Tři dny jsme zpět v domě na Malibu. Všichni tři. Nejspíš mi ta cesta a samotný přesun mi pomohli s nočními můrami. Kompletně zmizely z mé hlavy.

Každý z nás si teď dělá, co ho baví. Táta je zavřený v laboratoři, už zase a pracuje na dalším obleku. Podle toho co vím, už je to v pořadí skoro čtyřicátý. Už jsem je přestala počítat. Pepper chodí někde po domě a řeší chod celé firmy. A já? Snažím se, aby se ti dva nezhroutili únavou. Před dvěma hodinami jsem vařila špagety k večeři, ale táta nepřišel. Tak jsem se rozhodla mu přinést něco do laboratoře.

"Tati? Zapomněl sis sníst večeři," zavolala jsem na něj, když jsem otevřela dveře. Položila jsem mu talíř na stůl.

"Pozor na hlavu!" Zvedla jsem pohled. Přímo na mě letěl kus plechu. Rychle jsem se skrčila a kryla si hlavu rukama. Když rány přestaly, vykoukla jsem zpoza stolu.

"Co to bylo?"

"Promiň, ale víš, že nechci, abys sem chodila, když na něčem pracuji." Protočila jsem oči. Začalo se v něm znovu probouzet to otcovství. Ale jsem za to i možná ráda. Přešla jsem okolo stolu a přistoupila k tátovi. Až pak jsem si všimla, že na jeho rukách bylo pár zarudlých míst.

"Co je to?" ukázala jsem na jeho ruce.

"Co? To je jenom pár mikročipů. Jsou napojený na ten nový oblek. Taková malá vymoženost." Nadzvedla jsem tázavě hlavu. "Čipy jsou napojené na oblek, a když si je vpravím do těla..."

"Části obleku se na tebe napojí." Táta kývl a usmál se. "To je chytré, a taky zároveň pěkně hloupé. Jak tě napadlo střílet si do sebe jehly? Už začínáš bláznit."

"Já vím, co dělám. Zvládnu to, jasný?"

"Jak myslíš." Zvedla jsem rezignovaně ruce. Jídlo však nebyla jediná věc, kvůli které jsem za tátou přišla. "Tati, když teď máme prázdniny a materiály na zkoušky mám na další pololetí nachystané a tak se chci zeptat, jestli bych mohla jít zítra večer s kamarádkami do kina?"

"Řekni mi jeden důvod."

"Chci se taky trochu bavit a nebýt v tady tom domě věčně zalezlá." Zkřížila jsem ruce.

"Moc dobře víš, že nechci, abys chodila někam v noci sama."

"A je to tady zas. Tak za prvý, nebudu sama a za druhý, od té doby, co na nás zaútočili mimozemšťani, se ke mně chováš jako k dítěti! Už toho mám po krk!" vybuchla jsem. Byla to jen otázka času. Potřebovala jsem to ventilovat ven.

"Mám pro tebe novinu, holčičko. Ty jsi ještě dítě. A dokud to tak bude, tak mě budeš poslouchat!"

"Víš, že nikdo jiný takový zákazy nemá?" řekla jsem už klidněji.

"Jaký zákaz? To není zákaz ale obezřetnost. Nechci, aby ses pozdě v noci někde courala."

"Vždyť se o sebe dokážu... Víš co, kašli na to." Otočila jsem se a odešla nahoru.

"Jess. Jessico počkej!" Dohonil mě a zatarasil mi cestu. "Poslouchej. Já vím, že jsem teď přísný, ale musím tě chránit. Od toho New Yorku je všechno jinak. Asi bych se zbláznil, kdybych tě tam tehdy ztratil," vzal mi hlavu do rukou a opřel si jeho čelo o to mé.

"Tati, já vím, že se o mě bojíš. Ale vždyť víš, že se o sebe zvládnu postarat." Jen zakýval hlavou.

"Jsi jí tak moc podobná, víš to? Mámě. Dalo by se říct, že po ní máš úplně všechno. Včetně její tvrdohlavosti" zasmáli jsme se oba a pak mě vtáhl do objetí. "A jo, můžeš zítra jít s kamarádkami do kina."

"Děkuju. Nepracuj celou noc. A jez!" Dala jsem mu pusu na tvář a šla zpátky nahoru. Mezitím jsem tu novinu oznámila holkám a domluvily jsme si datum a čas srazu.

Dorazila jsem do pokoje a uvědomila jsem si, jak jsem vlastně unavená. Šla jsem se rychle umýt do koupelny. Převlékla jsem se do volného většího pánského trička a legín, která mám jako pyžamo a vyšla zpět do pokoje. Můj pohled se stočil na balkón. Zářil totiž jasným barevným světlem. Bylo překrásné. Hned, jakmile přestalo světlo zářit, rozešla jsem se podívat, co se vlastně stalo. Tentokrát však nebylo vidět ani na krok, takže jsem neviděla absolutně nic. A jako největší nešika, jsem o něco zakopla a rozplácla se o zem. Narazila jsem si koleno. Při nějaké misi zvládnu přemoct desítky lidí, ale ublížím si při chůzi. Otočila jsem se, abych našla, o co jsem zakopla. Přímo přede mnou ležela tlustá kniha, dlouhá skoro jako má celá ruka, od zápěstí až k rameni.

Vzala jsem si ji dovnitř a odvláčela ji až na postel. Na deskách bylo něco napsané. Připomínaly severské runy. Přejela jsem po nich bříšky prstů. Runy se rozzářily a změnily podobu na naši řeč!

Učení a historie Mistrů čtyř živlů

Přečetla jsem si ten název ještě několikrát. Čtyři živly. To je nejspíš z Asgardu. Thor splnil svůj slib a poslal mi, co zjistil. A můžu říct, že ta kniha je opravdu obsáhlá. V žádné jiné knihovně jsem nespatřila tak velikou knihu. Na nic jsem nečekala, únavu hodila za hlavu a vrhla se na první stránky. První část byla historie, která sahala až úplně k prvnímu Mistrovi.

HISTORIE

První Mistr byl stvořen samotnými Bohy na začátku času. Je praotcem všech ostatních Mistrů. Mistry se rodí muži i ženy. Ženy však nejsou v historii zastoupeny tak často.

Mistři se rodí pomocí reinkarnace. Když zemře jeden, narodí se zákonitě okamžitě nový. To znamená, že všichni Mistři jsou spojeni nejen myslí ale i rodem.

To znamená, že předchozí Mistr musel být někdo z mé rodiny. Ale kdo? Doufám, že někde uvnitř té knihy je i rodokmen. Byla by to pro mě velká pomoc.

Byli stvořeni proto, aby chránili život ve všech možných světech, jako jsou Vanaheim, Alfheim nebo Midgard před zlou mocí a nástrahám temných sil z jiných a temnějších koutů všech světů.

Hned pod odstavcem byla kresba velkého Yggdrasilu, který spojuje devět světů. Dřív bych řekla, že je to jen náboženství postavené na legendách. Dnes už si tak jistá nejsem.

Každý z Mistrů za svůj život, čelil nejednomu nepříteli a vždy dokázali své světy ochránit. I když za to někdy museli zaplatit i životem. Nejčastěji to byly právě ženy. Ty měly totiž vždy jedny z nejsilnějších protivníků.

Zvedla jsem oči od textu. Tohle jsem zrovna nepotřebovala vědět. Na sebevědomí mi to moc nepřidává. Prozatím jsem to nechala být. Prolistovala jsem dalších několik desítek stran, než jsem objevila to, co jsem hledala. Rodokmen všech Mistrů. Dost těžko se hledá, protože byl schovaný na rozkládacích stranách. Byl opravdu velký. A tím myslím tak, že jsem se musela přesunout na podlahu.

Mistři byli zobrazeni tučně a jejich jména byla napsána květnatým písmem. Byli na sebe napojeni přes různé rody, nebo v některých případech to byli i rodiče a děti. A pod jejich jmény byly i světy, kde se narodili. Procházela jsem jména u světa zvaný Midgard neboli Země. A našla jsem několik známých jmen! Třeba Král Šalamoun nebo Johanka z Arku!

Našla jsem tam i sebe! Zapsaná přímo na konci rodokmene, očividně. Přímo nade mnou byla tence zapsaná i moje máma... Polkla jsem. Netuším, co si o tom mám myslet. Je tam napsaná kvůli mně? Odtrhla jsem od mámina jména zrak a přejela o řádek výš.

AURELIUS KURULLI

                                                                              Evelyn kurulli

---L--E/JESSICA STARK

Strážce přede mnou byl můj dědeček. Jmenoval se Aurelius. Moje jméno bylo skoro pod ním. Jessica. Ale zároveň hned vedle bylo ještě něco. Druhé jméno? Není celé, zřejmě je poškozené...Nadechla jsem se. Nehodlala jsem to teď řešit. Chtěla jsem číst dál. Vědět víc, to by mě však nesměly přerušit kroky, které by nepřeslechl ani hluchý. Rychle jsem začala skládat zpátky všechny papíry do sebe, ale nemohla jsem to stihnout včas, tak jsem použila vítr a rázem byl rodokmen poskládaný. Knihu jsem schovala pod postel, sama do ní vlezla, zhasla světlo a dělala, že spím. Pomalu se otevřely dveře a do pokoje vplulo světlo spolu s tátou. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Chvilku mě pozoroval a pak se dveře zavřely. Očima jsem zavadila o hodiny. Už bylo dávno po třetí. Vůbec mi to tak nepřišlo, ale radši jsem se snažila usnout. Díky bohu jsem za pět minut opravdu usnula.