"Hej, lidi," upoutala pozornost všech Nataša a pohlédla na kosmickou díru nad námi. Škoda, že s sebou nemám zrcátko, abych viděla, jak se mi rozšířily zorničky. Ten Loki si snad dělá srandu. Právě z portálu vypluly tři další kovové velryby a společně s nimi i další Chitauri. A další a ještě mnohem víc. Včetně obřích kovových velryb.

"Vel, Steve." Slova, která vypustil táta z pusy, no nemyslela jsem, že je někdy uslyším. Celé mé tělo se napnulo, a byla jsem připravena těm mimozemským nájezdníkům pořádně znepříjemnit den.

"Dobře. Hlavní je udržet je v naší oblasti. Bartone, jdi na tam tu střechu. Budeš hlídat a hlásit jejich polohu. Následně se otočil na mě a na mého tátu. "Starku, Starková, vy zničíte všechno, co se dostane dál než tři ulice, nebo to pošlete zpátky." Přikývli jsme.

"Svezeš mě?" obrátil se Clint na mého tátu. Je pravda, že sám by se tam asi těžko dostal.

"Jo. Mile rád Legolasi." Povzdechla jsem si. Neměla jsem ho nutit do toho maratonu Pána prstenů. Poté tím byl doslova posedlý. Další dva týdny měl na všechny okolo sebe alespoň jednu narážku nebo vtip od Gimliho nebo jednoho z hobitů. Možná bych mu měla dát přečíst i knižní verzi...

Díky větru jsem se vznesla do vzduchu a hnala se za Chitauri. Díky Nataši a jejímu výcviku se skokem z letadla jsem potlačila strach z výšek. A díky větru jsem si téměř na sto procent jistá, že i kdybych teď spadla, dopadnu jemně. Kolem mě se do jiné ulice prohnal Hulk. Je jako obří zelený gumový medvídek. Zuřící gumový méďa, přesněji řečeno. Nad hlavami se nám poté zajiskřilo. Thor se usadil na vrcholku Empire State Building a metal blesky všude okolo sebe. Chitauri v čele s Lokim, který pobíhá někde v ulicích zničeného New Yorku, však kladli silný odpor.

Motala jsem se někde v centu města. Všude kolem jsem měla Chitauri. Několik jsem jich hodila do vody pod mostem, jiné skřípla mezi kameny a další jsem prostě zničila. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, jen na boj. Neměla jsem ani páru, jak dlouho už s nimi bojujeme. Možná jen pár desítek minut nebo několik hodin.

V zápalu boje jsem několikrát zkusila zažehnout plamen ohně. Povedlo se mi to dvakrát a to to byly opravdu miniaturní plamínky. Rozhodla jsem se tím nezabývat.

"Jess! Stark je sám na Páté ulici. Je obklíčený a ty jsi nejblíž." Hulákal mi do ucha Clint.

"Rozumím. A příště bych ocenila, kdybys ztlumil svůj hlas."

"Teď není čas na vtípky," odsekl. Že to říká zrovna on. Odhodila jsem posledního Chitauri a rozeběhla se k tátovi. Když jsem dorazila, nestačila jsem se divit. Bylo jich tu nespočet a táta byl proti nim sám. Přiskočila jsem k němu a beze slova začala odrážet jejich útoky. Ale nestačili jsme na ně.

"Clinte, ať nám sem přijde někdo pomoct. Je jich tu na nás příliš!" Clint ale neodpověděl. Zkusila jsem na něj promluvit ještě dvakrát, ale nic. "Tati, nemůžu se s nikým spojit!" Začínalo nám hořet za patami.

"Tak jsme v tom sami. Ani mě neodpovídají." Odráželi jsme jejich útoky stále hůře. Táta měl jistou výhodu, díky svému obleku. Několikrát mi zachránil kůži, když na mě mířilo víc nepřátel. Ale i jemu docházely síly.

"Jess, vím, ž se to teď nehodí, ale..."

"Teď se opravdu nehodí si povídat, tati. I když by mi to nevadilo." Odrazila jsem útok jednoho z Chitauri a odhodila ho daleko od nás. Dalšího jsem bodla jeho vlastní zbraní kamsi mezi místo, kde mají lidi klíční kost a ramena a kameny jsem zavalila jeho tělo.

"Jak jsi pokročila s ohněm? Vím, že jsme se bavili asi před třemi měsíci, že ti nejde ovládnout, ale teď by se nám opravdu hodil."

"Tak to jsme v loji. Nedokážu zařídit, aby vzplál tak silně. Vždyť..." větrem jsem odvála další dva Chitauri. "Sotva zažehnu plamínek na svíčce."

"A nechceš to alespoň zkusit? Já ti věřím. Jen si musíš uvěřit sama. Sama sobě a své duši. Ta ti dodá sílu a moudrost." Vypustil několik raket z obleku.

"Kde se v tobě vzalo takové moudro?" Praštil dalšího mimozemšťana a otočil se na mě.

"Od tvé mámy." Ztuhla jsem. Od mámy? V hlavě se mi promítla všechna slova, která z pusy vypustil Thor. Pohlédla jsem na své dlaně. Je to možné? Opravdu bych to mohla dokázat? Zatnula jsem prsty v pěst.

"Tak dobrá. Já to zkusím. Kryj mě, a jakmile ti řeknu, odletíš se schovat." Postavila jsem se pokud možno z dosahu všech Chitauri kolem a zavřela oči. Asi jste si řekli Tak je blázen?

Možná.

Ale když se potřebuji soustředit na jeden jediný živel, potřebuji eliminovat vše okolo sebe. Jistotu mi dává táta, který mě kryje všemi možnými prostředky. Věřím mu, ale teď musím věřit sobě. Tak dělej, Jess. Musíš nějak ten plamen probudit. Musíš!

Nebojuj s ohněm...

Kdo to řekl? Zeptala jsem se sama sebe. Že bych začínala bláznit?

Musíš s ním splynout v jedno.

Znova? Ten hlas...byl příjemný. Milý. A mužský. Starší. A jemný i hrubý zároveň.

Přijmi jeho podstatu.

Podstatu ohně. Ničení? Pomyslela jsem.

Nejen to. Oheň je mnohem víc. Dává i život.

Život. Pokud nic neudělám, ten tátův skončí. Stejně jako všech ostatních.

Jeden můj starý známý řekl: "Pošetilci zdá se, že je jeho cesta přímá, kdežto kdo poslouchá rady, je moudrý."

Já věřím. A poslouchám.

Nahromaď si svou energii a pak ji vypusť ven. Energie ohně sídlí v tvém srdci.

Hluboce jsem se nadechla. Vánek mi prohání vlasy. A na hrudi jsem cítila teplo. Mé srdce se zahřálo. A za chvilinku už žhnulo. Ale ne bolestivě. Příjemně. Energie. Oheň. A bylo ho čím dál více. A přesouval se skrz mé žíly a cévy. Skrz mou krev a srdce.

"Ty vole. Jess..."

Otevřela jsem oči. Táta měl otevřenou přední část masky a kulil na mě své hnědé oči. Chitauri kolem se zastavili. Pohlédla jsem na ně a pak jsem se z nějakého důvodu podívala na své tělo. Hořelo.

"Leť." Shodil zpět masku a byl vmžiku ve vzduchu. A já mohla začít. Celé tělo jsem uvolnila a všechny plameny vyrazily kupředu. Sežehli vše, co bylo ve vzdálenosti patnácti metrů do všech směrů. Chitauri padli mrtví k zemi. Já vyčerpáním následovala jejich pohyb. Těžce jsem vydechovala. Ale cítila jsem se skvěle. Začala jsem se tiše smát. Byla jsem šťastná a to jsme ještě nevyhráli. Ale měli jsme k tomu blízko. Věděla jsem to.

Tajemný hlas se už neozval, ale to bylo to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo.

"Jessico!" Táta dosedl vedle mě a položil mi ruku v obleku na záda. "Jsi v pořádku, zlato?" Jen jsem kývla na souhlas. Přestala jsem se smát a pohlédla mu do očí.

"To bylo něco, viď?" usmála jsem se vřele. Táta si oddechl.

"To máš pravdu. Budu muset najít záznam z kamer, aby ses mohla vidět." Táta mě i přes mé námitky odvedl do nejbližší budovy a sehnal mi vodu. Nalila jsem si ji do krku všechnu. Všechna únava byla ta tam.

"Co se to sakra stalo? Viděli jsme obrovský výbuch!"

"Jen klid, Clinte. To jsem byla jen já. Je fajn, že se taky ozveš." Protáhla jsem si ztuhlá a stále ještě horká ramena.

"Cože?" ozval se protentokrát Kapitán. Jeho tón by se dal přirovnat ke zděšení ale částečně i k uznání a malinkou část obdivu. Ale jen malinkou.

"Přesně tak, Kápo," přitakal táta. "To byla moje dcera." Usmála jsem se jeho směrem, až mě začaly bolet mimické svaly na tvářích. Slyšet od něj něco takového mi dodalo jiskru do srdce. Je na mě hrdý, na svou dceru. Táta mi úsměv vřele opětoval a natáhl ke mně ruku, stále v obleku.

"Tak pojď. Jdeme jim nakopat zadky." Nesměle jsem přikývla a nechala ho, aby mě zvedl. Pak jsem si něco uvědomila.

"Tati, moje oblečení," přes masku, kterou si už nechal spadnout přes obličej, jsem neviděla jak se tváří. "Neshořelo." Celá uniforma zůstala v celku, bez popálenin.

"Jo tohle. Je z ultra-nehořlavého materiálu. Chtěl jsem se ujistit."

Vyběhli jsme společně na ulici. Nad hlavami nám prolétli lodě s našimi návštěvníky. Táta se za nimi hned pustil.

"Buď opatrná," promluvil ke mně ještě skrz vysílačku a byl fuč. Já se vydala na druhou stranu, než odletěl táta. Cestou jsem potkala asi pět až šest Chitauri. Byla jsem plná energie. Nebo za to mohl adrenalin v mých cévách. Nebála jsem se na ně vyšlehnout silnější plameny ohně. Svou pozornost jsem pak soustředila na jejich letky, dokud jsem na jedné z nich nespatřila zářící rudou záplavu vlasů. Nataša.

"Natašo? Co děláš tam nahoře?!"

Pak jsem o jedno plavidlo za ní spatřila samotného strůjce těchto problémů. Lokiho. Letěl o kus za Natašou, která mířila ke Stark Toweru?

"To je na dlouho. Teď potřebuju pomoc!"

Neváhala jsem ani na vteřinu a vyrazila za nimi. Stále jsem si nebyla zcela jistá, co se týče létání, tak jsem si držela odstup.

"Clinte, Nataša a Loki se blíží k tobě. Můžeš..."

"Jasně. Už ho mám na mušce." Jeden rychlý pohyb a šíp si to namířil přímo k Lokiho spánku. Chytil jej však dřív, než ho zasáhl.

"Vážně? Děláš si srandu?!"

"Jen vydrž..."

Výbuch. Přímo vedle jeho obličeje. Vůbec to nečekal. Jelikož zrovna prolétali nad naším prostorným balkónem na Stark Toweru, dopadl přímo na něj. Nataša letěla dál a já se vydala za Lokim. Vznesla jsem se na okraj balkónu a možná až příliš tvrdě. V kotníku mi zapraskaly kosti. Sykla jsem, ale rychle se otřepala a rozběhla se blíž k Lokimu, který se zvedal ze země. Postavila jsem se do bojového postoje.

"Konec zábavy. Už se vzdej, Loki."

"Ale prosím tě. I tvůj drahý otec," odsekl to slovo, jakoby bylo stvořeno z toho nejsilnějšího jedu. "Taky to na mě zkoušel. A ujišťuji tě," probodl mě svýma očima. Až teď jsem si všimla jeho očí. Byly podobné barvy, jako měli Clint a všichni ostatní pod kontrolou žezla. Že by byl taky pod jeho vlivem? "Ujišťuji tě, že to nezabere." Zatnula jsem pěsti.

"Já ti ukážu."

"Co? Pocákáš mě vodou? Odfoukneš větříčkem? Ha!" Na tváři měl úšklebek hodný superpadoucha. Pije mi krev. Na nic jsem nečekala a v dlaních vytvořila menší ohnivé koule. Zřejmě mi nebude dělat problém používat jej, když jsem naštvaná. Teď se to hodí. Vystřelila jsem po něm. Nečekal to, takže schytal pořádnou ránu. Zamručel, otřel si obličej od smítek a černého prachu a zaútočil taky. Směroval na mě spoustu ostrých dýk. Snažila jsem se jim vyhýbat a nespouštět z něj oči, kdyby se rozhodl na mě skočit. Jednou se mi to vymstilo a jedna z dýk se mi zabořila do pravého stehna. Upadla jsem a podepřela se o druhé koleno. Celé tělo se mi otřásalo šokem.

"Vzdej se," promluvil ke mně, jemnějším hlasem. Takovým, který jsem opravdu nečekala. Pohlédla jsem na něj. Stál a neútočil. Jen se na mě díval. "Vzdej se a já tě nechám být." Rozhlédla jsem se na New York. Moje město a má planeta potřebují mou pomoc. Teď se nemůžu vzdát. Starkové se nikdy nevzdají. Plané řeči na mě nezaberou.

Uchopila jsem rukojeť zabořenou do mého masa a rychlým pohybem jsem celou dýku vytáhla. Ihned mi z rány vytekla spousta krve. Rozhodla jsem se to ignorovat. Odhodila jsem dýku pryč a znovu zaútočila. Místo dýk na mě vrhal světelné paprsky a koule energie. Vytvořila jsem před sebou zeď ze země a za chvíli jeho rány přestaly. Podívala jsem se přes. Byl pryč! Najednou jsem za sebou ucítila něčí přítomnost. Sakra. Když jsem se otočila, schytala jsem ránu a odletěla doprostřed balkónu.

Nadechla jsem se a posadila se. "Au," nakrčila jsem nos. Všude kolem mě byla rozmazaná krev. Moje krev. Ta rána krvácí víc, než bych byla ráda.

"Přitom, kdo bys měla být, jsem čekal větší sílu," promnul si zápěstí. "Nejspíš nejsi hodna být obdařena takovým darem." Zvedla jsem se na kolena. Celou uniformu jsem měla od krve, stejně jako mé dlaně. Musela jsem to ukončit. A rychle.

"Místo mluvení," porozhlédla jsem se na město ze Stark Toweru a nad hlavou jakoby se mi rozsvítila žárovička, "jsi to mohl jednoduše ukončit. Ale padouši vždy moc mluví."

Natáhla jsem pravou ruku na stranu a zahnula prsty do několika úhlů. Loki vypadal zmateně. Dokud za mými zády nespatřil proudy a proudy vody. Stejný pohyb jsem udělala i druhou rukou. Kus od Toweru byly nádrže s vodou a průtok mezi parkem. Veškerou vodu jsem pomocí svých schopností přemístila za svá záda. Z čela mi padaly krůpěje potu. Pravá noha mi stále krvácela, takže jsem většinu své váhy držela na levé noze.

Loki byl ohromen. Nedokázal ani zabránit mému útoku. Ruce jsem ohnula do na první pohled nepřirozené polohy a všechnu vodu namířila na něj. Držela jsem jej uvnitř vodní schránky podobně jako v Německu, dokud jsem neuznala, že toho má dost. Veškerou vodu jsem vrátila do průtoku a otřela jsem si pot z čela a přistoupila k Lokimu.

"Moc mluvíš, málo děláš."

"Nejspíš jsem se mýlil," vykašlával z plic všechnu vodu.

"To máš recht." Zkřížila jsem ruce na hrudi. Sebejistý úsměv mi ale nevydržel dlouho. V poraněném stehnu mě nepříjemně píchlo. Skončila jsem na zemi a dlaněmi si mačkala ránu, aby z ní nevytékala další krev. Očekávala jsem, že se Loki pokusí na mě zaútočit, ale neudělal nic. Proč? To už se nedozvím, jelikož se nám za zády vynořil Hulk a odhodil Lokiho až dovnitř do Toweru. Z jejich jednostranného rozhovoru jsem nic moc nezaregistrovala. Nadskočila jsem, jakmile Hulk nemilosrdně chytl Lokiho za nohy a mlátil jím jako panenka.

"Slabej bůh," pronesl a vytratil se stejně rychle, jako se objevil.

"Slyší mě někdo? Můžu zavřít tu bránu," ozvala se do vysílačky Nataša. Ihned jsem se na ni soustředila. Zůstala jsem sedět na balkóně. Tady těch mimozemšťanů létá minimum. Stále jsem držela ránu na noze.

"Zavři ji!" pronesli jsme s Kapitánem zároveň.

"Moment!" přerušil nás tentokrát táta.

"Nemůžeme už dál čekat, vylétávají další," řekl Kapitán.

"Letí sem atomovka. Za minutu exploduje."

"CO?! Atomovka? A kdo ji poslal?" roztřeseným hlasem jsem se zeptala.

"Někdo z SHIELDU. Píchnu jim s ní do hnízda," odpověděl mi neoblomně rozhodným hlasem.

"Starku, víš, že tam skončíš s ní."

Z balkónu jsem mohla vidět Iron Manovy trysky a jak se blíží ke Stark Toweru. Když se přiblížil, uviděla jsem, jak drží atomovku nad svým tělem. Těsně před Stark Tower, zalomil směr a vyletěl ke stále otevřenému portálu. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuji dech. Doufala jsem, že ji těsně před portálem pustí a nechá ji samotnou proletět. To bych si ale něco namlouvala. Táta vletěl do brány, a pak už jsme nic neviděli.

Prosím, nenechávej mě tady samotnou.

Uvnitř portálu jsme spatřili obrovský výbuch.

"Zavři to," řekl Kapitán. Chtěla jsem protestovat, ale neposlouchal by mě. Chtělo se mi brečet a byla jsem naštvaná. Na tátu, na Steva a na sebe. Mohla jsem tomu zabránit.

"To je prevít." Vzhlédla jsem nahoru. Že by přece? Jo! Je venku. Dostal se ven dřív, než se portál uzavřel. Vydechla jsem úlevou. Možná trochu předčasně. Padal moc rychle. Nejspíš je v bezvědomí. Chtěla jsem se zvednout, ale Hulk mě předběhl a zachytil ho. Skočil dolů. Nic jsem z té výšky neviděla.

"Kapitáne, je táta v pořádku?" Neodpovídal. "STEVE!"

"Vydrž..." malátně jsem dýchala. "Dobrý, žije. Je v pořádku." Štěstím mi začaly téct slzy. Rychle jsem je otřela. Ani ne za minutu se u mě zjevili Thor, Hulk, Clint, Kapitán i Iron Man se sundanou maskou. Nataša seskočila ze střechy a přidala se k nám. Táta mi pomohl na nohy. Doslova jsem na něj skočila.

"Tak pojďte vy dva. Musíme zajistit Lokiho," usmál se na nás Clint. Všichni společně jsme vešli do místnosti, kde se zrovna Loki sbíral ze země.

"Páni. Kdo ho takhle zřídil?" zeptal se posměšně táta.

"Hulk. Chvíli po mě," pokrčila jsem rameny a pajdala vedle táty. Shromáždili jsme se všichni okolo něj. On si zřejmě uvědomil, že není sám a otočil se na nás.

"Kdyby vám to nevadilo, teď bych si ten drink dal."

"Zamítá se." řekl táta.

************

Ještě ten den jsme se všichni, včetně Lokiho a doktora Selviga sešli v jednom odlehlém parku, kde doktor předal zpět Thorovi Teserakt. Díky němu se mohli společně přenést zpět do jejich domova, kde Loki bude souzen samotným Ódinem.

Ještě než se přemístili, se Loki otočil mým směrem a prohlédl si mě. Na rtech měl něco jako náhubek, který mu nasadil Thor. Jeho oči už nebyly modré, ale světle zelené. To žezlo má asi větší vliv, než si myslíme. Teď ho převáží SHIELD na zkoumání, tak se uvidí.

Jakmile se oba Bozi přenesli, my ostatní jsme se také rozdělili. Nataša s Clintem se vrátili zpátky do SHIELDU, Steve se začlenil do normálního života a já s Bannerem a tátou jsme se vydali zpět do Stark Toweru. To jsme ale netušili, že tohle je jen jedno z mála dobrodružství, co zažijeme.