- povídka inspirovaná historickou událostí

„Xerx je teď tady," řekl a poklepal špičkou své dýky na plán načrtnutý na zemi. „V Trachíně. Cestou nebojoval, města mu místo toho vzdávaly hold. Jenže teď už čtvrtým dnem dřepí tady," udělal v místě, kde se nacházel Trachín, křížek, „a mně vrtá hlavou, čeho tím chce dosáhnout. Doufá snad, že se rozhádáme, nebo chytračí a vymýšlí jeden lstivější a složitější plán za druhým? Má čtyři miliony chlapů, tak proč nic neděla?" Hlouček mužů stojících nad ním pokýval hlavami.

„My jich máme jen sedm tisíc," poznamenal jeden z nich. „Jak je chceš porazit? Leónide, tohle je šílenství." Velitel vstal z podřepu a dýku zasunul do pouzdra. S oprašováním se neobtěžoval, stejně se na něm prach za chvíli zase uchytí.

„My máme dvanácet Sparťanů, Steliosi, zapomněls?" namítl a nevšímal si zamračeného: „Jak bych mohl?". „A tady jsi na Kolónosu, návrší v nejužší části Thermopyl, Horkých bran. Těžko by sis mohl představit lépe bránitelné místo a přes Kallidromy se dá přejít jen po tajné stezce. Nemůžou proti nám poslat všechny najednou, vždyť i jen Východní a Západní brána jsou široký sotva pro jeden povoz. Ubráníme se." Z jeho hlasu zaznívala jistota i odhodlání. Stelios zamyšleně svraštil obočí.

„Asi máš pravdu," připustil. „Ale prý má tolik střelců, že jejich šípy zakryjí slunce."

„Výborně," ozval se nový hlas s nádechem černého humoru. „Alespoň budeme bojovat ve stínu." Po hrubé zemi k nim kráčel další muž, zjevně Sparťan. Sandály, špinavé tak, že nebyla vidět původní barva, vířily další prach. U boku se mu houpal meč a dýka a v pravé ruce lehce svíral kopí, které se při chůzi pohupovalo.

„Leónide," pozdravil kývnutím. Velitel pozdrav opětoval.

„Diénekési. Myslíš, že se tu ubráníme?" Sparťan přelétl pohledem plán na zemi, oblohu, stěny průsmyku, tábor i vzdálené brány a nakonec se jím vrátil k Leónidovi.

„Proti Peršanům jo. Proti Nesmrtelným si nejsem jistej." Pokrčil rameny a chystal se ještě něco dodat, když ho přerušily výkřiky a běžec, který se přiřítil od obranného valu.

„Leónide!" volal. „Peršani!" Stelios, který prve pochyboval, se na velitele významně podíval, ale nic neřekl. Přesto slyšel dovětek: „Tak uvidíme, jak je na tom tohle místo s bránitelností." Hodil to za hlavu a rozběhl se za Řekem, který jim tu zprávu přinesl. Zastavil se u valu a zastínil si rukou oči.

„Médové," poznamenal Diénekés, který ho v těsném závěsu následoval. Přikývl a obrátil se k ostatním.

„Svolejte muže." Jeden z nich si ke rtům přiložil roh pověšený na krku a zatroubil jediný táhlý hluboký tón. Sedm tisíc mužů ustalo v tom, co právě dělalo. Ozvalo se pár ojedinělých výkřiků, ale jinak bylo slyšet jen dusot sedmi tisíců párů sandálů vířících prach, a Řekové za valem zaujali obranné postavení v linii, která sahala od jedné skalní stěny ke druhé. Za ně si stoupli další a další, aby podepřeli muže před sebou nebo je nahradili, až padnou.

„Řekové!" vykřikl a natáhl ruku s kopím vzhůru. „Necháme Peršanům naši zem?"

„Ne!" vydralo se z tisíců hrdel.

„Ne!" zopakoval. „Nenecháme!" Obrátil se čelem k Médům a zaujal své místo mezi vojáky.

Sekl po dalším Nemsrtelném. Včerejší bitvu proti Médům vyhráli, ale nyní na ně Xerx poslal své nejlepší bojovníky, elitní vojáky achaimenovských králů. Chvíli s mužem před sebou bojoval, ale nakonec zvítězil. Viděl však, že Řekové po celé jeho linii takové štěstí nemají. Padali k zemi, ať už zranění nebo mrtví, a vzduch se plnil jejich výkřiky, prachem a pachem potu a krve.

„Ústup!" zařval, skolil Nesmrtelného, který se k němu moc přiblížil, a couvl. Jeho muži dělali to samé. Diénekés vedle něj uťal jednomu Nesmrtelnému hlavu a následoval ho. Už předtím spolu probírali taktiku pro takovou situaci, jaká právě nastala.

Nejdříve ustupovali pomalu, pak stále rychleji. Nesmrtelní se za nimi pustili, ale brzy se rozptýlili, dychtiví Řeky dohnat. Ti už téměř utíkali, ale při pohledu zeshora by bylo vidět, že se pohybují spořádaně v řadách a navzájem si nepřekážejí. Jenže Nesmrtelní křídla neměli. Mrkl vlevo na Diénekése a zvedl ruku v domluveném znamení.

„Falanga!" zařval hlasitě a on i Sparťan po jeho levici prudce zastavili, zakryli se štíty a napřáhli kopí stejně jako několik tisíc mužů kolem a vytvořili nepropustnou zeď o několika řadách. Štíty zapadly velde štítů a z falangy trčela kopí jako bodliny z ježka.

Útok Nesmrtelných se o Řeky doslova roztříštil. Rozptýlení, bez podpory ostatních neměli ani tu nejmenší šanci. Umírali po desítkách, a i když většina stále zarputile útočila, někteří je následovali o poznání váhavěji.

„Vpřed!" Jeho povel se rozlehl mezi křikem a nářkem umírajících a o vteřinu později jej následovala dvě krátká zatroubení, která ho podpořila. Jeho muži jako jeden vykročili a tlačili Nesmrtelné před sebou. Peršané byli natolik překvapení, že se na nijak velký odpor nezmohli. Zazněla tři krátká, úsečná zatroubení a jedno dlouhé. Během několika vteřin neměli proti komu bojovat – Nesmrtelní se obrátili ke spěšnému ústupu. Řekové, zejména Sparťané, zařvali a byli by se za nimi vrhli. Jenže on i Diénekés věděli, že to by je stálo příliš životů a možná i vítězství.

„Držte řadu!" zařval. Muži nejblíž k němu povel zaslechli a opakovali, takže se falanga, místo aby se rozpadla, pustila jednotným krokem do pronásledování. Peršané ustupovali tak rychle, že to vypadalo jako bezhlavý úprk, ale zároveň bylo vidět, že se stahují uspořádaně.

Efiald z Málidy se rozhlédl kolem a tiše jako duch vyklouzl z tábora. Postupoval průsmykem, dokud nenarazil na další ležení.

„Stát!" ozvala se hlídka. „Kdo tam a co chce?" Efiald si stáhl kápi pláště a zvedl ruce nad hlavu.

„Přítel," řekl. „Nesu zprávu vašemu veliteli." Když se konečně dostal do mužova stanu, byl u něj zrovna další voják. Vypadal, že je dobře vycvičený.

„Řeknu vám to," oznámil Efiald. „Když dostanu slíbenou odměnu." Velitel přikývl a hodil mu váček zpoloviny naplněný zlatem.

„Zbytek dostaneš, až převedeš Hydarna a jeho vojáky." Kývl hlavou k druhému muži. Efiald ho přelétl očima.

„Dobrá," souhlasil.

„Nesmrtelný!" Ten výkřik ho vytrhl z plánování. „Nesmrtelný s Hydarnem překročili Kallidromy!" Poplach se ležením šířil jako požár. Muži vybíhali ze stanů, popadali zbraně a stavěli se do obranného kruhu. Zavládl řízený chaos.

„Steliosi," zakřičel na svého generála. „Pošli na ně oddíl Fóků a se zbytkem armády ustupte! Běžte zpátky k hlavní armádě, tohle nemůžeme vyhrát!" Řek přikývl a zakřičel na muže s rohem vedle sebe.

„A ty?" Museli do hlasu rohu a hluku chvátajících mužů řvát.

„Já tu zůstanu a budu Thermopyly bránit do posledního dechu. Sparťani se nevzdají, kdo chce, ať zůstane taky." Tři stovky Sparťanů. Sedmdesát desítek Thespijských. Deset stovek proti dvaceti tisícům.

„Buď se štítem..." zařval do dusotu bot blížících se Nesmrtelných.

„Nebo na štítě!" odpověděla mu tisícovka úst. Se zuřivým křikem vycházejícím se stovek hrdel se vrhli proti nepříteli. Bojoval s mečem podobně jako většina jeho krajanů, kopí ztratil při prvních útocích. Jakmile se ocitl uprostřed bitvy, nic jiného nevnímal. Všude stříkala krev, sandály a boty zvedaly prach a muži křičeli, sekali do nepřátel a padali mrtví nebo zranění k zemi. Nebyl to boj. Byla to jatka.

Probodl dalšímu Nesmrtelnému brnění i tělo a vytáhl meč. Z více než tuctu drobných a možná půltuctu vážnějších zranění mu crčela krev. Pomalu slábl, ale bojovat stále mohl.

„Ústup!" On i jeho muži se stáhli na Kolónos a vytvořili obranný kruh. Zadul roh, Nesmrtelní se zastavili a o pár kroků stáhli.

„Leónide!" Přicházel k nim muž v nablýskaném brnění a po boku mu šlo několik Peršanů. Poznal ho.

„Xerx," odplivl si Diénekés, který stál po jeho pravé straně. Měl ve zvyku komentovat zřejmé věci.

„Jak mě vždycky najdeš?" zeptal se potichu.

„Intuice," pokrčil Sparťan rameny.

„Mám pro tebe návrh," pokračoval Xerx. „Vzdejte se a vydejte nám zbraně a my vás necháme žít." Předtím postoupil vpřed, ale teď se beze slova otočil ke svým mužům. Byli odhodlaní bránit Thermopyly vlastními životy. Věděli, že zemřou, ale to je činilo nebezpečnějšími. Viděl zaťaté pěsti, napnuté výrazy, odhodlané oči a pozvednuté zbraně a štíty. On dal slib a oni by se nikdy nevzdali. Ani on. Vkročil zpět do řady a připravil se do bojového postoje.

„Pojď si pro ně!" vykřikl Peršanovi do tváře a zjistil, že kromě něj ta slova vyřkl i Diénekés. A několik sotvek Řeků je zopakovalo a proměnilo v řev plný odhodlání, vzdoru a síly. Xerx dal pokyn a Peršané zaútočili. Dva jemu podobní muži stojící u něj se po svolení odtrhli a zapojili do bitvy. Většina Řeků už neměla ani meč a někteří pozbyli i dýk. Ti pak bojovali holýma rukama, zuby i nehty s vědomím, že než zemřou, vezmou s sebou co nejvíce nepřátel. Krev se smísila s prachem. Nářek se mísil s vítězným křikem. Smrt pročesávala obě vojska a brala s sebou muže bez rozdílu národností.

„Zdravím, Leónide." Před ním stanul jeden ze dvou vojáků, kteří se odpojili od velitele Peršanů. „Jsem Xerxův bratr..." začal, ale on ho přerušil.

„Tvoje jméno mě nezajímá." Řekové museli ustupovat, aby udrželi kruh, až jich nakonec zbylo jen pár. Zraněných, jen s dýkami, ale většinou ani to ne. „Stejně zemřeš." Meč mu byl vyražen už dávno, teď zaútočil dýkou. Za krvavý šrám na Peršanově ruce si odnesl bolestivé seknutí na noze. Opět vyrazil a po několika pokusech se dýka konečně zabořila do krku jednoho z Xerxových dvou bratrů.

„Rád jsem tě poznal," pronesl směrem k mrtvole a otočil se. Vzápětí zíral na špičku meče, která mu vyjela z prsou. Klesl na kolena. V celém těle mu vybuchla taková bolest, že se nedala snést. Sesunul se níž a meč z něj vyklouzl, ale on byl schopen vnímat jen bolest a tmavnoucí nebe nad Thermopylami.

Umírám, uvědomil si. To zjištění ho mělo šokovat. Měl z něj být vyděšený. Místo toho se v něm rozhostil klid. Kde je Diénekés? Vždyť byl poslední dobou vždy vedle něj. Matně vnímal, že muži, který jej probodl, se oddělila hlava od ramen. Na špinavou tvář mu dopadla horká krev. Jaké to je umřít? Co bude dál? Poslední, co spatřil, byl Diénekés.

„Intuice, příteli," řekl a zemřel. Žádné průtahy, prostě se ponořil do tmy, kde zvuky války slábly, až se vytratily docela.