- povídka podle citátu

„Že je mi kůň milejší, říkáš ty, člověče, že je hřích.
Kůň mi zůstal věrný v bouři, ty ani ve větru."
- Rene Keller

„Je to marný," slyšela jsem. „Už jí nezachráníme. Zhroutila se. Je jako tělo bez duše. Co vidíš, když se jí podíváš do očí? Já jen zlomenou dívku a prázdno." Slyšet to říct ten známý hlas, o kterém jsem si myslela, že je mou oporou, bylo jako vrazit si šíp z vlastního toulce do srdce. Po mé tváři sklouzly slané kapičky. Bolelo to víc, než bych čekala.

„Potřebuje podporu, ne dušení její naděje a vůle žít," namítl další hlas.  I tenhle jsem znala. Přes slzy jsem se pousmála. Nikdy nezklamal.

„Vždyť žila prakticky ve stáji. To ji mám nechat, aby do toho spadla znova? Může za to ten kůň. Vím to, ať si říká, co chce. Nesmí se k němu přiblížit. Má ho raději než nás," pokračoval první hlas. Chtělo se mi křičet: „Tak Severka za to může, jo?! A co ty? Místo abys mi pomohla, vzdáváš se hned před první překážkou! Severka se mnou byla, i kdyžs mě ty opustila! Zachránila mi život, a ty říkáš, že za to může ona? Bylas tam? Vidělas toho vlka se blížit, dívala ses do jeho divokých očí? Severce instinkt radil utéct, ale ona zůstala. Zůstala, protože mě chtěla ochránit, a sama málem přišla o život, kdyby vlk neminul a ona ho nestihla ušlapat dřív, než by opět zaútočil. Tak mi řekni, za co může, kromě toho, že zachránila ten můj!" Chtěla jsem jí to vmést do tváře. Kde byla ona, když jsem ji potřebovala? To Severka mi pomohla, ona byla vždy se mnou. Bez předsudků a hněvu, jen s láskou a věrností.

Druhý hlas něco odpovídal, ale já už ho neslyšela. Odplížila jsem se pryč se slzami v očích a zlobou a bolestí v srdci. Zlomená dívka a prázdno. Tohle ve mně vidí? Loutku bez myšlenek? Je slepá, protože vůle žít ve mně ještě je, jen schovaná a utlačovaná jejím odsuzováním. Vzdala se hned, jak zjistila, že bude potřeba víc než jen slov.

Vyklouzla jsem zadními dveřmi ven a zamířila do kůlny. Když jsem prsty obemkla řídítka, už mé nohy šlapaly do pedálů. Vjezd k domu vystřídal asfalt silnice s poly po obou stranách, která nakonec přešla v les. Minula jsem vyježděnou cestu se dvěma kolejemi a neměnným tempem šlapala dál. Automaticky jsem zahnula na úzkou stezku vinoucí se mezi stromy jako placatý hlad pokrytý bahnem. Projížděla jsem kolem známých míst, ale okolí jsem příliš nevnímala. Jako robot jsem následovala stezku. Ruce mi zatáčely samy, po paměti, a moje mysl už byla u Severky.

Připadalo mi to jako věčnost, ale prsty se nakonec kolem brzd sevřely a kolo se zaskřípěním zastavilo. Opřela jsem ho o stěnu stáje a kulhavě se vydala kolem budovy k výběhům. Bylo to tu cítit senem a koňmi. Ta známá vůně mě trochu uklidnila, ale i tak mi v uších pořád zněla její slova. Ten vlk byl vítr, bouře teprve přijde. A ona už se vzdávala. V duchu jsem ji počastovala těmi nejhoršími nadávkámi, na jaké jsem si vzpomněla. Přesto bolest a pocit zrady nezmizely.

Trochu je zahnalo až zařehtání, které bych poznala mezi tisícem dalších. Zařehtání, které mi vždy dodalo odvahu, stejně jako teď, a nikdy nezradilo. Zařehtání, které mohlo patřit pouze jedinému koni z milionu.

Severka stála se zdviženou hlavou v nejzažším koutu ohrady, ale když si mě všimla, se vztyčenýma ušima se ladným krokem vydala mým směrem. Vyšla jsem jí naproti. Konečně jsem mohla obejmout její ušlechtilý krk, zabořit jí prsty do stříbrné hřívy a vdechovat vůni, která mi více než cokoliv jiného připomínala domov. V jejích tmavých očích  se zračila jen láska, věrnost a pochopení. Nikdy nic jiného, jakoby zlobu, odsuzování a nenávist ani neznala. Dívat se do nich bylo jako hledět na noční oblohu bez hvězd a měsíce, jen hluboká, hřejivá tma. Ale jedna hvězda tam přece jen přežívala. Jedna jediná prosvicovala temnotu okolo.

Do očí mi opět vstoupily slzy. Nechala jsem je, ať mi stékají po tváři a vsakují se do její bělostné strsti. Vzlykla jsem jí do hřívy.

„Severko." Její dech mě hřál na zádech, když ohnula krk, jako kdyby mě objímala. Když se mi podařilo se jí vyškrábat na hřbet, tiše zafrkala. Znovu jsem sevřela ruce kolem jejího krku. Ať ta bouře bude jakkoliv velká, ona mě podrží. Nezajímalo ji, co vím nebo ne, stačilo jí vědět, jaká jsem a že mi na ní záleží a budu s ní. A já ten nevyřčený slib porušit nehodlala, protože ona ten svůj dodržela.

Pomalu se rozešla zpět na své původní místo. Ležela jsem na jejím hřbetě, cítila rytmický, houpavý krok a vnímala sílu skrytou v té ladné kráse. Věřila jsem jí. Nikdy mi vědomě neublížila. Mou důvěru si zasloužila.

„Přichází bouře, Severko," zašeptala jsem. „Jsi připravená?" Zafrkala a pohodila hřívou. Jako kdyby mi tím sdělovala: Stojím a budu stát při tobě. Tentokrát mi po spáncích tekly slzy vděčnosti. Věděla jsem, že jí můžu svěřit vlastní život. Konec konců, už jednou ho zachránila. Až přijde bouře, budeme připravené.

Yep, další kapitola chvilku po té minulé. Já teď nepíšu nic jiného, nějak mě to začalo bavit a mám náladu. Strašně hladce se mi píše. Tohle jsem napsala za včerejšek, takže sama před sebou smekám. Taky to máte tak, že když píšete nebo opisujete (z papíru), posloucháte při tom oblíbené písničky? Mně tu teď běží Asonance. Nemohla jsem si nechat ujít příležitost napsat něco o konících, tak jsem si našla svůj oblíbený citát o nich a ani jsem nad dějem (nebo něčím tomu podobným) nemusela moc zamýšlet.

Au revoir