- prolog začínající slovy: Jenom tak klidně levitují ve vzduchu.

Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Navždy uvěznění na místě, kam čas nezavítá. Tiše mezi nimi prochází a s úctou a dětskou zvědavostí si je prohlíží, neodvažujíce se jich dotknout, i když by chtěla. Připadají jí nádherní. Zamrzlí ve víru času, neschopní se osvobodit.

„Jak ses sem dostala, maličká?” zahřmí prostorem hrubý hlas. Úlekem jí srdce vynechává úder. Trhne sebou a prudce se otočí. Tvor, který se před ní tyčí, není člověk. Pomalu ho skenuje pohledem od zdola nahoru.

Když přešlápne, jeho ostré drápy zaklapají o podlahu a ten zvuk se zdá být nesmírně hlasitý. Paty protáhlých chodidel se pohupují několik palců nad zemí, přesto mu nečiní žádný problém udržet rovnováhu. Kolem levého kotníku se mu jako had volně obtáčí ještěří ocas zdobený dvěma řadami ostnů. Nad mírně pokrčenými koleny začínají nohavice krátkých plátěných kalhot, téměř šortek. Za nohama se vlní ocas pokrytý ocelově šedými šupinami a plynule navazuje na páteř, ze které po celé délce vyrůstají ostny.

Nahou hruď, na které jsou vidět svaly, chrání kouřově šedý pancíř a pokračuje přes široká ramena až k loktům, kde přechází do blyštivějšího zbarvení. Ruce má založené na hrudi ve vyzývavém gestu a protáhlé prsty s drápy občas zaskřípají o tvrdé šupiny. Od loktů k zápěstím vede jediná řada drobných ostnů, která se na hřbetech rukou rozděluje na pět nových a každá z nich postupně mizí na prstech. Na zádech drží složená velká blanitá křídla.

Podlouhlý krk nese protáhlou hlavu se dvěma ostrými rohy. Dolní čelist pokrývají drobné, ocelově lesklé šupinky a zbytek hlavy podobně velké, jen matné. Pysky má mírně odhrnuté, jako kdyby se chystal zavrčet, a odhaluje tím řadu bílých, jako jehla ostrých zubů. I po čenichu a mezi rohama se mu táhne pás ostnů. Planoucíma, divokýma, ale inteligentníma očima shlíží na ni, na malou vetřelkyni u jeho nohou.

Ona ho jen tiše pozoruje, fascinována a ohromena jím samotným. Dlouhé ticho ho znervózní. Uvolní ocas a jeho špičkou mává ze strany na stranu. Ona ten pohyb hypnotizuje pohledem. Je slyšet jen svištění, jak vzduch klouže po šupinách.

„No tak,” promluví nakonec znovu on. „Na něco jsem se ptal. Copak tady děláš?” Vzhlédne od jeho ocasu k tváři a prohlíží si ho nevinnýma očima. Pak se rozhlédne kolem a obličej jí stáhne zamyšlený výraz.

„Ty je hlídáš?” ptá se zvědavě, až ho tím vyvádí z míry. „Aby se jim nic nestalo,” upřesní a čeká na odpověď.

„Ano,” připustí pomalu po chvilce napjatého ticha a uvědomí si, že před ní o krok couvl. „Ale ty-”

„Oni spí?” pokračuje ve vyptávání, jako kdyby jeho námitky neslyšela. Svaly na tváři se mu uvolní, jak si znovu prohlíží své nevlastní bratry a sestry, a pohled mu změkne.

„Spí,” přisvědčí a poklekne na jedno koleno, aby nad ní nebyl tak vysoko. „Oni trpěli, víš, maličká.”

„Proč?” Pořád k němu musí vzhlížet. Její nevinná zvědavost mu nedovoluje se na ni zlobit.

„Protože jim ostatní ubližovali a neměli je rádi,” vysvětlí a něžně ji pohladí po vlasech. Kulí na něj svoje kouřově šedé oči a hltá každé jeho slovo.

„Ale proč je neměli rádi? Vždyť jsou nádherní,” vzdychne a položí svou ručku na tu jeho. On se na ni usměje a klekne si úplně, takže teď jsou výškově téměř stejní. Jemně ji uchopí rukama a zvedne ji do vzduchu. Je na ní vidět, že se nebojí. Důvěřivě se nechává posadit na jeho rameno a pokládá mu ruku na krk.

„Lidé se bojí věcí a tvorů, kterým nerozumí a kteří jsou jiní,” vysvětluje a vstává, přidržujíce ji, aby nespadla. „Ty jsi člověk, maličká? Jsi cítit jinak.” Zavrtí hlavou, až jí černobílé vlasy zavíří kolem hlavy, a pohladí jeho šupiny.

„Maminka říká, že ne. Prý jsem taky jiná. Jako oni,” říká a ukazuje na tvory všude kolem. Koutkem oka se na ni podívá, ale mlčí a houpavým krokem ji nese hloub mezi ně.

„Vyprávěj mi o nich,” požádá ho po chvíli ticha, kdy se ozývá jen skřípění jeho drápů po podlaze. Nechce se mu. Nervózně zavrtí křídly, ale nakonec spustí:

„Byli sovbodní. Jako jedni z mála tvorů na tomhle světe měli neomezenou svobodu, kromě jejich vlastních pravidel, a věděli o tom. Vážili si toho a proháněli se mezi mraky, lovili divokou zvěř a žili nespoutaně a divoce, tak jak je to naučila matka příroda. Lidským sídlům se vyhýbali a svá vlastní hnízda si stavěli v horách.” Ztichne. Nechce vyprávět dál. Znamená to vzpomínat a vzpomínky jsou něco, co by neměl mít.

„Byli svobodní,” zopakuje po něm a živýma očima plnýma nadšení si je opět prohlíží. Jako by ji to nikdy nemělo omrzet. Ten její údiv je tak nevinný, tak čistý, až mu přijde, že jestli jim vůbec někdo může pomoci, je to ona.

„A proč nespíš i ty?” obrátí se na něj. „Jsi taky jiný než oni, proto nepspíš?” Její otázky jsou prosté, takové, které zraňují, ale napadnout mohou jen dítě.

„Já...” začne, ale hned je nucen se odmlčet. „Já nemůžu. Hlídám je, aby jim nikdo neublížil, dokud se lidé nezmění. Proto nespím. Někdo musí zůstat vzhůru a hlídat jejich spánek.” Možná ji to uspokojilo, možná ne, ale už nic neříká. Rozhlíží se na všechny strany, div se nevykroutí krk. Pak najednou ukáže nahoru.

„Můžu si ho pohladit?” ptá se dychtivě. Sleduje její prst a poznává Moudrou, vládkyni celého rodu. Ztuhnula v letu s nataženým krkem, jako kdyby někam spěchala. K hrudi si tiskne předmět zabalený v kusu kůže. Obtáčí ho předníma nohama, jako by se o něj bála víc, než o vlastní život.

Chce jí říct: „Ne, nemůžeš. Nikdo nemůže.”, ale proti jejím očím je bezbranný. Beze slova kývá. Rozkládá mohutná křídla a zkušebně jimi mává. Pozoruje je, plna údivu. On se na ně také ohlédne, pak ji vezme do náruče.

„Spadla bys, maličká,” odpovídá na její tázavý pohled a tiskne si ji k hrudi, aby mu nevyklouzla. Pevně ho obejme kolem krku, ruce skoro nespojí. Přes šupiny cítí teplo jejího těla a tlukot jejího srdce. Poskočí a rozáhne křídla do plné šířky. Odrazí se a hladce se vznese mezi své nevlastní bratry a sestry.

Zatímco stoupá vzhůru, slyší její radostný smích. Copak ona nikdy neletěla? Zachvěje se při té představě. Jedním záběrem se dostane výš, pak následuje krátké propadnutí a další záběr. Hledí vzhůru, k Moudré, ale přesto vnímá její nadšení a divoký tep.

„Letím,” zašeptá vzrušeně. „Já letím!” To už křičí a směje se, vlasy jí cuchá vítr, který cítí i on klouzat po šupinách a slyší jeho svist. Nakonec vystoupá až k Moudré a zastaví se na místě u jejího krku. Ona se přestane smát, i když jí oči pořád září, a ohlédne se. Pevně ji sevře a ona se pustí jeho krku. Tak moc mu věří...

Popoletí ještě blíž a obrátí ji čelem k Moudré. Nezaváhá a natáhne ruku. Prsty jemně pohladí její šupiny. Po pancíři Moudré přeběhne elektrický výboj a on cítí, jak sebou maličká v jeho sevření trhne a ucukne rukou. Výboj se šíří dál a Moudrá se zachvěje. Pomalu, trhaně pohne obrovskou hlavou a jedno své oko obrátí na ně. Oba cítí, jak si je prohlíží.

„Tak dlouho jsem čekala, maličká,” vydechne Moudrá a použije stejné oslovení jako on. „Tak dlouho...” Její přední nohy se pomalinku rozvinou a ona k nim pozvedne předmět v kůži. Je překvapivě malý, ale kupodivu lehčí, než by na svou velikost měl být. Maličká váhávě natáhne ruce a převezme ho.

„Ale jsi to ty, a to je hlavní. Ochraňuj ji, nedovol, aby ti jí vzali,” pokračuje Moudrá.

„Budu,” slíbí ona a oba pozorují, jak Moudrá opět zamrzá, ale její postoj teď vyzařuje uvolnění a klid.

„Ona musí přežít,” zašptá slabě a už nepromluví. Znovu ztuhla v pohybu. On se pomalu snáší zpět dolů a tiše pozoruje maličkou. Když měkce dosedá na zem, spustí ji dolů. Vzhlédne k němu. V rukou svírá ten předmět tak křečovitě, že ho div nerozmačká. Kleká k ní.

„Rád jsem tě poznal, maličká,” říká a myslí to vážně. Hledí na něj těma svýma očima a je vidět, že se jí nechce zpátky.

„Uvidím tě ještě někdy, viď?” ptá se a chvilku přemýšlí. „Ale teď v sobotu nemůžu, jedeme k babičce.” Sklání se k ní a objímá ji.

„Určitě, maličká. Přijď, kdy chceš,” potvrzuje a pouští ji. Do očí se mu tiše derou slzy, když ho opouští. Zase sám...

Tohle šlo docela rychle a jsem s tím dost spokojená. Jediné, co mi vadí, je to, že moc nejde poznat, kdy je řeč o kom. Každopádně už se mi v hlavě formuje možné pokračování, jenže já mám nápadů miliony a kdoví, jetsli se kdy jediný z nich uskuteční. xD

Au revoir