. Jakmile dopadla nohama pevně na zem, uslyšela za sebou na druhé straně rozsáhlé bažiny strašidelný vřískot. Takový jako slýchávají lidi v hororech. Měla úplně husí kůži. Nedokázala normálně uvažovat. Neměla v plánu se otočit, ale její tělo ji neposlouchalo. V tu chvíli se chovalo, jakoby mělo vlastní vůli. Jakoby ji ovládalo. Otočila se. Zjevení, na které v tu chvíli upírala své čokoládové oči, nikdy nezapomene.

Před malou holčičkou stál ne, stálo odporné stvoření. Mělo to zakroucené rohy, které tomu stvoření trčely z hlavy a visely přes ně slizké řasy, stále vlhké od bláta. Stálo v přikrčeném postoji, nohy byly též pokrčené v kolenou. Ruce, jestli se jim tak dalo říkat, mělo v nepřirozené poloze a v místě, kde má obyčejný člověk loket nasměrovaný k zemi, byly překroucené opačným směrem. Místo obličeje mělo dvě hluboké díry, a na místě kde bývá nos a ústa nebylo nic. Jen bílá tvář. Celé tělo bylo zbarvené do tmavě hněda a okolo visely řasy. Namísto prstů mělo odporné pařáty zahnuté do špičky a vypadaly dost ostře.

Malá Jess zírala stvůře přímo do míst, kde mělo mít oči. Stvoření jí pohled jistojistě opětovalo. Jessica se neodvažovala pohnout ani o malinký kousek. Byla vyděšená jako nikdy v životě, i když tohle byl jen sen. Nebo spíš noční můra.

Stvůra natočila hlavu na pravou stranu a dál se nehýbala. Jessica polkla. Možná až příliš nahlas, protože stvůra hlavu natočila dopředu jako naštvaný beran. Jess jednou nohou ukročila pomalu dozadu, když si byla jistá, že se přímo k ní nerozběhne, ukročila znovu. Snažila se nepanikařit navzdory tomu, co se teď děje. Udělala již tolik kroků, ale připadalo jí, jako kdyby se od stvůry vůbec nevzdálila. Chtěla udělat další krok, náhle si uvědomila, že nemůže. Podívala se směrem ke svým nohám a zděsila se. Po kotníky byla zanořená v jakémsi modro hnědém hrudkovitém bahně a neustále se propadala hlouběji.

Stvůra si uvědomila, že postava před ní je nyní bezmocná a vydala se plíživým krokem ke své kořisti. Jessica se snažila dostat ven z bahnité jámy, bylo to však k ničemu a začala panikařit. Před ní křupla větvička, a když zvedla pohled, zpanikařila úplně. Stvůra, jež stála několik metrů od ní, nyní stála pouze pár kroků od Jess. O to víc s sebou začala škubat, ale bylo to k ničemu. Čím víc se hýbala, tím rychleji zapadala a stvůra se blížila, až nakonec stála od Jessicy pouhý krok. Malá holčička naposledy vzhlédla k bezedným a temným očím, než zavřela své čokoládové oči. V tu chvíli se na ni stvůra vrhla.

Evelyn strnula. Znala jisté stvoření z knih, které studovala v Asgardské knihovně a nevěstilo nic dobrého. Malá Jessica vzhlédla ke své mamince a v jejích, též hnědých avšak světlejších očích, zahlédla cosi jako nejistotu a možná i strach. Bez jediného slova se natáhla ke krku a vytáhla malý zlatý přívěšek pohupující se na koženém provázku.

"Poznáváš jej?" podala ho Evelyn své dcerce. Jessica si přívěšek chvíli prohlížela

"To je lotos, že?" dál na něj upírala pohled.

"Správně. Přesněji, je to znak bílého lotosového květu. Tento symbol ztělesňuje znovuzrození, života, čistoty, duchovnosti a harmonie. Jeho značení nosili všichni Mistři a Strážci živelných schopností. Vznešení ochránci vesmíru," Evelyn si vzala do rukou kožený provázek a pověsila jej na krk své dcery. "Slib mi, že odteď ho nesundáš z krku," pohleděla jí přitom do očí. Bylo v nich naléhání.

"Slibuji. Čestný Starkovský," usmála se malá Jessica.

"Víš, tento přívěšek jsem dostala od svého otce, tvého dědečka, kdysi dávno, ještě předtím než jsem potkala tvého tátu. Byl to statečný muž. Jeho přání bylo, abych bílý lotos dala svému dítěti, tudíž tobě. Když ho budeš mít u sebe, všichni co jej nosívali, tě budou chránit, včetně tvého dědečka i mě. I kdybych tu už nebyla. Pamatuj si to,"

"Mami, co se dědečkovi stalo?" Evelynin úsměv povadl. Nerada o tom mluvila, ale její dcera si zasloužila vědět, co se s ním stalo.

"Už je bohužel po smrti. Zemřel před..." zarazila se. Nemohla jí říct, že zemřel před více než pěti sty lety. "Zemřel už dávno. Dlouho před tím než ses narodila," právě tato informace Evelyn vrtala hlavou už nějaký ten pátek. Vždy, když mistr živlů zemře, narodí se nový. V případě jejího otce a dcery se to však nestalo.

"Aha," povzdechla zklamaně malá Jessica. Žádné další otázky už nestihla položit, jelikož na ni padla únava a její oči se pomalu zavíraly.

"Pro zatím žádné otázky. Dnes můžeš spát u nás," zašeptala Evelyn a přikryla malou holčičku peřinou. "Spi sladce. Aurelius tě bude chránit,"

Jessica celou scénu pozorovala z rohu ložnice s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Nechápala, co se to před ní právě odehrálo. Než se však nadála, od jejího krku a z postele směrem od jejího mladšího já, celý pokoj ozářilo ostré zlaté světlo a ona se znovu objevila nad oceánem.

"U Ódinových vousů. Co to sakra bylo?!" křikla do prázdna. Jestli jí tahle vzpomínka, na kterou si ani nepamatovala, měla nějak pomoct, tak byla nahraná. Konec. Finito.

"Dost si mě zklamala, Strážkyně," v hlavě se Jess ozval milý hlas, nejspíš nějakého staršího muže. Nedokázala jej však nikam zařadit. "Jsem nemile překvapen," zamračila se. Neměla ráda kritiku na svoji osobu. Vždy s tím měla problémy.

"Co tím myslíte?" poprvé za svůj pád dokázala pořádně přemýšlet nejen nad tím, co odpoví, ale že bude vůbec schopna odpovědět na položenou otázku. Dokonce se přestala soustředit na blížící se oceán.

"Vzdáváš se tak snadno? Čekal jsem od následující Strážkyně větší odvahu a ochotu jít si za čímkoli chce," hlas postaršího muže ji chtěl buď naštvat, nebo navézt k činům. A fungovalo to.

"Já nejsem typ člověka, který by se vzdal bez boje," každý sval v jejím těle se napnul přívalem energie přímo z plic. Tam sídlí zdroj energie vzduchu. Kolem Jessicy se utvářel vzdušný vír. Ona si však všímala jen hlasu ve své hlavě. "Někdy jistá situace není úplně jednoduchá na vyřešení. A někdy řešení ani nemá,"

"Nic není takové, jaké bychom chtěli. Život je plný překážek, a jestli v něm najdeš cestu bez nich, tak určitě nikam nevede. Nevyhýbej se jim, bojuj s nimi. A i když prohraješ, vždy si z lekce něco odneseš." Má pravdu. Život musí mít překážky, jinak by z něj byla jen přímá cesta vstříc náruči samotné smrti. Překážky pomáhají rozvíjet schopnosti, ale jen v případě, když jim budu čelit. Dnes nenastal de mé smrti, ještě ne, pomyslela si Jessica. Byla Stark a Starkové se nevzdávají bez boje.

Energie se šířila z plic do celého těla a v něm vířila jako ten nejsilnější hurikán. V její mysli Jess neustále naskakovala myšlenka, že ona a jen ona rozhodne o tom, kdy a jak zemře. Že má právo rozhodnout o svém osudu, ona a nikdy jiný. To byla svoboda, kterou její mysl i tělo právě v tuto chvíli projevovali a stejně tak i spouštěč onoho živlu, jenž by jí mohl zachrání život.

Jessica zavřela oči a dlouze se nadechla svěžího čerstvého vzduchu, jenž se nacházel všude okolo ní. Byla z něj cítit sůl. To znamenalo jediné. Že už se až nebezpečně blížila hladiny ledového oceánu. Bylo to teď nebo nikdy.

Oči nechávala pořád zavřené a neustále vdechovala ledový vítr. Síla v jejím těle stoupala. Vítr jí cuchal hnědé vlasy a švihal po obličeji. Hřbety jejích rukou ji pálily a to Jessicu donutilo otevřít oči. I přes silný vítr rozpoznala černě zbarvené tetování, které se znovu dralo na povrch kůže. To ji jen utvrdilo v přesvědčení, že se něco stane a opět přivřela víčka k sobě.

"Zcela se odpoutej od přesvědčení pozemského života," pošeptal jemně naposledy mužský hlas a následně již po něm nebylo ani slechu.

K hladině nezbývalo ani dvě stě metrů. Energie se drala z plic na povrch, vítr kolem těla Jess narůstal na intenzitě a shlukoval se do jednoho bodu přímo pod ni. Jak to dělala, netušila. Své schopnosti má krátce a ovládá je ještě kratší dobu. Přesto jí její schopnosti připadaly jako něco tak známého. Jako by bez nich nebyla úplná.

Vzdušná energie se prodrala na povrch a tetování se od konečků prstů až k loktům rozzářila jasným bílým až stříbřitým světlem. Síla z nahromaděného větru pod ní se zničehonic uvolnila. Jessica ještě pár sekund padala vzduchem, než se zastavila. Nebyla to země, ale něco živého. Cítila, jak se pod ní pohybuje spousta svalů. Když otevřela oči, nevydala ani hlásku. V hlavě jí přeběhla myšlenka, že nejspíš umřela nebo se naprosto pomátla.

Ležela na drakovi. Na obrovském drakovi, ale nebyl to obyčejný drak z pohádek nebo různých legend. Jeho tělo bylo stvořené z větru.

Jessica se vyděsila a v rychlosti se posadila na jeho hřbet. Drak otočil svou hlavu přímo na ni. Jakmile to udělal, ovanul ji proud větru, ale ne tak silný aby z něj spadla. Drak mával svými silnými křídly a díval se Jess do očí. Jessica mu pohled opětovala. Všimla si něčeho zvláštního. Jeho oči měly totožnou barvu jako ty její. Jako kdyby se dívala do své duše. Nebo do její části, jelikož malinká část drakových očí byla bílá, jako její zářící tetování.

Proudy větru protrhl její náhlý smích. Radost z ní přímo sršela. Právě unikla jisté smrti a navíc vytvořila vzdušného draka. Smích ji přešel, ale obrovský úsměv Jess na rtech zůstal. Byla šťastná jako nikdy v životě, dokonce jí ukápla i malá slza štěstí.

Vzpomněla si však na vzdalující se Buz a na všechny v něm. Musela se tam vrátit a měla pocit, že ví jak. Drak jakoby jí četl myšlenky, kývl na ni, otočil hlavu a rozmáchl se křídly. Oceán nechali daleko za sebou a letěli směrem k letadlu.

2896 slov.