Tak ještě jednou, abyste si to sakr auvědomili.

TOHLE. JE. STRAŠNĚ. DEPRESIVNÍ. A. DÍVNÁ. POVÍDKA. SMIŘTE SE S TÍM A NEČTĚTE DÁL.

Tak čtete dál? Fajn, ale neručím za vaše zdraví. Vstup na vlastní nebezpečí.

Pro pár lidí: Tohle jsem sepsala před odchodem Lesli, když jsem měla největší strach, že se server rozpadne. Jsem ráda, že tomu tak nejspíš nebude. Všichni jste silní, že to zvládáte a já vám děkuji, že se nevzdáváte. Děkuji vám za to, že tahle povídka se nikdy nestane skutečností ❤️

Všechno se jednou pokazí. Každé přátelství zmizí. Nakonec jste na všechno sami, jen si to asi ještě neuvědomujete. Dokonce i skupina vybudovaná na důvěře a přátelství se může rozpadnout. A stane se tak dřív, než máte šanci si to uvědomit. Říká se tomu prý smůla. ALe na to já nevěřím. Nazvala bych to odvrásenou stranou Kočičího bermudského trojúhleníku. Právě ten nás svedl dohromday. A právě ten teď mizí, zaléza za obzor jako zapadající slunce, a s ním se trhá i to, co spojil. To, co se nikdy spojit nemělo a přes veškerou snahu osudu se tak stalo. Ale kdo ví? Třeba tohle osud chtěl. Třeba jsme si všichni měli projít tímhle utrpením... třeba Karafiátka chtěla opustit tohle všechno ne jen kvůli tomu, že si chtěla splnit sen. Třeba za to můžeme opravdu jen my a Bermudský kočičí trojúhlník nás jen svedl dohromady jako osudovou zkoušku. Možná nás chtěl jen přivést jednu k druhé a seznámit nás. Bylo možná jen na nás, jak s tímhle naložíme. Ale my to pokazily. Dostaly jsme krásný prales, kde jsme se mohly schovat před nebezpečím. Nebyly jsme ničím, jen šesti vyděšenými dětmi, které se potřebovaly schovat před koncem světa a omylem se nám podařilo objevit ráj. Karafiátka. Jedna z nás. Ta nejchytřejší dívka, jakou jsem kdy poznala a poznám. Přinesla nám lucernu, světlo v temnotě pralesa. To, oc nám chybělo. Poslední článek naší výpravy. A možná si tak i připadala, zbytečná. A je to znovu naše chyba. Život byl tak krásný, plný veselí... ale ubývala voda. Bylo nám to jedno. Bylo nám jedno, že ráj pomalu zevšedněl. Bylo nám jedno, že už jsme si zvykly na luxus. Bylo nám jedno, že už nemáme tak silné pouto jako dříve. Bylo nám jedno, že tebe se neptáme, jak se máš. Bylo nám jedno, že když si čteš, nezveme tě ke hrám. Když se na to celá dívám zpětně... ignorovaly jsme tě. Ne záměrně. Jen jsme žily v jiném světě a každá si žila ještě v jednom menším, který měla jen sama pro sebe. Postupně se ty smaostatné světy zvětšovaly, ale ten tvůj byl od začátku větší. Až se odtrhnul. Až už ho náš malý ráj neudržel. Až jsi prohlédla vše, co jsi potřebovala prohlédnout. Proč musí být cena za uvědomění vždy tak drahá? Proč jen jsme nemohly vidět dřív? Říká se, že ztráta patří k životu. Ale většinou se tím nejspíš nemyslí ztráta člena rodiny, rodiny, která se nikdy neměla potkat, ale i tak se tento omyl stal. Nomhu uvěřit, co se stalo s naším rájem. Přišly jsme do džungle. A kde jsme teď vím moc dobře. Stačí se rozhlédnout po nekonečné poušti. Žije v ní už jen malá jiskřička, jediný potůček... vysichající potůček. Za chvíli vyschne. Každou sekundou je ten čas blíž. Každou sekundou, kterou spolu netrávíme se postupně oddalujeme od sebe. Každý den, kdy spolu neprohodíme ani slovo je obrovským skokem zpět. Neznáme se. Pamatuji si, jak jsem ti dívala dárek, Karafiátko. Potěšil tě. Radovala ses s námi. Byla jsi za něho ráda. Věděla jsem, co ti věnovat. Co ti vytvořit s maximem mého úsilí. Ale vše se mění. Netuším, co bych dala komukoliv z našeho ampého ráje, který se proměnil spíš v peklo. Cítím ty slzy, které jsme tu prolily. Bylo jich málo. Ale těhto slz je víc. Je jich nekonečné množství, nejspíš se v nich utopíme a poušť zanikne. I s naším krásným domem, co jsme tu před lety postavily. Tehdy stál u krásného moře na písčité pláži, zatímco k jeho zádům se tisknul prales se spoustou zvuků a lákal k prozkoumání. Dnes stojí vprostřed pouště. Líně se kolem něho plazí tenký potůček a mizí v dáli. Dřív byl dům krásný, udržovaný. Dnes... nerada ho vidím. Padá mu střecha i balkon, zdi jsou popraskané. Bývalo to tak krásné, nové, neznáme a vzrušující. Všechny jsme to tu milovaly. Co se pokazilo? Kdo to tak zničil? Kde nastal bod zlomu a ráj začal mizet? Přeji si vrátit a čas a vše napravit. Najít to špatné místo a trochu přepsat děj našeho života. Jen mísrně upravit pár vět a zakončit celý tenhle příběh jinak. Toužím být pistaelem knihy, který má moc nad životy ostatních. Pisatelem knihy jménem Život. Knihy, kterou si píšeme sami a zároveň s pomocí ostatních. Jenže já nechci psát dál. Chci se vrátit o pár stránek a přepsat vše. Od začátku do konce. Udělat život o tolik jednodušším. Ale stačilo by mi jen získání možnosti přepsat jeden řádek. Karafiátka by tu byla s námi. Všechno by bylo krásné a náš ráj by se nikdy nerozpadl. Žily bychom tu šťastně a bez jakýhkoliv problémů. Vím, že žiješ pro svůj cíl. Vím, že se toužíš stát spisovatelkou příběhů, dalších životů, které možná existujé, jen o nich zatím nikdo neví. Možná i my žijeme v nějaké knize a někdo si právě teď čte mé úvahy. Někodo možná už můj život došetl, jen já to zatím nevím, protože nedržím knihu o sobě v rukou. A kdo ví, třeba ot ani není kniha o mně. Třeba je to kniha o Karafiátce. Třeba je to kniha, kterou psala právě Karafiátka a právě teď bolestně píše vše, o čem uvažuji. Možná nemám vlastní mysl, ale řídí mne spisovatel, kterého nikdy nepoznám. Spisovatel, který si se mnou může hrát, jak jen chce. Ale není život nakonec jen něčí hra? Hra pro pobavení neznámé osoby? Není i Karafiátčín odchod jen hrou? Nemusela odejít. Dalo se zvládat obojí, mohla psát knihy s námi tady. Ale chápu, že tu cnechce žít. Radši zariskuje a půjde pouští do neznámých krajin,než aby přihlížela ještě většímu rozpadu našeho přátelství. Nidky si neodpustím, že odešla. Nikdy si neodpustím, že jsem se nesnažila víc. Nikdy si neodpustím, že jsem nechala svůj svět zabrat tolik místa v mé hlavě, že jsem neměla čas na své přátele a vlastně i druhou rodinu - tyhle dívky. Mohla jsem zažít tolik krásných chvil... ale mám dojem, že už to nemá smysl. Karafiátka odešla. Za chvíli odejdou další. Co budu dělat potom? Čekat, až se náš ráj rozpadne úplně? To nezvládnu. Bolest, která se mi každým dalším nádechem zařezává víc a víc do srdce stačí. Další už nechci. Když se podívám na stré fotografie na stěnách našeho domu... jsou krásné a ukazují nám veselé časy. ALe jsou to jen vybledlé vzpomínky, zašedlé fotografie, zamlžené myšlenky, popraskané sklo. Nemá to smysl. Nic nemá smysl. Karafiátka spustila lavinu. Lavinu, kterou již nelze zastavit ničím. Kdyby se vrátila, nic by se nezměnilo. Lavina bude stále stejná, možná se trochu zpomalí, ale ne na dlouho. Všechny jsme se ji snažily udržet na skále, aby naše přátelství trvalo. Ona odešla. Karafiátka nechala první kamení laviny spadnout. A já cítím, že už to nevydržím o nic déle. Že pomalu beznaděj nechává me růce povolit, zamávat a odejít. Vzdát se a jít hledat jiné místo k životu, které se dá zničit a znovu opustit. Jneže časem přijdeme o celý svět. Co pak? Bude se muset najít další skrytý ráj a spousta lidí bude muset zemřít, aby pár šťastlivců mohlo začít cyklus znovu. Musíme ten cyklus zastavit. Musíme vynaložit dost úsilí a nějak zvládnout držet pohromadě i bez Karafiátky. Nějak přežít tu sílu lavinu a postavit se osudu čelem. Nejde to. Nezvládneme to. Nemáme šanci, stejně po naějaké době ochabneme a někdo to nezvládne. Lavina už se pomalu valí. První kamínky pochybností se sypou na zem. Svět se začíná drolit, v zemi už vidím pukliny, které ovšem nezavinilo horko. Zavinily jsme je my. Naší nestabilitou. Neudrželi jsme Karafitáku, neudržíme ani lavinu. Cítím ten veliký nápor. Přijde mi, že jsem an to sama a ostatní se ode mě ještě víc oddálily tím, jak Karafiátka odešla. Neudržím lavinu. Je jí moc. Nedokážu zadržet budoucnost. Osud nakonec stejně dosáhne svého, ať chci nebo nechci. Bude lehčí se mu podvolit hned. Je to tak sladká představa, vzdát se a nechat lavinu sypat se. Karafiátka pochopila to, co já - snaha nakonec přeci nikam nevede. Pomalu klouužu ze skály dolů. Každý má lavinu. Svou vlastní a ještě tu skupinovou. Může se sesypat i ta osobní. Nikdo nemusí zvládnout všechno. Ani to nejde. Tak proč se nepoddat? Proč si to nulehčit? Už cítím, že stojím noham ana zemi. Už nemám kam uhýbat před lavinou. Pořád se ještě můžu odhodlat, vyskočit a zvednout lavinu zpět. Mohu ji uchytit na kopci a přestat se o ni tolik starat. Vše ještě mohu zachránit. Ještě to jde. Ještě mám čas. Nevzdala jsem se. Zatím ještě ne. Ale... bylo by to o tolik snažší... žádná nekonečná tíha, jen volnost a svoboda, lehkost a žádná zátěž. Cítím, jak se má ruce chystají přestat. Nesmím se  vzdát! Ne teď! Karafiátka by to tak nechtěla! Ale když to vzdám... možná ji ještě najdu možná začneme znovu společně. Každá jinak a jinde, přes to ale budeme podpírat jedna druhou. Je to lákavá představa. Je ot dobrý důvod se vzdát. Bude to jen nový začátek. A kdo ví, třeba se i vrátím. Třeba pomůžu tomuhle ráji znovu se stát rájem, ale až za dlouhou dobu. Až když se všichni zotavíme a zahojíme rány, které jsme tu utržily a nemůžeme je zahoit jen tak mávnutím kouzelného proutku. Nevzdávám se. Jen takticky ustupuji. Pomalu spouštím ruce podél těla. Lavina se valí všide. Jako bych zaslechla Karafiátčin hlas. Přesněji její povzdech. To mě vytrhne z jakéhosi podivného tranzu a uvědomím si plně rozsah toho, co jsem právě udělala. Karafiátko... tohle se nemělo stát. A vím, že je to jen a jen moje chyba. Omlouvám se ti. A doufám, že osud naše cesty ještě někdy svede dohromady. Ne ovšem jako dvou podpírajících se osob. Ale jako jen míjejících se postav. Nezasloužím si tvé přátelství. Ne po tom, co sem udělala. Otáčím se a docházím. Bez rozloučení a sama, svědkem je mi jen noční obloha. Zklamala jsem. Zklamala jsem všechny a Karafiátku nejvíc.

Doufám, že jste z té divnosti neumřeli.
No, jen tak mimochodem, pauza možná ani nebude, jeden člověk (sus_susenka) mi zvládl zvednout náladu natolik, že to přežiju možná i tady na Wattu :D

A já jdu vážně už spát XF Dobrou noc všichni XF

Update XF

Kratší, ale ne depersivní pokračování od Melis. Mc ti za něj děkuji, dává téhle povídce nádech pozitivity :D

"Ne!" křiknu za vzdalující se postavou, ale marně. Je pryč. Už i ona odešla. Po tvářích mi kanou slzy, když se ohlédnu na polorozpadlý dům. Nemá to cenu. Tohle nedokážeme opravit. Jako tichý souhlas z vršku sklouzne střešní taška následováná další a další. Vyděšeně vykřiknu a rozběhnu se ke kdysi krásnému domku plnému radosti. Okenice jsou vysypané, komín rozbořený a balkón na křivo. Vždyť to byl tak krásný dům a nejen on i místo bylo pohádkové. S tou myšlenkou se podívám kolem sebe. Místo živého pralesa mě obklopuje poušť. Mrtvá poušť. S mrtvými sny. "Co jsme to provedly?" zašeptá dívka za mnou. Otočím se na ostatní. Mají na tvářích stejný výraz jako já. Výraz bolesti, smutku a vzteku. Vzteku na nás samotné. Za to, že jsme si zníčily štěstí. Chci něco říct, ale na jazyk se mi nedostává slov. Možná měla pravdu. Možná by bylo lepší se vzdát. Vzdát se, odejít a žít se vzpomínkou. Ale jak bych mohla? Jak bych mohla nechat tohle všechno za sebou? Tu radost, přátele, rodinu? Naštvaně stisknu pěsti. Nemohu. A s odhodláním zvednu hlavu k vystrašeným dívkám. Jedna z nich na mne prohlédne. Z očí jí pomalu vyprchá lítost a nahradí jí odhodlání. Odhodlání to ještě nevzdat.

"Tohle je poslední!" křiknu na neohroženou holčinu na střeše, když se zmateně podívá po dalších střešních taškách. Zmatek vystřídá radost, nad dodělanou prácí. Usměju se na zpět a znaveně si otřu pot z čela. Dokážem to. Společně. Vyvtane my na mysli, když se podívám na náš společný domek. Všude se něco děje. Támhle se dává nové sklo do oken a támhle se zas vybírá barva omítky. Spokojeně se usměju. My to nevzdali a s námi to nevzdal ani prales. Okolo domku začalo rašit pár rostlin a sem tam se mihne nějaký štír nebo jiný pouštní živočich. Úlevně si sundám pracovní rukavice a protáhnu znavené ruce. Uvolněně se zaposluchám do zvuků nedalekého potůčku, který je den ode dne větší a větší, ovšem rytmické šumění vody naruší i jiný zvuk. Jsou to kroky. Chvíli ještě poslouchám, abych se ujistila, že to je skutečně jen jeden z mála zdejších velbloudů, ale to je omyl. Jsou to lidské kroky. Prudce se otočím za průvodcem těch dunivých kroků. Mohl by to být vetřelec? Nebo snad... I ostatní dívky za mnou doběhnou a zraky upírájí na písečnou dunu, na které stojí dvě osoby. Oči se nám zalijí slzami a pouští se ozve hlas jedné z nás:
"Vítejte zpátky!"