Bar s názvem Propast, který stojí v centru města naproti zastávce autobusu v sklepení domu, kde se v prvním patře nachází pojišťovna a v dalších třech moderní byty, je plný jako předchozího večera. Možná je tu u více lidí. Stoly jsou namačkané, vysoké stolečky určené ke stání jsou obsazené lidmi jako ptáky u krmítka a jenom málo kdo v tuhle dobu tančí. Mnozí čekají na to, až budou mít v krvi větší množství alkoholu, aby ztratili jakoukoli zábranu, která jim zamezuje vlnit tělo do rytmu i mimo něj.

Dostáváme se k rohovému nízkému stolu, který ze tří stran obklopuje kožená sedačka a z té poslední pouze dva kulaté taburety. U stolu sedí už celkem pět lidí, dva kluci a tři holky. Nejdříve si říkám, že se pro mě jedná o naprosté cizince, ale sotva se přiblížíme, jejich tváře mi jsou povědomé. Od holky s obarvenými vlasy do světle fialové jsem si zcela určitě minulý rok kupovala učebnici matematiky. Kluci mi jsou také povědomí, mám i pocit, že jeden z nich má ve škole skřínku naproti mě. Všichni chodí do stejné školy, jsou o ročník výše, maturují, připravují se na vysoké školy. A ve svém kruhu dnes musí trpět jednoho třeťáka, který vlastně netuší, co tam dělá.

Cítím, jak se mi hrdlo sužuje nervozitou z nových lidí, cítím, že mezi ně nepatřím, že mě tam nechtějí a měla bych odejít, než si mě vůbec všimnou, ale udělat tak, bylo by vše ještě horší. Někoho bych urazila a to já nechci. Nechávám se tak strhnout, v uších mám zalehnuto a nervózně rukou letmo mávám všem pěti lidem a nechávám se namáčknout do rohu boxu. Po levici mám holku s fialovými vlasy, zatímco po mé pravici si sedá ten, se kterým jsem přišla.

„Tebe znám, chodíš s náma do školy," poznamenává okamžitě druhý z kluků a ukazuje na mě prstem. Před ním leží sklenice piva, která je už z poloviny prázdná a prázdná nízká sklenička, kterou zde dávají na whiskey.

„Jsem ve třeťáku," přikyvuje tiše, že můj hlas zaniká v hudbě.

Následuje představení, říkají mi svá jména, pojí k tomu i přezdívky a chtějí i mé jméno. Říkám jim ho a jsem si jistá, že jsem v té chvíli už zapomněla jména minimálně třech z nich. Hluk v baru mě ubíjí, kvůli vedru si sundávám i bundu a nervózně těkám po ostatních.

„Tak dáme rundu nebo později?" ptá se můj doprovod, který lehce pleská dlaněmi o nízký stolek.

Ostatní přikyvují, že si dají a ptají se mě, co piju. Krčím rameny, že mi to je vlastně jedno, co budu pít.

Čekáme na příchod obsluhy, ostatní se baví, já jen přikyvuje. Nevím, jak se zapojit do diskuze, jak se vmísit mezi lidi, které neznám. Cítím se mezi nimi navíc jako dítě, přestože jsou jen o rok starší. Je to ten divný pocit, co si nesu ze školy, že každý, kdo je ve vyšším ročníku, je někým, kdo se snad i blíží bohu a tomu všemu kralují čtvrťáci. Ten ročník, okolo kterého se točí vše. Nastoupíte na střední a to první, co slyšíte je maturita. Vypráví vám, jak bude složité se k ní dostat, neustále vám je připomínáno, že tohle k ní zcela určitě potřebujete a že ve čtvrťáku už nebudete mít čas na hlouposti a malichernosti. A přesto s šesti z nich sedím v sobotu večer v baru, ale v pondělí ve škole mi řeknou, jak se na podzim už budu muset za rok připravovat k maturitě.

Ti o rok starší lidé nejsou něco víc než já. Jsou stejně hloupí, jsou stejně nevychovaní, nevyzrálí a stejně jako já i valná většina z nich netuší, co chce v životě dělat. Mnozí ani nevědí, na jakou vejšku chtějí, pokud vůbec míří na vejšku. Rozdíl mezi nimi a mnou je ten, že já mám ještě rok čas na to, abych si vybrala, oni už musí podávat přihlášky.

Vlastně se cítím i trochu pyšně, že zrovna já tu s nimi jsem. Vím, že mnoho lidí má přátele v nižšch a vyšších ročnících, nedělá mě to nijak výjimečnou, ale cítím se o trochu lépe, než jsem se mohla cítit v tomhle ohledu ráno... Stále u mě však převládá stažený žaludek, protože nevím, co si zde počít.

Pár minut po našem příchodu přichází obsluha. Sklání se ke stolu a na černý tácek pokládá prázdné skleničky. Nemusí se ani ptát, co si přejem, protože se jeden kluk ujímá vedení a objednává sedm panáků a tři piva. Obsluha pouze přikyvuje, otáčí se naším směrem a ještě z naší strany sbírá prázdné sklenice. Nejdříve ho nevnímám, poté k němu zvednu zrak a všímám si té tváře, která se zda, že z ní vyprchal veškerý život. Oči mé v šeru zcela černé, rty úzké a ve stínu více jeho detailů nevidím, ale jsem si jistá tím, že je to ten, který mne tu v noci nechal sedět, než přejde déšť. A zcela si to potvrzuji, když ke mně pouze na vteřinu zvedá zrak a díváme se do očí. Musím mu vrátit deštník, uvědomuji si, ale také vím, že na to není vhodná příležitost.

Barman za krátko odchází, ale ještě chvílí sleduji, jak mizí v davu. Něco mě nutí se na něho dívat, táhnout k němu zrak a přemítat nad ním. Zdá se jako někdo zcela obyčejný – prostý muž v černém, obsluha, která by měla být vedlejší postavou mého večera. Měla bych se soustředit na společnost, vnímat je, poznat, zjistit, jaké jsou úmysly chlapce se světlými vlasy. Ale... nemohu se na něho nějak soustředit.

Musí si mou pozornost vybojovat až tím, že se předkloní a já nemám na výběr, musím koukat na něho. Trochu odtáhnu hlavu vzad, natočím hlavu lehce do strany a poslouchám otázku, kterou se mi pokouší zakřičet do ucha, ale hudba jeho slova utlumuje a zdá se mi, že je pronáší někde hodně daleko ode mě. „V pohodě?" zní jeho otázka.

Otáčím se k němu čelem, přikyvuji a nutím se i k úsměvu. Neřekla bych však, že jsem úplně v pořádku. Jsem nervózní, cítím, že mám tělo celé ztuhlé a netuším, co přesně dělat. Pouze sedím na nepříjemném povrchu kožené židle a předstírám, se bavím, přestože jsem se do konverzace ještě vůbec nezapojila.

„Nemyslel jsem, že tu bude tolik lidí!" křičí nadále, ale jeho slova zní jako z nekonečné dálky. Nechápu však, co říká – jak si mohl myslet, že v sobotu večer bude bar prázdný, když předchozího dne tomu tak nebylo? Možná jenom neví, co říct a tak tlachá první slova, která mu přijdou na jazyk.

„To nevadí," říkám, ale neslyší mě. Přitahuje se ke mně blíže, naklání ke mně své ucho a do nosu mě tak trefí něco, co lze nazvat pouze klasickou pánskou vůní. Ostrá, snadno zapamatovatelná a brázdní mi mozkem jako horskou dráhou. Má přesně takový efekt, jaký by vůně měla mít. „To nevadí!" křičím hlasitěji opět svá slova, aby mě slyšel. Tentokrát kýve, že rozumí.

Periferním viděním si všímám, jak se přede mě položila panáková sklenka. Těžko říct jakou barvu má její obsah, ale asi na tom nezáleží. Oba dva hledíme ke sklenkám a na kluka, který už tu svou drží ve vzduchu a nutí nás k tomu, abychom se společně napili. Prakticky ve stejnou chvilku tak děláme a společně s ostatními si připíjíme na něco, čemu nerozumím. Ale na tom ve výsledku nezáleží. Záleží pouze na tom, že své hrdlo prolévám neznámou tekutinou s neznámými lidmi a v hlavě mám neznámé pocity, které nedokážu roztřídit.

Jak nost postupuje, odchází mé myšlenky. V hlavě pociťuji tlak, který se mi rozlévá hlavou a značí, že se mi alkohol rozlévá v krevním obědu a mění mé chování, pocity a zábrany. Žaludek už nemám tolik stažený nervozitou, hluk prostředí mi nevadí, většinu času pouze hledím na toho, kdo mě sem přivedl a poslouchám, jak mluví. Slova se mu už občas pletou, sem tam to nedává ani smysl, ale oproti jeho přátelům mluví stále dobře. Mozek mě nutí k tomu, abych od něho neodpoutávala zrak, ale přitom vím, žé mé hloupé zírání na něho mu musí alespoň trochu vadit. A pokud mu nevadí, určitě mu to musí být minimálně nepříjemné v tom smyslu, že neví, co vlastně dělat. Mám to zrovna tak, všichni to tak mají.

Držíme si od sebe malý odsup. Sedíme sice blízko, hledíme na sebe, nakláníme se blíže, abychom se slyšeli přes hudbu, ale nedotýkáme se. Ruce se vždy zastaví kousek od těl, távře se nedotknou, kolena si stále drží odstup. Je dobře, že tak děláme, protože doteky znamenají blízkost. Je to první intimita, která mezi dvěma lidmi přichází a intimita značí city, vztah – všechno to, co se zde nesmí držet. Tuhle noc nesmí být zasazeno semínko, které by se mohlo pokusit vyklíčit.

Jeho přátelé nejsou v té chvíli u stolu. Někde se baví, možná venku kouří, ale my tam sedíme a já se donutím podívat se na telefon. Přes šíji mi přejede mráz, když si všimnu, že první cifra ukazuje nulu a je tak už půlnoc. Posouvám oči k druhé cifře a cítím úlevu při pohledu, že tam je osamocená trojka a nic víc. Mám tak stále ještě necelých dvacet minut, než mi pojede autobus, který zastavuje hned naproti. Je ale načase zaplatit, rozloučit se, naivně si slíbit, že se ještě někdy uvidíme a poté vyrazit domů.

„Děje se něco?" ptá se. Naklání přitom ke mně svou hlavu. Parfém z něho za noc už prakticky vyprchal, ale mám jeho vůni hluboko v mozku a jeho blízkosti ji akorát upomíná.

„Budu muset jít," říkám mu do ucha, než se začne odtahovat.

Tváří se zklamaně, rty má protažené do úzké linky a loket si opírá o opěradlo. Je mi toho trochu líto, když vidím, jak se tváří, ale vím, že musím jít a nechci odporovat mámě.

„Můžu tě aspoň někam doprovodit?"

„Autobus je ani ne minutu odtud," odpovídám ihned a prstem instinktivně ukazuju k východu, „nemusíš nikam chodit."

„Nebo právě musim, protože to je tak blízko," namítá, „ale ještě si něco dáme před odchodem, ne?" usmívá se.

Nechce se mi. Přijde mi, že s pitím stojím na pomezí snesitelnosti. Přesně se mi povedlo vybalancovat hranici mezi tím, kdy se cítím uvolněná a ztrácím kontrolu nad vlastními činy. Bojím se však říct ne a proto přikyvuji.

Sune se z boxu, zvedá se na nohy a v té chvíli přichází první dotek. Bere mě za zápěstí, směje se a táhne mě na nohy. Normálně bych se kroutila, pokoušela se o to, aby mě pustil, ale nyní se tomu nebráním. Pouze se zvedám, beru do ruky svou bundu a batoh a nechávám se táhnout k baru, kde sežene pití rychleji, než při čekání na obsluhu.

Nasazuji si bundu a batoh, zatímco objednává pití. Hluk na tanečním parketu je tam ohlušující, do zad mi stále někdo naráží a musím se tak tisknout více k vysokému dřevěnému baru, o který se on opírá jednou paží. „Dvakrát tequillu," hlásí se dvěma zdvihnutými prsty.

Trochu se ošívám, nikdy jsem to nepila a vím, že to není jenom o samotném nápoji. Rázem se mi to i potvrzuje, kdy přede mnou leží malá bílá sklenička, kterou jsem do sebe toho večera už párkrát obrátila. Zvedám hlavu k obsluze a hledím do tváře člověku, který se zdá, jako kdyby v sobě neměl žádnou emoci. Monotóně pokládá dvě sklenky, následně talířek s plátky limetky a solnička. Poté už jenom zahlásí cenu a než stačím sáhnout pro pěněženku, kterou předchozí noc našel, na pultu leží peníze. Potupně se otáčím ke své společnosti, přisunu si panákovku blíže a netuším, co přesně dělat a nejspíše to na mě vidí.

„Nejdřív si sem otři tu limetku," říká, podává mi jeden plátek do ruky, bere druhý a otírá si kyselou šťávu mezi palec a ukazovák, „potom tam nasypej sůl," dodává. Udělám to po něm přesně tak, jak řekl a poté na něj jenom mlčky civím a čekám, co dál. „Pak to olízni a vypij pití," ukončuje svou lekci, zvedá panákovku a jemně s ní naráží do té mé. Přes hudbu není cinknutí slyšet, ale cítím ho. A pak cítím kyselost, slanost a pálení ze samotného pití. Rozlévá se mi to hrdlem jako lesní požár a když odkládám limetku, chytá mi ruku a vrací mi ji blíže k tělu. „Ještě sněz tu limetku," říká, strká si plátek do pusy a přichází škleb. Napodobím ho, tvář se mi stahuje do křeče a jemně zatřesu hlavou, která se po všem tom pití zatočí.

„Chutná?" zajímá se.

„Asi to nebude nic pro mě," kroutím hlavou a nenápadně naznačuji, že je pro mě čas jít. Dělá krok do strany, na sekundu si myslím, že mě pouští, abychom odešla, ale poté mi dochází jeho předchozí slova. Že mě musí doprovodit, protože je to tak blízko. Jsem z toho lehce nesvá, protože vím, že bude problém v tom, co si vlastně v tom tichu nahoře řekneme, ale ne také říct nemohu.

Jdu první, on jde za mnou a vnímám jeho blízkost. Kdybych se byť jen na setinu zastavila, narazí do mě. Proto jdu dál, pomalu vycházím do schodech, kde mě objímá studený vzduch noci a zapínám si bundu.

Obloha je zatažená, ale neprší. Je chladno, do prstů se mi okamžitě krade chlad a schovávám je proto v bundě. Cítím, jak mi rudnou tváře a prsty na nohou se kroutí v potřebě zahřát se. Mám chuť říct, ať se vrátí do tepla, když nemá ani bundu, ale vím, že odmítne. A navíc bych to řekla jenom pro to, aby mě nechal samotnou.

Přecházíme ulici, ani se nerozhlížíme, ulice je v noci prázdná. Zacházíme za roh a tam stojí obyčejná zastávka. Střecha a stěna z plexiskla, po obou stranách reklamní bannery, uvnitř jedna lavička a stojan s jízdními řády. Všemu kraluje jenom jedna osamělá lampa.

Zastavuji se pod stříškou, ruce mám schované v kapsách, bradu za límcem. Stojím tak, abych viděla co nejdříve příjezd autobusu, ale on mi zabraňuje ve vidění tím, že se zastavuje proti mě. Je blízko, jenom necelý krok ode mě, ruce má v kapsách mikiny a houpá se z pat na špičky. „Je strašná kosa," říká do toho.

Chci mu říct, aby tedy šel. Vrátil se ke svým přátelům do tepla, zahřál se alkoholem a nadále se bavil, proč vlastně chce čekat v tomhle chladu se mnou? Protože by snad chtěl zasadit semínko, které nevyklíčí?

„Jo, letos je zima brzy," říkám a nevím proč. Můžu prostě mlčet, jenom přikyvovat a mumlat krátké odpovědi, které ho donutí odejít, ale místo toho volím delší věty, které zrovn tak nepřispívají do konverzace. Je vůbec vhodné mluvit o počasí, když se vždy zmiňuje, že nikoho o počasí nebaví mluvit?

„Jo, to je," přikyvuje. Krčmí rameny, ruce se snaží zabořit co nejhlouběji do kapes a akorát si tím natahuje mikinu směrem k pasu. Dělá to z nervozity, ne z chladu a vím to, protože to také dělám, když nevím, co říct. Je to lidské chování, které má každý z nás a ani si to neuvědomujeme. Ale všímám i i toho, že se přibližuje, jedním houpavým krokem, kdy nohou opíše ve vzduchu půl kruh se přiblíží a vysaje mi tím vzduch z plic. Tak blízko, že k němu musím lehce zvednout zrak a začínám se cítit maličká. A to je divný pocit. Jako děti se mnohdy soustředíme na každý centimetr, který vyrosteme, pomalu začneme převyšovat obyčené věci ve svém životě, mnohdy i příbuzné a známé a chceme být velcí. Tak velcí, aby nám svět ležel u nohou, ale jakmile se dostaneme k někomu, kdo je vyšší než my, musí se nás zmocnit ten divný pocit. Jeho nadřazenost, kterou mu výška dává, i když to není pravda. Ta bezbrannost, která mnohdy přijde na mysl – a bohužel je to mnohdy umocněno strachem. A někdy... přijde pocit maličkosti, bezbrannosti, ale zvláštního nutkavého pocitu, kdy chceme být skutečně malí a bezbranní, abychom byli ochráneni. I ochránce ten pocit někdy chce zažít, protože nejde vždy jen bojovat, někdy musíme být zachraňováni.

Když stojí tak blízko, přichází ten pocit strachu a bezbrannosti. Nebojím se toho, že mi ublíží, ale toho, že udělá něco jiného. To, co se vidí v romantickch filmech, o čem lidé kolikrát sní, i když se jedná o klišé. Chladná noc, osamělé postávání v ulicích, ticho, nenápadné přiblížení, co má přijít dál? Diváci by volali po polibku, má mysl křičí o krok zpátky. Nereaguji na svou mysl. Stojím na místě a vím, že nic takového se nikdy nestane. Zkrátka se přiblížil, je mu chladno, chce už akutně jít do tepla, ale slušné vychování mu to nedovoluje. A mně nedovoluje podívat se, za jak dlouho jede autobus.

Stojíme tam a hledíme na sebe. Slyším jeho dech, on musí slyšet můj. Ulice je klidná, lidé spí a já bych už měla také. Už se vidím v posteli, do které se zaryju a nevylezu, opěvuji vytoužený spánek po celém tomhle dni a zcela vytěsňuji to, kde se zrovna nacházím. Byla jsem vůbec někdy někomu tak blízko? Asi ne. Ta situace by mě měla vzrušovat, vyvádět z klidu a rozbušit mi srdce, ale... Myslím stále jenom na to, jak bezbranná v té situaci jsem.

Přijde mi to jako doba, kdy nic neříkáme. Co si asi myslí? Je mu trapně? Je myšlenkama zcela jinde? Lituje, že se navrhl s tím doprovodem?

Na chvíli odklání hlavu, sleduji ho z profilu, jak zmateně hledí do jedné kaluže na zemi a olizuje si přitom nervózně rty. Hledá snad slova, jak říct, že by se už rád vrátil? Chci mu navrhnout, ať to udělá, ať nemusí hledat odvahu k něčemu tak prostému, ale než otevřtu rty, otáčí hlavu zpět ke mně a rázem ji přibližuje blíže.

Dech se mi zastaví, když si to uvědomím, ale nic se nestane. Jen se pomalu přibližuje, cítím alkohol z jeho úst, teplo jeho těla, ale nic více. Je však blízko, tak moc blízko, že udělat jediný pohyb, mé rty se dotknou s těmi jeho. Jednou jsem o tom slyšela. Říká se tomu pravidlo 90/10. Ten, který chce inicializovat polibek, se musí přiblížit k druhému o devadesát procent toho, co je od sebe dělí, ale poté musí zastavit. Nesmí ho políbit bez dovolení a těmi zbývajícími deseti procenty mu dává možnost uhnout nebo začít polibek. Je to prosté, je to důraz na slušnost a dává to člověku možnost volby a on to dodržuje. Přiblížil se o devadesát procent a je na mě, abych udělala těch deset a políbila ho nebo uhnula.

Jenom půl vteřiny mě dělí od rozhodnutí, ale v mé hlavě to je celé století. Uvažování nad tím, zda to myslí vážně, jestli si to přeji udělat, zda se nejedná o vtip nebo hloupost. V ruce držím semínko, dlaně se mi třesou, žaludek mě bolí a mohu ho buď zasadit nebo zahodit. Co udělám v téhle chvíli už nikdy nebude změněno. Celou noc přemýšlím jenom nad tím, jak hloupé to celé je. Straním se tak zklamání, kdybych si začala stavět vzdušný zámek, o který by on nikdy neprojevil zájem. Předstírat nezájem je lehčí než předstírat, že to nebolí.

Donutím se podívat na jeho rty poničené chladem. Sklání se ke mně, ruce stále v kapsách a já je tam mám také. Kdyby bylo tepleji, chytil by mě za ruku? Přitáhl by blíže? Co by udělal? Kdyby nebyl alkohol... chtěl by mě políbit?

Má mysl rozhoduje, že ho políbit nemám, protože se bojím následků. Ale já nevím, proč mám svou mysl poslouchat a nakláním se blíž o těhch deset procent, kteá nás od sebe dělí.