Do postele uléhám tak pozdě, že někteří v ten čas už vstávají do práce. Ne mnoho lidí, ale určitě se tací najdou, kterým pracovní doba začíná brzo a končí v blízkém odpoledni. Mne v té chvíli teprve začíná noc. Prsty na nohou ani necítím mrazem, promočené boty pokládám pod topení, aby co nejdříve uschly, mokrý deštník dávám do vany, aby voda nekapala na podlahu. Teprve poté si lehám do postele, přitahuju si peřinu co nejpevněji k bradě, dolní cíp si schovám pod nohy a lehce se tak krčím, abych mi ani kousek těla nevyčuhoval ven.

Po celou cestu jsem si myslela, že jakmile ulehnu do postele, přemůže mě spánek a bude těžké mě z něho probudit, ale není tomu tak. Ležím v posteli, oči držím zavřené, ale spát nemohu. Stále vidím všechna ta barevná světla, která mě oslňovala, cítím různé druhy parfémů a deodorantů, které se míchají s cigaretovým kouřem a potem. Nasávám vydýchaný vzduch a na jazyku mám chuť alkoholu.

Otevírám oči. Hledím na noční stolek, kde leží nedopitá sklenice s vodou a telefon. Displej je rozsvícený i v tu pozdní hodinu, zajímá mě proč. Z pod deky vysouvám ruku, objímá mě chlad, který se mi nelíbí, ale natahuji se pro telefon a přesto, že mám jas nejnižší, bolí mě oči při pohledu na obrazovku. Mezi upozorněními visí více zprav. Některé patřím skupinovým chatům, které mě nezajímají. Hledím pouze na tu nejnovější. Na jméno, které neznám a text, který se zdá více než šifrovaný. Kdyby se jednalo o známého člověka a obyčejnou zprávu, asi bych telefon položila a nechala odpověď na ráno, ale táhne mě k tomu zvědavost – kdo je to a co píše? Hledím na to jméno, přejíždím od jména k příjmení a za krátko mi dochází, že ho znám. Je to kamarád přítele mé kamarádky. Toho, který nechtěl, abych po jedné odešla.

Rozluštit jeho text je už složitější. Musí být opilý, nejspíše z baru s ostatními mířil pít ještě jinam. Nerozumím jeho slovům, co po mně chce a uznávám, že si vyřízení – nebo ignoraci – téhle zprávy mohu nechat na jindy.

Odkládám telefon, schovávám ruku pod peřinu a převaluji se na druhý bok, aby nehrozilo, že mě rozptýlí další možná zpráva. Snažím se usnout, nemyslet na nic, co se té noci stalo a na nikoho, koho přinesla.

Nějaká moje část mi říká, ať neusínám, že to už beztak nemá smysl. Ta druhá tvrdí, ať spím, ať zapomenu na vše, co se stalo, co se mohlo stát, ať se oprostím od myšlenek, které trápí mou hlavu. Neposlouchám nikoho z nich, protože ležím v posteli, hledím na zeď před sebou, poslouchám déšť za okny a mysl mám plnou představ a neustále si opakuji, co se té noci stalo.

Vím, co se říká – že žádní dva lidé na světě nejsou stejní. Nejspíše to je pravdou, ale to, že nejsme stejní neznamená, že se nepodobáme. Můžeme mít stejné charakterové rysy, může se nám líbit stejná hudba nebo filmy. A zrovna tak můžeme dělat stejné věci. Třeba to, že v noci sníme. Poznáme nějakého člověka, který nás zaujal natolik, že ho nedokážeme dostat z mysli tak moc, že se objevuje před našima očima i ve chvíli, kdy už máme spát. Nejdříve si pouze přehráváme to, jak jsme se poznali, co se stalo a poté si pomaličku skládáme věci, které se mohou stát. Nádherné a radostné, které nám zahřejí srdce a donutí nás neusnout ještě dlouhé hodiny. Později, třeba i po pár dnech, co nám ten člověk vstoupil do života, se naše představy vrhnou odvážnějším směrem. Přemýšlíme nad tím, jaké by to setkání bylo, kdyby proběhlo jinde, kdybychom byli někým jiným, kdyby se to všechno vyvinulo nějak jinak.

A přesně to zrovna dělám. Přehrávám si v hlavě to, jak otevírám dveře baru a hledím na muže s koštětem v ruce. Nemíním o něm jako o nějakém princi na bílém koni, který mě zachránil. Je pouze člověkem, který nalezl mou ztracenou peněženku, ale zaujal mě tím, jakým je – nijakým. Jak se projevil? Jako nikdo. Jak mluvil? Jako nikdo. Jaký výraz mě po celou dobu ve tváři? Nijaký. Co si musel myslet a cítit, když jsem tam s ním byla a ani jeden z nás neřekl za celou dobu jediné slovo? Nic.

Ten muž byl nikdo. V mé hlavě neměl jméno, neměl popis, neměl ani špetku osobnosti nebo něčeho, co by mě na něm mohlo uchvátit, ale právě proto jsem nad ním přemýšlela. Jak se mi mohl otisknout do mysli tak dokonale, ale přesto tam nenechat jediné smítko něčeho, co by ho definovalo?

Někdy při tom neustálém přehrávání celé noci usínám. Vím, že jsem už nepřemýšlela jenom nad tím jedním mužem, ale nad vším, co se toho dne událo. Viděla jsem sebe, jak stojím na chodbě školy a jiní mi říkají, ať jdu s nimi ven. Vnímala jsem to, jak jsem se opírala o kuchyňská futra a říkala, kam jdu. Přehrávala jsem si běžnou cestu autobusem do města a nervózní sledování baru, ve kterém už všichni seděli. Nešikovné seznamování s cizími a první alkohol, který se mi vlil do těla a započal noc, kdy se má mysl odpoutala od toho všedního, co znala. Do postele uléhám tak pozdě, že někteří v ten čas už vstávají do práce. Ne mnoho lidí, ale určitě se tací najdou, kterým pracovní doba začíná brzo a končí v blízkém odpoledni. Mne v té chvíli teprve začíná noc. Prsty na nohou ani necítím mrazem, promočené boty pokládám pod topení, aby co nejdříve uschly, mokrý deštník dávám do vany, aby voda nekapala na podlahu. Teprve poté si lehám do postele, přitahuju si peřinu co nejpevněji k bradě, dolní cíp si schovám pod nohy a lehce se tak krčím, abych mi ani kousek těla nevyčuhoval ven.

Usínám, nechávám myšlenky na ten den někde za sebou a poté se už jenom probouzím. O několik hodin později cítím, jak je mé hrdlo vyschlé a hlava těžká. Nebolí mě, ale vnímám, že není úplně taková, jakou bych si ji přála. Stále ležím na boku a hledím do zdi a to mi dává pocitu, že jsem musela spát pouze pár minut. Pomalu se převaluji na druhý bok, beru do ruky telefon a sleduji čas, který mi říká, že se hodina už blíží k desáté dopoledne. Nespala jsem tedy moc dlouho, ale den je již v plném proudu a vím, že si nemohu dovolit spát ještě déle.

Hledím do stropu. Nic na něm není, je prostý, bílý a nezajímavý. Dívám se však tam nahoru, protože přemýšlím znovu nad vším, co se stalo předchozího dne, abych si mohla uvědomit, jestli se jednalo o nějaký dlouhý a živý sen, nebo ne. Nemyslím si, musela to být realita. Divná realita, kdy se událo něco, co jeden moc neočekává, že by se mu mohlo stát. Vlastně se jednalo jenom o kombinaci prostých věcí – zapomenutá peněženka, nepříjemný déšť, náhodné setkání. Nic neobyčejného, kouzelného, ale ve spojení to dávalo takový zvláštní pocit, že se událo něco... nemyslitelného.

Nebo si pouze přeji, aby se něco takového stalo?

Sedám si. Přijdu si vyčerpaná, v hlavě mám nepříjemný tlak, který tam nemá být. Vím, že to je způsobené únavou a alkoholem, ale nejedná se o žádnou kocovinu. Nebyla jsem v noci opilá, nedělala nic hloupého. Snad jenom to, že jsem šla pěšky, možná jsem nachladla a leze na mě chřipka? Ani nemoc mě však neomlouvá od toho, abych zůstala celý den v posteli, i když je sobota.

Odhrnuji deku, nechávám chlad, aby objal mé tělo a mám ještě menší vůli vstát. Vzduch se zdá nepříjemný, den je ponurý, nebe zatažené v tmavě šedých odstínech a zdá se, že bude pršet. Dokonalý den na to, abych zůstala v posteli. Přesto vstávám, oblékám se a vycházím z pokoje. Z jediného místa, kde cítím jakési bezpečí a iluzi klidu, kterou nikdo nemůže narušit. Není to pravda, stačí jakýkoli narušitel, který se objeví ve dveří a moje osobní království je zničeho, ale ve chvíli, kdy tam jsem sama, mi přijde, že nikde na světě nemůže být lépe.

Udělám pouze krok za hranici mého osobního štěstí, když slyším první slova toho dne. Nepatří mně, nevím, jaký je kontext, o co se jedná, pouze vím, komu patří. Chvíli stojím na místě, poslouchám a čekám, zda uslyším ještě něco, co mě uvede do dění, abych věděla, jaká doma panuje nálada dříve, než to okusím na vlastní kůži. Vím, že můj pozdní přícho nezůstane bez poznámky, možná bez dost ostré a nepěkné poznámky, nejspíše to bude mít i nějakou dohru, ale přestože vím, že mě tohle čeká, nechci se do toho vrhat po hlavě. Při zlé náladě mého soudce bych si mohla akorát tak uškodit.

Naslouchám pozorně rozhovoru dvou a padá mi menší kámen ze srdce při zjištění, že se jedná pouze o obyčejný rozhovor na téma oběda. Vypadá to, že bude kuře. Zhluboka se nadechuji a vcházím do dveří kuchyně, kde na mě padne zrak dvou lidí. Máma v ruce drží nakousnutý do zlatova opečený toust s rozpuštěným máslem, ten naproti zase dopíjí obsah bílého hrnku s ulomeným rohem. Oba dva se na mě krátce podívají a čekají, zda něco řeknu.

„Dobré ráno," vyloudím ze sebe nejistě a přesunu se ihned k horní skřínce nad dřezem, kde vezmu jednu vysokou sklenici a z kohoutku do ní načepuju studenou vodu.

„Kdys přišla?" přichází ihned otázka, která je mámou položena hrubě.

„Pozdě, promiň," přiznávám. Nechci se otáčet, abych jí hleděla do obličeje, zpomaluju proud vody, aby se sklenice naplnila pomaleji a doufám, že celý tento rozhovor projde bez toho, abych na ni musela pohledět.

„Měla si být doma do půlnoci. Nebo si mohla třeba napsat, abych se nestrachovala." Hlas měla stále hrubý, ale byla to máma, která by se nestrachovala o své dítě?

„Promiň, zapomněla jsem," omlouvám se a uvažuji, zda říct něco dalšího, má smysl obhajovat svůj pozdní příchod? „Ztratila jsem peněženku cestou domů, takže jsem se vracela, abych ji našla." I kdybych ji však neztratila, stále bych se vracela moc pozdě.

„Jak jinak," ozývá se další hlas. Vypínám přívod vody, zuby mám pevně stisknuté a to právě kvůli tomu, abych sama nic neřekla. Místo toho se otáčím, krtáce se podívám na muže s krátce zastřiženými vlasy a poté přesouvám zrak na mámu.

„Už se to nestane," říkám.

„Fajn," odpovídá, ale vím, že je naštvaná. Raději odcházím, mizím ve svém pokoji se sklenicí studené vody a poraženě se posazuji na postel. Nejraději bych do ní znova ulehla, ale vím, že nesmím. Koukám na telefon, hypnotizuji čas, který ukazuje po desáté a přeju si, aby bylo alespoň o dvě hodiny méně.

Vzpomínám si na to, že uprostřed noci se na obrazovce telefonu objevila zpráva. Ta, kterou jsem už nedokázala přečíst a vyluštit. Z nějakého důvodu cítím svýravý pocit v žaludku a tres v ramenou. Nemyslím si, že zpráva nese nějaké poselství, nebo cokoli zlého, ale nemám ráda, když mi píšou lidé, které moc neznám. Vždy očekávám to nejhorší.

Palcem přejíždím po tlačítko, které mi odemkne telefon. Po obrazovce kreslím obrazce, nenápadně prstem vždy zamířím ke tlačítku, ale vždy se mu vyhnu. V jedné chvíli přetáhnu, letmo přejedu palcem a sleduji, jak se obrazovka odemyká a červené kolečko s jednou nepřečtenou zprávou táhne můj prst ke složce s názvem Sociální sítě. Jemně klikám a kolečko mě láká k otevření aplikace.

Zhluboka se nadechuji, klikám na ikonu a rovnou mířím k nepřečtené zprávě. Je to první, která je v naší společně konverzaci a neobsahuje ani pozdrav. Neobsahuje ani diakritiku, pouze změť písmen, které pouze přibližně znázorňují text a podobají se snad i větě. Mračím se, čtu si celou šedou bublinu poprvé, poté podruhé a po třetí se rozhoduji, že zkusím jednotlivá slova rozluštit postupně.

Pomalu mi dochází, jaké poselství zpráva nese. Jde tam o to, že večer byl zábavný, ale kam jsem zmizela? Nechci odpovídat, pouze hypnotizuji text, soustředím se na text, ze kterého samotného sálá alkohol a vím, že pokud neodpovím, bude to považováno za nezdvořilé. Dlouze vydechuji, mobil chytám i do druhé ruky, klikám na prázdný bílý řádek a spěšně píšu zprávu s omluvou, že jsem byla unavená. Chat vypínám, telefon odkládám a celou tuhle pasáž považuji za uzavřenou.

Místo toho se ještě na pár chvil ukládám do postele, hlavu si opírám o zmuchlanou deku a hledím do stropu. Slyším, že někdo otevírá dveře od pokoje, lehce se převaluji a hledím na mámu, která v ruce drží zmuchlaný černý předmět – deštník.

„Ten je tvůj?" ptá se zmateně, „byl v koupelně."

„Ne, půjčila jsem si ho, v noci pršelo," odpovídám a usazuji se. Podává mi ho do ruky, snažím se srovnat jeho jednotlivé zmuchlané části a látkovým proužkem ho svazuji a svazuji na suchý zip.

„Tak ho nezapomeň vrátit," upozorňuje mě, než odchází z pokoje. Dveře nechává lehce pootevřené, ale nemám energii je zavírat, nechávám je pootevřené a deštník pokládám na stůl. Zůstávám sedět na posteli, hledím na ten prostý denní předmět a myšlenkami se vracím k té noci.

Přijde mi, že to je jako záležitost z filmu nebo knížky. Ta chvíle, kterou si člověk zapamatuje, protože se liší od každodenní všednosti. Prostá chvilka, ale zároveň v něče natolik výjimečná. Snad bych to nazvala i klišé. Noční setkání na místě, kde jsme byli pouze my a dva a nikdo jiný. Jenže kdyby se jednalo o klišé, zamilujeme se na první pohled, mluvíme spolu celou noc a chceme se znovu vidět. Ale co se stalo ve skutečnosti? Nepromluvili jsme, pokud to nebylo nutné, spíše to bylo až trapné být na tom místě spolu a nevíme, kdo je ten druhý.

Ale hlavně o tomhle všem přemýšlím pouze já, zatímco pro toho muže v černém triku to byl dosti obyčejný a nevýznamný večer.