Senzamte se s příběhem, co zrovna píšu! Bude se to jmenovat Ohnivý amulet (asi) a... no, dám vám sem ukázku, co stejně ještě desetkrát přepíšu. Jsem si vědomá hromady nedostatků, ale tak proč vám to sem nedat? Sice jsem čekala, že budu nekativní, ale kupodivu to vypadá, že sem budu dávat tisíce věcí z konceptů a fuguje to místo nějaké terapie u psychologa XF
Zpět k příběhu. Není to od začátku a... no, je to dlouhý, jen nějakých 6800 slov, no XF

"Jsi si jistá, že tohle je ta vesnice, do které jsme měli dorazit?" zeptal se Adris, jakmila doběhl k Vránce.
"Asi ano, ale nečekal jsem ji tak... vojensou?" vysoukala ze sebe Vránka. Udělala několik kroků vpřed. Nic se nestalo. Vránka vzala do ruky kámen a hodila ho před bránu. Ozvalo se zasvištění a kámen se náhle ocitl o matr a půl výše v síti. Vránka vzala do ruky druhý kámen a hodila ho na podobné místo. Už se nic nestalo. Nejspíše měli připravenou jen jednu síť.
"Asi už můžeme blíž...?" řekl Adris nepůl otázkou. Vránka si opravdu nebyla jistá.
"Zastav se," ozvalo se z kořví vedle Adrise, který udělal už jeden krok k bráně. Úplně strnul a udělal několik kroků zpět.
"Co tu pohledáváte, chytří vetřelci?" ozvalo se a ze stínů vystoupila zhruba třináctiletá dívka s napjatým lukem. Šípy byly červenočerně značené, pokud tato vesnice uznála celokrálovksé značení šípů, tak byly tyhle otrávené.
"Jen procházíme, nemáme v plánu útočit," pokusila se něco říct Vránka i přes svůj strach. Možná bylo tohle dobrodružství trochu moc dobrodružné. Nebo nikdo z nich nebyl připravený na opravdové a ne jen knižní dobrodružství.
"To vidím. Dostali jste se přes náš obranný systém. Proč byste to dělali, pokud nechcete útočit?!" pokračovala dívka a napjala tětivu.
"Chtěli jsme projít, nevěděli jsem, že tu vaše vesnice je!" pokusil se to Adris zachránit. Ale Vránka si byla celkem jistá, že jim to věřit nebudou.
"Tak jinak. Kdo jste? A nelžete, jinak na vás pustím ty šípy," nahodila dívka ještě nepřístupnější tón.
"Já jsem Vránka a tohle je Adris, stačí?" vykoktala Vránka. Doufala, že po nich nebudou chtít vědět třeba to, odkud jsou a proč tu jsou.
"Ne, nestačí. Co jste zač? Na normální ztracené děti vám neskočím," odsekla dívka a udělala krok směrem k Vránce s Adrisem.
"No, já jsem student královksé jezdecké školy a tohle je sestra korunního prince," řekl Adris docela klidně. Vránka měla sto chutí mu něco ošklivého říct, protože takhle se prozradit je opravdu hloupost.
"Skvělé. Jdete nám diktovat, jak máme žít? Skvělý nápad, ovšem, vyřiďte klidně královně, že budeme bojovat až do konce, protože my se jejím příkazům podřizovat nebudeme!" zasyčela dívka.
"My tu nejsme abychom vám něco vyřídili. Taktéž nepodléháme královniným rozkazům a právě proto jsme tady. Královna zcela hloupě mění celé království na dokonalost. Ovšem ta dokonalost je dokonalá jen podle ní. A podle ní všichni musí milovat korunního prince Orlího, nemám pravdu?" zkusila to Vránka a doufala, že je tahle vesnice přijme jako přátele. Dívka na chvíli strnula a na tváři se jí mihnul přemýšlivý výraz. Ten ale skoro hned zmizel.
"Je to naprostá pravda, všichni ho musí milovat. Každá obec by musela dodávat informace o krajině kolem ní. Museli bychom jít zkoumat doly, které se můžou každou sekundou propadnout. Ale nehodláme umírat kvůli princovi. Když je tak skvostný, ať si to zjistí sám," přikývla dívka.
"Já říkala, že ty doly nejsou dobrá cesta," ušklíbla se šeptam Vránka. Adris si jin podrážděně povzdechl.
"Pojďte s námi do vesnice. Pokud nelžete, jste u nás vždy vítání," ozvalo se z jiného křoví odkud vystoupila vysoká žena. Na zádech měla luk, na opasku měla spoustu dýk a tři meče. Vránka polkla. Jestli byl někdo, s kým se nechtěla nikdy v životě utkat, a to ani slovně, byla tahle žena.
"Moc děkujeme," řekla vděčně Vránka a poklonila se. Drbla do Adrise, aby se taky poklonil. Ta žena je právě zachránila od smrti přeci!
"To klanění si nechte na jindy, královký posel u má být během dnešní noci. A pokud vás tu najde, nejspíše si bude myslet, že vás tu vězníme. Proto navrhuji, abychom teď hned šli do vesnice," ozvala se dívka, došla k bráně a otevřela ji klíčem, který vytáhla ze svého toulce. To byla opravdu mazaná skrýš. Žena se vydala k bráně a pobídla Vránku s Adrisem, ať jdou taky.
"Kam jsme se to jen dostali?" zamumlal sovta slyšitelně Adris.
"Netuším. Ale jestli sem opravdu přijde někdo z paláce, může to být dost poprask, pokud nás uvidí," odpověděla tiše Vránka a vešla do vesnice. Jakmile udělala dva kroky, málem spadla do příkoupu. Tekla v něm voda opravdu prudce. Náhle se ozvalo cvaknutí. Vránka se hned podívala, o dkud cvaknutí vychází. Neviděla nic víc, než Adrise, jak odskočil od příkopu.
"Piraně?" zeptal se ženy, která právě zavřela bránu.
"Ano, piraně," souhlasila žena. Pak přešla ke jedné části řeky a skočila. Voda ji udržela na haldině. Vypadalo to jako kouzlo. Vránka doběhla až k místu, kde žena stála a odkud skočila. Až teď si uvědomia, že to nebyl žádný zázak, ale těsně pod vodou byly kameny, po kterých se dal příkop přeskákat. Vránka se rozhlédla. Doufala, že uvidí třeba vesnici, ale viděla jen nekonečnou louku. Byla tu vůbec nějaká vesnice? Žena přeskočila na břeh a rozhrnula louku jako by byla z látky. Za touto lokou se náhle objevila vesnice.
"To je opravdu mazané," poznamenal Adris. Vránka nemohla nic jiného než souhlasit.
"Tak skočte, jinak vás předběhnnu," ušklíbla se dívka, která stála u brány. Šípy už měla naštěstí uklizené v toulci. To ale neznamenalo, že nebyla i tak nebezpečná. Vránka se podívala na řeku. Může to vůbec přeskočit? Pomalu došla až k okraji břehu. Pohledem měřila vzdálenost mezi kameny. Pak skočila přímo na kámen. Až se sama podivila, že doskočila přímo na kámen. Znovu se soustředila a postupně doskákala až na druhý břeh. Pak překákala dívka, ale Adris se k tomu pořád neměl.
"Co na mě tak koukáte? Jsou tam piraňe!" zavrtěl hlavou Adris. Vránka si povzdechla. Tak tam byly ryby, co je na tom?
"Jestli neskočíš, asi budeš muset nocovat tady," pokrčila rameny dívka. To Adrise patrně přesvědčilo a opravdu rychle přeskákal kameny.
"Sláva! Já říkala, že to dáš," usmála se dívka a vešla za plátno, na kterém byla namalovaná louka. Vránka také rozhrnula plátno a vešla dovnitř. Adris šel znovu jako poslední. Vesnice byla naprosto tichá. Vypdala na první pohled naprosto opuštěně. Ticho svíralo Vránku ze všech stran. Nelíbilo se jí. Jenže dívka už došla k jednomu domu a otevřela dveře.
"Tady je hostinec, dá se tam i ubytovat. Teda, pokud máte peníze," řekla dívka. Vránka nakoukla do domu. Spousta lidí se hlasitě bavila a světla svítila.
"Proč to venku vůbec není slyšet?" zeptal se Adris dívky.
"Co? jejich hovor? Máme stěnu udělané tak, aby to slyšet nebylo," pokrčila dívka rameny. Adris vyvalil oči a vytáhl pergamen z batohu.
"Jak to děláte?" Zeptal se a vzal si do ruky brk a inkoust.
"Já ani nevím. Prostě to tak nějak umíme. Já to ani nikdy dělat nebudu, já tomuhle všemu budu jednou velet. Přesvědčíme celé království ke vzpouře a svrhneme královskou rodinu z trůnu!" usmála se dívka hrdě.
"To je zajímavý plán," kývl Adris a všechno hned zapsal.
"Málem bych zapomněla, jsem to ale neslušná! Jmenuji se Anakonda. Opravdu bych se měla představovat, jestli budu slavná, budou vědět, jak vypadám, ale podle jména mě nepoznaí, protože ho dinky nikomu neřeknu!" řekla dívka a pleskla se do čela.
"Myslím, že by si tvé jméno zapamatovali. Pokud bys ho někomu řekla, určitě by se to dostalo na veřejnost, problém bybyl, kdybys ho neřekla vůbec nikomu," poznamenal Adris. Vránku to přestalo zajímat. Raději vešla do hostince a zaplatila za pokoje. Pak se vrátila za Adrisem, aby se ho zeptala, jestli má koupit nějaké zásoby jídla, jenže nechtěla přerušovat hovor, který s Anakondou vedl. A tak si jen sedla ke stšně domu a vytáhla mapu. Musejí najít jinou cestu než šachty, Anakonda přeci říkala, že jsou nebezpečné. Mohli buď jít přes hory nebo pře šachty, pokud by chtěli hory obejít, museli by zpět k paláci, nasednout tam na loď a přeplout půl světa, aby se dostali pře hory. Jenže návrat nemohli riskovat.
"Vránko? Jak se jmenuje přesně ten amulet? Anakonda o něm možná něco ví!" vytrhnul Adrisův hlas Vránku z přemýšlení.
"Ohnivý amulet," odpověděla Vránka hned a bez přemýšlení.
"Nebyl ten název delší?" zeptal se Adris překvapeně.
"Totiž jo, jasně, je to delší. Ohnivý amulet lávy, země a ohně, tak se to jmenuje celý," kývla Vránka a znovu se ponořila do plánování cesty.
"Už vím, co je to za amulet. Nejspíše jste o něm moc nečetli, když ho hledáte. Kdybyste o něm věděli víc, zdaleka byste se mu vyhnuli," zamračila se Anakonda. To Vránku z plánování cesty probralo úplně.
"Takže teď mám jít zpátky dopaláce a všem vysvětlit, že jsem se vydala na cestu za bájným amuletem, ovšem pak jsem se odzvěděla, že je nebezpečný a vzdala jsem to? To je to poslední, co mám v plánu. Řekni nám prosím o tom amuletu co nejvíc. Ať alespoň vím, za čím se honím," povzdechla si Vránka.
"Samozřejmě, pojďte se mnou," kývla Anakonda a vydala se do jednoho velikého domu a otevřela dveře. Police naplněné knihami dokazovaly, že se jedná nejspíše o knihovnu. Anakonda zkušeně sáhla do jedné řady knih a vytáhla starou, zaprášenou knihu v rudých deskách.
"Tahle kniha je celá o tom amuletu. Doporučuj vám si ji přečíst, než se vydáte dál," mračila se Anakonda. Adris kývl a otevřel knihu na první stránce. Vránka začala číst. Nic užitečného, jen to, co věděla. Četla stránku za stránkou a hledala jakoukoliv novou informaci. A první našla až v polovině knihy.
"Kdo se amuletu dotkne, zemře. A pokud ne, spojí se s amuletem a už nikdy ho nedokáže od sebe oddělit..." přečetla Vránka a podívala se na Adrise. Ten se tvářil jakoby mu někdo řekl, že má skočit pro nic za nic ze skály.
"Neboj, amulet beru já," pokusila se Vránka nějak ho uklidnit.
"O to nejde, podívej na tohle," zavrtěl Adris hlavou a ukázal na spodní řádek stránky. Vránka se podívala na místo, kam Adris ukazoval a začala číst: "Kdokliv se kdy amuletu dotkne, získá jeho moc. A ta je spojená s černou magií. Pokud někdo přežil dotyk s amuletem, má černou duši a chová v sobě magii, která amulet uspokojí a nechá tak člověka naživu."
"Bude to znít šíleně, ale... tak trochu si přeju, abys to vzití amuletu nepřežila," řekl Adris nepřítomně.
"Tak trochu si to přeju taky," kývla Vránka, "ale třeba je to jen povídačka a není to pravda, jen tu moc většina lidí neunese a ti kdo ji unesou mají v sobě dost odhodlání a to bývá založené na touze po moci, což předpovídá zlo. To je celkem logické vysvětlení, ne?" nadnesla Vránka do ticha místnosti. Adris nic neřekl a Anakonda taky ne.
"Když tak přemýšlím nad tím, proč chceš ten amulet ty..." zamyslel se Adris.
"Co tě to napadá? Já nechcu nic, jen to,a by královně došlo, že jsem člověk!"
"Jo, jasně. Tu větu o tom, že jsi starší a že si zaslužíš trůn vynecháme," kývl Adris a vytáhl z batohu zápisky, které si dělal.
"Jak to myslíš? Prostě si jen myslím, že zrovna on na trůn vážně nepatří!"
"A ty snad ano?"
"Tak a dost!" okřikla je Anakonda a oba se na ni otočili, "právě o tohle tvůrci amuletu šlo! Všichni se kvůliněmu rozhádali a ti, co chtěli jen něco málo náhle chtěli daleko víc a sáhli po amuletu. Víte, proč všichni s magií toho amuletu zemřeli dřív? Amulet je postupně vysál a zesílil. O to mocněji potom působí. Je tam, kde je pro bezpečnost celého světa. Kdyby získal moc ještě pár lidí, mohl by ovládnout celý svět. Nesnažte se, vzdejte to. Ať pak zkáza království nepřijde kvůli vám." V místnosti zavládlo ticho.
"Adrisi, jestli pokračovat nechceš, nemusíš, ale já budu pokračovat. Klidně ať přivodím zkázu světa, pak to nějak dám do pořádku. A alespoň moje rodina uvidí, že ne všechno, co myslí dobře také dobře končí," povzdechla si Vránka
"Občas jsou někteří lidé tvrdohlavější, než se mi to líbí, ale nic s tím udělám. Jdu taky, nenechám tě umřít někde po cestě. Pak bys přece nemohla umřít až u toho amuletu, ne?" pousmál se Adris a začal listovat knihou.
"Myslím si, že vy dva to na konec cesty dotáhnete, ale nejsem si jistá, jestli sami. Jdu s vámi, umím se zbraní," zazubila se Anakonda.
"Jestli ti to matka dovolí a jestli to Vránce nevadí, nejsem proti," kývl Adris.
"Nejsem proti," usmála se Vránka. Anakonda měla pravdu, ani Vránka a ani Adris neuměli se žádnou zbraní a to mohl být problém. Anakonda nadšeně vyběhla z knihovny. V tu chvíli radostná nálada zmizela a v atmosféře znovu zajiskřila trocha nedůvěřivosti z Adrisovy strany a trocha ublížení z Vránčiny strany.
"Stejně si myslím, že je to povídačka," stála si na svém Vránka.
"Povídačka nepovídačka, jestli to přežiješ, nevěstí to nic dobrého. Pak už se mnou nepočítej," odvětil Adris.
"Jasně, nepočítám. Stejně mi tvoje nápady a zapisování chybět nebude."
"Nejen nepočítej, všechno řeknu královně."
"A ty ji ještě pořád věříš?" odfrkla si Vránka.
"Ne, nevěřím, ale má armádu a zbaví svět tebe."
"Děkuji za to, že mi slibuješ jistou smrt. Když to nepřežiju, tak to nepřežiju. A když to přežiju, rozmačká mě vojsko královny."
"No co?! Jen zachraňuju svět před tebou!"
"Tak záchrana světa přede mnou? Přede mnou se dají zachránit leda tak zásoby jídla, které s sebou neseme," odsekla Vránka a na známku toho, že pro ni rozhovor skončil poodešla.
"Jak je libo, já s tím cestováním klidně seknu, jen mi není jedno, jestli umřeš u toho amuletu nebo budeš hrozba pro svět. Ale to se konec konců dozvím i na zámku!" křikl ještě Adris. Pak se rozhostilo na dlouhou chvíli ticho. Vránka měla dojem, že ji právě někdo trefil nějakým otráveným šípem. Tohle bolelo víc než cokoliv, co jí kdy řekl jakýkoliv člen její rodiny.
"Mně už je to jedno. Mně už je jedno všechno. Klidně si jdi, já to zvládnu i bez tebe... třeba možná až k vchodu do dolu," zašeptala Vránka a vydala se ke dveřím. V očích ji štípaly slzy. Ještě zrychlila a vyběhla z knihovny. Přes slzy skoro neviděla a proto nestihla zastavit včas. Narazila přímo do Anakondy. Anakonkda to ustála, ale Vránka spadla na zem.
"Vránko, to jsi ty! Co se stalo? Vypadáš, jako by ti právě celé královské vojsko nastřílelo všechny šípy na jedno místo," řekla Anakonda a pomohla Vránce na nohy.
"Budeš se divit, ale popsala jsi dost přesně, jak se cítím," povzdechla si Vránka.
"Co se stalo?" zajímala se Anakonda a zamířila zpět ke knihovně.
"Jen menší hádka... která byla pro mě zatím nejbolestivější hádkou," odvětila Vránka jedovatě.
"Jak vidím, jsi zvyklá skrývat smutek. Tady nemusíš, nikdo ti to za zlé mít nebude," usmála se Anakonda a vešla do knihovny. Vránka ji o chvliku později náledovala. Chtěla opravdu vypadat smutně, ale nedokázala to, neuměla to. Celý život byla naváděná k tomu, že smutek nesmí nikde ukázat. To nešlo jednoduše zahodit.
"Takže?" zeptal se Adris s nadějí v halse, když uviděl Anakondu.
"Můžu!" usmála se Anakonda a radostně poskočila. Adris se taky začal radovat, jen Vránka ne. Neměla vůbec chuť se radovat. Měla chuť někde se zavřít a už nikdy nevylézt. Jenže to teď nešlo.
"Asi bychom měli vyrazit," řekla po chvilce ticha Vránka a rozložila na zem mapu.
"Buď můžeme jít přes hory nebo přes důl. Můžeme se taky vrátit k paláci a obeplout to. S čím souhlasíte?" zeptala se Vránka a ukázala jednotlivé cesty.
"Dle mého názoru půjdeme přes důl, je to nejrychlejší a s nejmenší pravděpodobností smrti," zamyslel se Adris.
"Doly jsou hodně nebezpečné, každou vteřinou se můžou propadnout, proto už se tam nekope. Já jsem pro to jít přes hory," odporovala Anakonda. Pak se zaráz s Adrisem otočila na Vránku.
"Mně je to jedno, kudy půjdeme. Hlavně ať už jsme tam," vyjádřila se Vránka. Na chvíli jakoby se zamrazil čas. Nikdo se ani nehnul. Nic nedokazovalo, že čas běží dál.
"Tak teda půjdeme přes doly, ale musíme dávat pozor," přistoupila Anakonda na Adrisův návrh. Adris se mírně pousmál.
"Dobrá, vyrážíme," uzavřela debatu Vránka, sbalila mapu a vydala se ven z knihovny.
"To se nemůžeme ani vyspat?" povzdechla si Anakonda.
"Ne, nemůžeme, to už je celá Vránka," pokrčil rameny Adris a vydal se za Vránkou.
"Dobrá, vyspíme se, ale jestli přijede ten královský vyslanec, nechci ho ani vidět," ustoupila Vránka od svého původního plánu a vydala se do hostince, kde měli zaplacené pokoje. Anakonda rychle Vránku s Adrisem doběhla.
"Vyřídím nám pokoje," ozval se Adris. Vránka si až teď uvědomila, že Adris přepočítává peníze, které si s sebou vzal.
"Už jsou zaplacené. Teď je otázka spíš to, jestli v hostinic ještě koupíme nějaké zásoby," odvětila Vránka.
"Asi ano, máme zásoby pro dva a teď jsme tři," kývl Adris a zastavil se před dveřmi hostince.
"To vyřídím!" usmála se Anakonda a doběhla k pultu. Náhle nálada znovu klesla. Vránka se bála, jestli Adris něco neřekne. Neměla náladu na to se s ním pohádat ještě víc.
"Proč jsi neřekla, že chceš jít přes hory? Trvala jsi na tom dost dlouho na to, abys teď řekla, že je ti to jedno," zeptal se Adris. Vránce spadl kámen ze srdce. Žádné hrozné téma hovoru. Naštěstí.
"Je mi to celkem jedno, bojím se výšek i toho, že na nás spadne nějaká důlní šachta. A navíc jsi měl pravdu, když spadneš z hory, už se nezachráníš. U důlní šachty alespoň můžeš utíkat a pokusit se přežít to," odpověděla Vránka, ale ne úplně po pravdě. Sice se bála výšek i důlní šachty, ale pořád byla názoru, ž u hor se může člověk držet dál od srázu a přežije spíš, než když bude chtít utíkat před propadajícím se stropem důlní šachty. Ale nechtěla Adrisovi a Anakondě kazit radost. Další bonus byl, že pokud to přežijí, budou u amuletu rychleji. A tím pádem se Vránka dozví dřív, proč zemře.
"Zemřel vůbec někdo někdy z toho, že se dotkl toho amuletu?" zeptala se Vránka tiše. Nechtěla začít další hádku, jenže tahle informace mohla dalším hádkám zamezit. Pokud totiž nikdo nezemřel, možná by Adris uznal, že ten, kdo bude mít v rukách amulet a bude žít, není nebezpečný.
"Netuším, ale můžeme se to jednoduše dozvědět," odpověděl Adris s tajemným úsměvem. Pak vytáhl z batohu knihu o amuletu. Rychle v ní začal listovat. Vránka k němu došla a četla si názvy jednotlivých kapitol knihy. Žádný z nich neprozrazoval, zda kapitola obsahuje odpoveď na její otázku.
"Co tady?" zeptal se Adris, otočil stránku a ukázal na nadpis hlásající: "Fakta a teorie".
"To zní slibně," kývla Vránka a pustila se do čtení. Hledala dál a dál odpověď, že si málem ani nevšimla jiné, daleko podstatnější informace.
"Počkat, ona není dosvědčená jaho existence?" zamrkala Vránka překvapeně a přečetla si větu znovu. Stále to samé. Nebyla prokázána jeho existence.
"Tak budeme první, kdo dosvědči jeho existenci," usmál se Adris. Znělo to tak optimisticky, že si Vránka ani nedokázala představit, co všedchno ta slova znamenají. Že znamenají pro Vránku jistou smrt a pro ostatní skoro jistou. Že právě význam těhto slov možná změní svět.
"Nebo neexistenci," poznamenala Vránka a raději četla dál. Kapitola se pomalu chýlila ke konci a odověď na Vránčinu otázku stále nepřicházela. Už chyběly jen tři strany. Dvě. Jedna... nic. Odpověď tu nebyla.
"Když není dokázaná existence amuletu, logicky nemůže být ani dokázáno, že se někdo dotknul amuletu a zemřel. Nejspíš to tak nebude, nedává to žádný smysl," udělala Vránka jednoznačný závěr a snažila se uvěřit mu. Nedalo se dokázat ani jedno a to znamenalo, že se možná v knize píše pravda.
"Stejně tak se nepíše, že to pravda není. Když budeme opatrní, nic nepokazíme," pokrčil Adris rameny a vrátil knihu do batohu.
"Kdo si dá něco teplého k jídlu?" zavolala Anakonda a vyšla z hostince. Vránka překvapením nadskočila až málem spadla.
"Promiňte, že jsem vás vylekala," omluvila se rychle Anakonda a položila všechno jídlo, které nesla na venkovní stůl, který patřil k hostinci.
"Nakoupila jsem nám celkem dost zásob, ty už jsem zabalila do tašky," začala Anakonda a otevřela svou tašku, nyní plnou jídla, "a pak jsem nám koupila ještě teplou večeři."
"Tak to děkujeme, že jo, Vránko," kývl Adris a drcnul do Vránky.
"Samozřejmě," kývla Vránka. Pak se všichni tři posadili ke stolu a chtěli začít jíst, jenže zvuk zvonů je zastavil.
"Co se děje?" zeptala se Vránka a vstala od stolu.
"Co by? Někdo se chytil do pasti, nuda," pokrčila rameny Anakonda a pustila se do jídla.
"Nemůže to být královský posel?" zeptal se Adris a podíval se k plátnu, na kterém byla namalovaná louka.
"Může, ale věřila bych spíš na nějaké zvíře. A navíc, mě to zajímat nemusí, teď u pasti nehlídkuju," odvětila Anakonda s plnou pusou.
"Jak může být tak v klidu?" sykla Vránka k Adrisovi.
"Netuším, ale já bych na jejím místě v klidu jistojistě neybl," odpověděl stejně hlasite Adris. Anaonda si ničeho nevšimla, protože jedla jako by snad viděla jídlo naposledy v životě.
"Posel je tady!" ozvalo se zpoza plátna.
"Tak teď už tam jít musím," povzdechla si Anakonda, vstala od stolu a rychle doběhla k plátnu. Rozhrnula ho a zmizela za ním.
"Docela by mě zajímalo, co tam budou řešit," zamyslel se Adris.
"Být tebou bych tam nechodila-" začala Vránka, ale už větu nedokončila. Adris už totiž doběhl až k plátnu.
"To musí být všichni tak neopatrní?" řekla polohlasem sama sobě a vydala se za Adrisem.
"My se vám podřizovat nebudeme ať budete dělat cokoliv! Budeme bojovat do posledního dechu!" zaslechla Vránka Anakondin hlas.
"Je nám jedno, zda budete odporovat. Pošleme na vás armádu a to nezvládnete. Máme útoky naplánované tak, že je nezasvědcení nedokáží odhadnout," odpověděl jiný, uhlazený a daleko klidnější hlas. To musel být královský posel.
"Tak ať, my stejně budeme bojovet," odsekla Anakonda.
"Madam, nemiřte na mne tím šípem tak ostře. Působí to skoro jakobyste mne chtěla zastřelit," odpověděl posel. Vránka měla co dělat, aby se nesmála. Ten posel asi nepobral moc inteligence, když takhle s Anakondou mluvil. Mohla ho klidně zastřelit! Na druhou stranu, Anakonda měla plné právo ho zastřelit, byl na jejím území.
"Ale já vás zastřelit chci, jen ze slušnosti vás nechám jít. Nebo taky ne," slyšela Vránka Anakondinu odpoveď.
"Dobrá. Vyřídím vaše poselství královně, ale stejně prohráte bitvu. Adios!" ozval se posel a pak byl slyšet jen dusot kopyt. O chvilku později Anakonda vešla zpátky do vesnice.
"Ten posel se asi úplně zbláznil, normálně mi říkal, ať na něho nemířím, prý to vypadalo, že ho chuc zastřelit," smála se Anakonda. Jakmile se uklidnila, tak pokračovala: "Ale prý má královské vojsko nějakou techniku. A já se bojím, že ji neodhalíme."
"Nemusíš se bát, zrovna to vím. Za posledních dvacet let ji vůbec nezměnili, co tak vím. A já vím, jakou taktiku používali před dvěma lety. Myslím, že ji ještě nezměnili," usmála se Vránka.
"Takže nám pomůžeš?" zaradovala se Anakonda.
"Jestli je něco, co chci vidět, tak je to převálcování královské armády," ušklíbla se Vránka.
"Tak dobrá, pojďte se mnou, naplánujeme společně jak se jim budeme bránit," nadšeně poskočila Anakonda a rozběhla se ke stolu, kde měla rozjezené jídlo.
"A nechceme s tím plánováním počakt do rána? Nevím jak vy, ale mně už se chce docela spát," nadhodil Adris a zazíval.
"Tak dobrá, ale probereme to hned ráno," souhlasila Anakonda. Vypadala tak nadšeně, že tak nadšeného člověka Vránka ještě nikdy neviděla. Pak Anakonda odskákala k jednomu domu a vešla dovnitř.
"Taky ti přijde, že jde do všeho až moc po hlavě?" zeptal se Adris.
"Přijde," odpověděla Vránka. Zvládnou vůbec přejít doly, když tam bude Adris zapisovat podrobnosti každého kamínku, Anakonda bude běhat snad i po stropě a Vránka ty šachty proběhne za minutu, protože jinak se asi zblázní strachy? Odpoveď byla jasná a jednoduchá: Ne.
"Mysíš, že vůbec zvládneme přejít přes doly?" zeptala se Vránka po chvilce ticha.
"Máme přeci mapu šachet a Anakondu. Co by se mohlo pokazit?" pokrčil rameny Adris a podíval se směrem k hostinci.
"Jestli tu chceš celou noc stát a ponocovat, nejsem proti, ale já jdu spát. Dobrou noc," dodal ještě a vešel do hostince. Vránka se posadila ke stolu, kde ještě pořád bylo jídlo od "večeře". Neměla na něho chuť ani náladu, ale zásoby neměli nekonečně. Měla by se najíst, dokud může. S trochou přemáhání začala jíst. Chutnalo to... exosticky. A ještě daleko hůř než cokoliv, co kdy Vránka ochutnala. Na druhou stranu, byl celkem zázrak, že tahle vesnice dokáže přežít, nebylo se čemu divit, když mají celkem nechutné jídlo. Vránka se podívala na oblohu. Četla kdysi knihu o souhvězdích. Začala je na obloze hledat. Jen aby se vyhnula myšlenkám na následující den. Jenže ať se snažila sebevíc, myšlenky ji doháněly stále dokola a vždy překonaly všechny Vránčinu snahu je potlačit. Mohlo se toho pokazit tolik - mapa šachet mohla být stará a neplatná, šachty se ohly zřítit, celá jejich skupina mohla zabloudit... ale Vránka se úplně nejvíc bála toho, že na ně v dolech bude nějaké mystické stvoření čekat. Naprosto funkční doly se přeci nezačnou ve stejný den hroutit jen tak pro nic za nic. Ale co když za to namohlo nějaké zvíře, ale právě amulet? Pokud amulet opravdu sílil s každým, kdo se ho dotknul, možná zesílil dost na to, aby se doly začaly řítit. Možná časem zničí celé doly. Chce amulet, aby se k němu všichni dostali nebo aby se k němu nedostal nikdo? Nebo snad chce zničit cestu ořes doly, aby všichni chodili podle kdysi zapsané mapy? Vránka se zhluboka nadechla. Už ty úvahy ořeháněla. Nejspíš stály doly jen na španém podloží a nikdo si to neuvědomil. To dávalo nejvíc smysl. Žádný amulet přeci nemohl být tak mocný, aby zničil doly, no ne? Vránka věděla, že může, ale nehodlala si to připustit. Už takhle se bála dost, neměla za potřebí se bát ještě víc.
"Dobré ráno! Jdeme plánovat?" ozvalo se náhle vedle Vránky a ta úlekem málem spadla ze židle.
"Anakondo! Co tu děláš? Je přeci noc!" nechápala to Vránka.
"Není. Přesně za hodinu svítá, takže je ráno," zazubila se Anakonda, "a ráno znamená, že se jde plánovat!" zavýskla. Vránka se neubránila úsměvu. Takovéhle nadšení viděla sice poprvé a to jen pár minut, ale už věděla, že je velice nakažlivé.
"Vzhůru do boje! Totiž, do plánování boje!" ušklíbla se Vránka, "ale teď vážně. Kdo všechno to má plánovat?" zvážněla Vránka.
"Já, ty a moje matka. Pojď, jdeme za ní," odpověděla rychlostí blesku Anakonda a rozběhla se k jednomu domu. Vránka ji hned následovala. Veliké nadšení nebylo špatné, ale čeho je moc, toho je moc.
"Víš, že plánování bitev je vlastně... celkem... nuda?" nadhodila Vránka a doběhla Anakondu. Ta se zastavila před jedním domam a otočila se k Vránce.
"Není to nuda, je to opravdu zábava! Vymýšlet všechny ty kroky a havně vymyslet svůj poddí v bitvě!"
"Myslím, že mi tu na tu bitvu už nebudeme, protože asi půjdeme do těch dolů."
"Aha," hlesla Anakonda a nadšení jí mírně pokleslo.
"Tak to potom jo, plánování bitev je docela nuda. Ale ne, když plánuješ s kamarády!" usmála se Anakonda a vešla do domu. Vránka ji po chvilkovém zaváhání následovala. Jakmile vešla, získala okamžitě dojem, že se dostala do nějakých vzdálených končin, kde žijí pouze domorodci. Všude po místnosti byly rostliny a Anakonda s nii naprosto splynula. Náhle se něco mezi rostlinami mihlo.
"Ehm... Anakondo, jsi to ty?" zeptala se Vránka a mimoděk udělala několik kroků ypět ke vchodu.
"Ne, to je moje mamka," odpověděl Anakondin hlas z úplně jiné strany. Vránka polkla. Tady mohlo být kdekoliv schované cokoliv!
"Zdravím, Vránko. Má dcera mi o tobě hodně vyprávěla," řekl tajemný člověk ukrytý v houští.
"Mami, nemusíš se schovávat, ona tě neukousne," zahihňala se Anakonda a konečně se objevila Vránce v zorném poli.
"Dobrá tedy," souhlasil onen skrytý člověk a ze stínů vystoupila žena. Byla to právě ta žena, která je našla u brány. Stále byla opásána meči a dýkami. Vránka se jen silou vůle donutila necouvnout. Naprosto chápala, proč je vůdkyní téhle vesnice a celého tohoto povstání zrovna ona - vzbuzovala respekt snad až na druhý konec království. Takhe měl vypadat skutečný vůdce. A jestli existoval opak téhle ženy, byla to právě královská rodina.
"Víte co? Seznamování a děšení necháme na později a radši půjdeme plánovat, hm?" řekla Anakonda a z rostlin vytáhla stůl, na kterém stála mapa vesnice a okolí.
"Vránko, povídej, jak se chovají ta vaše geniální vojska?" zeptala se Anakonda a přesunula stůl do středu plochy bez rostlin. Vránka netušila sama proč, ale náhle zaváhala. Celý život slýchala o tom, co se stává těm, kdo vyzradí královské tajemství. A právě se chystala vyzradit něco ještě tajnějšího než jakákoliv jiná věc, kterou ví. A chystá se to prozradit lidem, které nezná ani jeden celý den.
"No..." začala a pokusila se sama sebe přimět mluvit.
"Falešně zaútočí zepředu, budou se tvářit, že útočí na bránu všemi silami. ALe ve skutečnosti skryjí další jednotky po stranách a ze zadu. Budou od vás čekat, že budete chránit vstup a oni vás zničí zezadu," rozmluvila se Vránka a náhle jí to nepřipadalo vůbec složité. Možná tyhle lidi znala jen chvíli, ale horší než královská rodiny být nemůžou. A vidět ve tváři královny šok, když uslyší o porážce jejího vojska je něco, co se jindy nevidí.
"To je chytrá taktika, ovšem nevěřím, že by neměli záložní plán. Tak hloupí by nebyli," pronesla žena, Anakondina matka.
"Mají i záložní plán, falešný útěk. Budou utíkat a tvářit se, že už se nevrátí, ale za zatáčkou budou mít schované vojsko, ke kterému se poté připojí a spolu zaútočí podruhé. A to zafunguje vždy, víc plánů nemají," zamyslela se Vránka a pokusila se přijít na nějaký další plán. Žádný další už si nepamatovala. Pokud tedy nějaký další byl.
"Chytré postupy. Dle mého názoru bude nejlepší obsadit tu zatáčku jako první. Tam přesuneme část našeho vojska," pokývala hlavou žena a z neznámého místa vytáhla několik figurek vojáků. Položila je na nejbližší zatáčky.
"To je skvělý plán, mami, ale jestli je chceme zničit, musíme obsadit i okolí vesnice," poznamenala Anakonda a vzala další figurky, které položila na místa kolem vesnice.
"Na to nemáme dost vojska. Zbyla by nám ve vesnici jen jedna jednotka," zavrtěla hlavou Anakondina matka a dala několik figurek pryč a přesunula je do vesnice.
"To není chytrý plán. Zahájíme na ně radši falešný útok, ale jen je doženeme k záložnímu plánu. A pak už si s tím nějak poradíme."
"Ale může to královnině vojsku přeci dojít. To, že královna je tak trochu nerozumná neznamená, že její vojáci naprosto postrádají mozek," zamračila se Vránka. Musela být i jiná cesta. V tu chvíli začala vážně litovat, že na hodinách o vojenství nedávala pozor. Mohla být na tohle připravená a rovnou přijít s nějakým geniálním plánem!
"Musíme se i na jejich záložní plán nějak připravit. A anvíc, Anakondo, pokud zahájíme falešný útok, bude nás to stát spoustu sil a možná i nějaké životy. A navíc, nickdy nesmíš mít v plánu něco jako 'Nějak si s tíém poradíme'. Je to velice riskantní, pokud se cokoliv zvrtne, prohraješ," odmítla Anakondin plán její matka. Takže plán byl znovu na nule.
"Možná by se dalo nějaký malý falešný útok zahájit. Jen aby se vám mohli vysmát. Budou si pak myslet, že jste slabí a pokud zaútočíte plnou silou, překvapíte je a porazíte...?" napadlo Vránku, ale hned jí bylo jasné, že to je prostě naprostá blbost.
"To je... opravdu dobrý plán, přesně tak to uděláme. Děkuji za pomoc, Vránko. A nyní už vás nechám jít na tu vaši výpravu," řekla Anakondina matka.
"Díky, mami, nikdy ti to nezapomenu," usmála se Anakonda a vyrazila z domu. Vránka taky z domu vyšla. Byla tak ráda, že už tam nemusí být. Mohlo tam být tolik nebezpečí! Ale zároveň to bylo chytré, mohla se tam spousta lidí schovat před královským vojskem. Vránka se podívala na nebe. Anakonda měla pravdu, nejspíše opravdu do domu vešli hodinu před úsvitem, protože v dáli už začínala obloha blednout. Anakonda okamžitě vběhla do hostince. Vránka se za ní vydala o dost pomalejším krokem. Když došla ke dveřím Anakonda nervózně chodila kolem schodů a pořád koukala, jestli se v horním patře něco neděje.
"Co je?" zeptala se Vránka a taky se podívala nahoru.
"Adris jednoduše řekl, že si musí všechno zabalit. Celou noc nespal a studoval tu mapu šachet. A přitom si vyndal z batohu snad daleko víc věcí, než kolik se tam může vejít. Tak na něho čekám," pokrčila Anakonda rameny a pokračovala v chůzi. Náhle se ozvaly kroky a Adris seběhl ze schodů.
"Konečně!" zavolala Anakonda tak hlasitě, že musela vzbudit půl vesnice.
"Konečně? Vždyť jsem to balil jen pět minut," namítnuul Adris a vydal se ven z hostince.
"Pět minut je dlouho," zavrtěla Anakonda hlavou.
"Dloho? Víš, kolik toho bylo potřeba sbalit?" zeptal se překvapeně Adris.
"To nevím, ale vím, že jsem ztratili už dost času, vyrážíme!" vmísila se do toh Vránka a prozhrnula plátnu. Přeskákala přes řeku a Anakonda spustila bránu. Konečně vyšli z vesnice. Vránka vytáhla mapu království. Podívala se kudy by měli jít a pak se rozhlédla. Spousta cest tu nebyla a byly tu některé navíc.
"Vypadáš, jakoby ti ulítla cesta přímo před očima. Vím, kudy jít. Ke které bráně jdeme?" ujala se vedení Anakonda.
"Měli bychom se dostat k Rubínové bráně, ale dá se tam dostat přes Azurovou a Smaragdovou bránu," odpověděl Adris a vytáhl mapu šachet.
"Tak to nebude jednoduché, protože tu cestu k Azurové bráně zavalila lavina," zamračila se Anakonda. Vránka se podívala na mapu království a hledala jinou cestu, která by vedla na stejné místo.
"V té mapě jsou staré informace, nemusíš se do ní dívat, je to na nic," ozvala se Anakonda. Vránka se na ni tázavě podívala.
"Spoustu cest zasypala lavina, některé zaplavila řeka a stala se i spousta jiných věcí. Museli jsme najít jiné cesty... zakrátím to: Prostě ta mapa je neaktuální a nic s tím neuděláme," povzdechla si Anakonda.
"Vránka se prostě rozhodla, že budeme používat mapu a nepřesvědčíš ji o opaku nai za sto let," ušklíbl se Adris.
"Říká ten, který kouká do mapy místo spaní," oplatila mu to Vránka.
"No co? Hledal jsem nám cestu," háji se Adris. Vránka už se nadechovala k odpovědi, ale než stihla něco říct, vložila se do hovoru Anakonda: "Jdeme k dolům nebo se teď budeme hádat o tom, kdo z vás častěji kouká do mapy?"
"Půjdeme, ale až budeme vědět kudy," souhlasila Vránka.
"Tak tedy jdeme, mám tušení kudy!" zavolala Anakonda velitelsky a rozběhla se po jedné pěšině do neznáma. Vránka ji co nejrychleji náledovala. Ale ani tak nedala mapu z ruky. Co kdyby byla nakonec přeci jen potřeba?
"Kudy a kam jdeme?" zeptal se Adris a došel k Anakondě. V ruce držel mapu šachet.
"Kdy jdeme? To vlastně nevím, ale jdeme k dolům," pokrčila rameny Anakonda. Vránka se zastavila. Co to mělo znamenat?! To se tu budou několik dní naprosto zbytečně vláčet?! A ani nebudou vědět kam?!
"Tak moment. Nevíme kam jdeme a ani kudy jdeme. Nevíme, jestli nejdeme kolem laviny, nevíme, jestli nepůjdeme přes dračí doupě, nevíme vlastně nic! Neexistuje nějaká bezpečnější cesta?!" naštvala se Vránka.
"Pokud vím, dobrodružství má být dobrodružné a ne jen nudné cestování. Tak už hoď za hlavu tu korunovaci a radši si to užij!" Usmál se Adris a znovu se ponořil do studování mapy.
"Kde bychom se tak mohli objevit?" zeptal se a vzhlédl od mapy.
"Tak to nemám nejmenší tušení," zazubila se Anakonda. Teď už i Adris začal o volbě téhle cesty pochybovat.
"Je vážně dobrý nápad se vypravit cestou, která vedě kdo ví kam? Máme e dostat k dolům a nejlepší je k nim jít," zavrtěl hlavou a postavil se před Anakondu.
"Co na mě tak koukáte? Vždyť jen jdeme k dolům nebo taky ne!" nechápala to Anakonda. Vránka se povzdechla.
"Máme jít k dolům a to nejlíp co nejkratší cestou. Ne se vydat kdo ví kam s tím, že víc než celý svět než se dostaneme k dolům napřejdeme!" argumentoval Adris.
"Tak fajn, tak fajn," kývla Anakonda a vydala se zpátky před vesnici. Vránka měla sto chutí si na něčem vybít vztek. Šli půl hodiny někam a teď se budou půl hodiny vracet. Celkem přijdou o hodinu času! O hodinu, která se dala využít rozumně! Vránka se zařadia vedle Adrise, neměla teď náladu na to jít buď sama na konci výpravy nebo jít vedle Anakondy.
"Měl jsi pravdu, je do toho trochu moc hr. A ne jen trochu," zamračila se Vránka a koukala na poskakující Anakondu.
"Jen potřebuje trochu hlídat, všechno půjde dobře, uvidíš," pokusil se Adris Vránku převědčit, ale vůbec se mu to nedařilo.
"Všechno půjde dobře? Řekla bych, že pokud půjdeme po dolech podle ní, nikdy se nevymotáme!"
"Po dolech půjdeme podle mapy, kterou mám já a nikomu jí nedám," ušklíbl se Adris. Vránka si i tak nebyla jistá, že všechno dopadne dobře. Vycházející slunce se objevilo ze hřebeny Hraničních hor. Vránka se pokusila zaměřit svou pozornost na ně a přestat myslet na to, že promrahají hodinu času. Hodinu toho jediného nedostatkového zboží na světě.
"Kudy teda chcete jít?" zeptala se Anakonda, čímž zahodila vešerou Vránčinu nahu nemyslet na to, kolik už promrhali času.
"To je jedno, hlavně ať už se brzo dostaneme k dolům. Musíme najít ten amulet za šest dní! Víte vy vůbec, jak málo času to je?" vybuchla Vránka. Sice se krotila, ale i tyk to mohlo být pro ostatní dost nepříjemné.
"Já bych řekl, že se podíváme do mapy, nechci zjistit, že půjdeme ještě několkrát špatnou cestou..." začala Adris, ael Anakonda ho přerušila: "Mapa je ti na nic!"
"Ať je nebo není! To je teď jedno! Třeba přelezu i deset lavin, jen když budeme vědět kam jdeme!" odsekla Vránka a vytáhla mapu království.
"Tak můžeme jít tou cestou, kterou zasypala lavina. Třeba to zvládneme přelézt," pokrčil rameny Adris a rozhlédl se. Pak se vydal po jedné cestě pryč. Vránka ho rychle následovala.
"Opravdu chcete lozit přes lavinu?" zavolala za nimi Anakonda.
"Jestli chceš, můžeš jít neznámou cestou, my na tebe u amuletu počkáme!" odpověděl Adris s úšklebkem.
"Tak fajn, ale nechce se mi," protočila Anakonda oči.
"Ale stejně jdeš, tak je jedno, jestli se ti chce nebo ne," odpověděl Adris. Vránka přestala vnímat Adrisovo a Anakondino pošťuchování a raději začala kontrolovat, zda jdou správnou cestou.
"Mám dojem, že stejně jdeme špatně," začala zamračeně Vránka a uvědomila si, že si její věty ani jeden z těch dvou nevšimnul.
"Ehm, ehm!" odkašlala si a podívala se na ně. Oba dva konečně přestali mluvit.
"Jdeme nejspíš špatně, tohle vůbec nevypadá ajko ta cesta na mapě."
"Takže zase špatně?" povzdechl si Adris a už už se chtěl vydat zpátky, jenže ANakonda se před něho postavila, čímž mu jeho úmysl překazila. Minimálně pokud by ji Adris neměl chuť obcházet.
"Mapa je k ničemu, kolikrát to mám ještě opakovat? Musíme jít podle intuice!" zlobila se Anakonda.
"Radši zjistím, že jsem šla špatně, než abych zjistila, že jsem šla špatně už po mocté!" odsekla Vránka a vydala se dál. Jestli tu spadla někde lavina, mohla cestu zavalit a stala se z ní jen úzká římsa. Tím se jedna z chyb v mapě vysvětlovala.
"Že já vůbec tu Anakondu nechala přidat se k téhle výbravě," zamumlala si Vránka pro sebe a přešla k římse. Opatrně se chytila kamenů a vydala se pomalu kupředu. Bylo to děsivé. Výška byla obrovská a pád by znamenal jitou smrt. Vránka polkla. Nenáviděla úzké prostory, které se nacházely ve velikých výškách. A tady kdyby náhodou spadla tak se nemá ani jaké trávy, větv nebo keříčku chytit!
"Proč tam sakra lezeš? To se to nedá přelézt? Je to bezpečnější!" zavolala Anakonda na Vránku a začala šplhat na hromadu kamení. Vránce to nepřipadalo moc bezpečné. Pokud odtamtud Anakonda spadne, může se leda tak potlouct o římsu a pak z ní spadnout. Lepší yemřít nepotlučená a jen vystrašená, než potlučená, vystrašená a nejspíš ještě naštvaná na ostatní, že nikdo nenatáhnul ruku na pomoc.
"A nechceme se vrátit?" nadhodil Adris a nedůvěřivě si prohlédl spadlou lavinu.
"Nebuď labuť, je to naprosto bezpečné," zavrtěla hlavou Anakonda a napřímila se. Vránka si povzdechla.
"Pojď tudy, je celkem pravděpodobné, že se to pod námi nepropadne," pousmála se Vránka a kývla na Adrise.
"Není ta římsa moc tenká?" zamračil se Adris a podíval se na Anakondu na vrcholu laviny.
"Kdo bude ze lavinou poslední... tak... je strašpytel a měl by se vrátit zpátky odkud přišel!" zvolala Anakonda nadšeně a začala rychle lézt.
"Tak to teda ne!" ušklíbla se Vránka a zrychlila na maximální možnou rychlost. Nemohla běhat a skákat tak rychle jako Anakonda, ale ta si zase musela dávat pozor, aby se jí pod nohama nezřítil žádný veliký balvan, co by mohl Vránku s Adrisem rozmačkat. Náhle se ozvalo pod Vránčinýma naohama zasvištění.
"Tak schválně, která z vás by se měla vrátit domů!" zavolal Adris z druhé strany laviny. Vránka nevěřila svým očím. Jak to udělal? Pak se podívala pod římsu, kde se houpala hromada kořenů nějakého stromu, který patrně lavina již dávno pohřbila. Vránka si v duchu představila Anakondin výraz, kdyby prohrála. Trochu risku za to stálo, ne? Vránka udělala ještě několik korků k propadlé části římsy. Byla sice krátká, ale Vránce naprosto stačila. Rychle se chytila najdelšího kořenu a zhoupla se na druhou stranu laviny. Pak se zaščala škrábat zpět na skálu. Bylo to daleko obtížnější, než si Vránka myslela.
"To je nefér, vy podvádíte!" vyprskla smíchy Anakonda, jakmila se Vránka konečně dostala na skálu.
"Ne, jen jsme přišli na rychlejší řešení," zavrtěla hlavou Vránka. Anakonda nadzvyhla obočí a doskočila na poslední kámen před koncem laviny. Ozvalo se zapraskání. Vránka vůbec netušila, co to mohlo být, ale instiktivně ustoupila několik kroků od místa původu onoho zvuku. Zapraskání se ozvalo ještě jednou a Anakonda konečně skočila na římsu. Praskání se ozvalo potřetí a Vránka se přitiskla ke stěně hory. Jestli má římsa v plánu spadnout, snad nespadne až na okraj...?
"Na to, že jste vyhrála, vaše výsosti, se tváříte dost vystrašeně," poznamenala ironicky Anakonda a vydala se od laviny.
"Vy jste neslyšeli to praskání?" namítla Vránka přiskrceně a rozhlédla se. Než Anakonda stačila odpovědět, zapraskání se ozvalo znovu a daleko hlasitěji. A přímo za praskotem se ozval zvuk řícení kamenů.
"UTEČTE VŠICHNI!" zakřičea Anakonda a dala se do běhu. Vránka taky chtěla utíkat, ale jakoby jí nohy přimrzly k římse. Všude se rozhlehl prach a Vránka neviděla vůbec nic. Jen děsivé zvuky se rozléhaly všeude kolem. Uslyšela praskání blízko sebe a přímo pod špičkou své boty uslyšela hrozivé zadunění. Vránka se natiskla ještě blíž ke stěně. Nemůže umřít teď, ještě musí najít ten amulet! Ozval se další děsivý zvuk a Vránka ucítila, jak se zachvěla římsa kolem ní. Tohle nejde přežít, měla utíkat. Měla utíkat už rovnou a všechny varovat. Byli by teď v bezpečí a cestovali by dál bez jakéhokoliv tušení o tomhle pekle. Al ekdyž by se vrátili, už by tu nebyla cesta a tím pádem by to tu museli obejít. Jenže, pokud je tohle špatná cesta... Vránka se pevně chytila kamenů za sebou. Srdce jí tlouklo jako o život a v hlavě jí míhaly obrazy padajících kamenů a propadajících se říms, které viděla v učebnicích o přírodních katastrofách. A v tu chvíli si konečně v plném rozsahu uvědomila, že uprostřed jedné takové přírodní katastrofy se ocitla. Začala panikařit šíleným způsobem. Volala jména všech, koho znala. Málem volala i královnu, ale těsně před tím, než její jméno řekla, si to rozmyslela. Královna by ji tu určitě s radostí nechala a možná by ji postrčila, aby z té římsy vážně spadla.