- báseň nejméně o dvou slokách

Sen jako vápenná skořápka,
která je vězením ptáčátka,
vězením, vězením, vězením.

Sen jako chmýří ptáčete,
které chce, ale nevzlétne,
nevzlétne, nevzlétne, nevzlétne.

Sen jako měkké peří mláděte,
kterému matka říká: „Poleťte!”
„Poleťte, poleťte, poleťte!”

Sen jako perutě mladého
který letí hledat své jméno,
jméno, jméno, jméno.

Sen jako pevná pera dospělce,
který bojuje ve válce,
ve válce, ve válce, ve válce.

Sen jako kabát moudrého,
kterému peří zbělelo,
zbělelo, zbělelo, zbělelo.

Sen jako zašlá pera starce,
kterému pomalu tluče srdce,
pomalu, pomalu, pomalu.

Sen jako tělo bez života,
kterému chybí touha divoká,
touha, touha, touha.

No, tak shrnutí... Místama nic moc, ale zároveň se mi některé verše líbí. Zkusila jsem mamce jednu svojí básničku přednést. Řekla, že jí to přijde takový těžkopádný. Trochu jsem z toho smutná (to mám z toho, že čtu knížky typu: hlavní hrdinka něco zkouší poprvé a hned jí to jde xD), ale zároveň i vím, že má nejspíš pravdu. Já sama sebe za básníka rozhodně nepovažuji, protože do slov neumím dát takový význam, jaký by tam měl být. Hrozně těžko se to vysvětluje. No nic, zkusím někdy v blízké době přepsat na Watt další část.

Au revoir