- vymysli mýtus nebo legendu

Prostor vyplňovalo nic. Hebké, neuchopitelné prázdno. Pak se jím jako splašený kůň prohnal výkřik. Zašustil povzdech a prostor vyplnila tma. Sametová, obsidiánová temnota. Rozprostřela se a jako pampeliščí chmýří se na ni pomalu snesl prach. Z prachu vystoupilo několik postav - bohové, kteří dali světu tvář. Bohyně země vzala do rukou povzdech, promíchala jej s prachem a vytvořila zemi. Bohyně vody si vytrhla několik vlasů, pustila je a tam, kde dopadly, vytryskly ze země potoky. Bůh ohně uchopil kousek temnoty, smíchal ho s prachem, vytvořil zvíře a rostlinu s živoucím plamenem v srdci a položil je na svět. Bůh větru uchopil útržek výkřiku, foukl na něj a poslal ho jako svištící proud pryč. Tak vznikl svět a život na něm.

Bohové a bohyně se o něj starali, pod jejich rukama vzkvétal, ale byli osamělí. Jednoho dne však Vatnia, bohyně vody, našla u pramene čtyř řek, které proudily ze stejné hory do různých světových stran, čtyři mláďata. Dvě z nich byla liščí, dvě lidská. Jedno lišce mělo mrazivě stříbřitou srst, druhé rezavou. Jedno dítě, dívka, mělo ledově stříbrné vlasy, druhé, chlapec, ohnivě rezavé kadeře.

Ostatní bohové jimi byli nadšeni. Jörke, bohyně země, si ráda hrála s mrazivým lišákem, ledovou dívku si vzala na starost Vatnia, ohnivého chlapce si zamiloval Eldur, bůh ohně, a rezavou lišku vychovával Vindur, bůh větru. Jak šly roky, mláďata vyrostla v mladé a ti se pomalu přehoupli v dospívající. Chlapec měl rád společnost lišky a dívka ráda trávila čas s lišákem. Mezi mladými lidmi celou dobu rostla silná náklonnost. Avšak když se k sobě příliš přiblížili, nechtěně si ubližovali.

Chlapce chlad, který provázel dívku všude, kam se pohnula, mrazil a dívku zář, který kolem sebe chlapec šířil, spaloval. Ta odloučenost oba ničila, stejně jako lišáka s liškou, kteří chtěli být spolu. Když to uviděli bohové, jejich srdce zasáhla bolest - viděli čtyři mláďata růst a vyvíjet se a měli je rádi. Spojili tedy své síly a lišce s lišákem darovali schopnost létat. A tak, když obr zvířata zjistila svůj nový um, nabídli hřbety svým lidským přátelům. Mladí lidé je s radostí přijali a společně vzlétli k temnému nebi.

Chlapcovy kadeře a liščin hustý kožich plály ohnivým jasem a zalévaly krajinu teplou, nazlátlou září. Dívčiny vlasy a lišákovi krátká srst jiskřily jako jinovatka na stéblech trávy nebo led na vodě a osvětlovaly zemi pod sebou mrazivým, nevlídným svitem. Nikdy nemohli být spolu, ale každý sám něco ostatním tvorům přece jen přinesli - chlapec se stal sluncem a tím stvořil den a dívka měsícem a slzy, které vyplakala, hvězdami a prosvicovaly chladnou, temnou noc. Kdekoli se však hoch příliš přiblížili k půdě, rostliny vadly a hořely a země praskala žárem a pokaždé, když dívčin lišák seběhl příliš nízko, pokryl půdu led a život mrzl. Společně však tvořili rovnováhu a přinášeli jiným radost, ačkoli sami sebe mohli vidět pouze dvakrát za den.

No, tak tu pro vás mám další část. Co vy na to? Mně samotné se nápad líbí, ale volba slov a slovních spojení mi trošku nesedí. Určitě by se to dalo napsat lépe, ale i tak jsem poměrně spokojená.

Au revoir