Jsi bezstarostný, dětinský a nezodpovědný.

Je vlastně ironické, že to Ty toužíš po vztahu. Přitom jsi tak divoký a nespoutaný. Jinak než já. Ty chceš žít život po svém, ale chceš u toho mít milovanou osobu. Já se vztahu děsím a nic podnikat nechci. V tomto se lišíme.

Já se neustále hlídám. I když jsem arogantní mrcha, chovám se slušně a snažím být zodpovědnou součástí společnosti. Ty jsi vyvrhel. Vyhnanec. Vyděděnec.

Taky bych se ráda odpoutala a byla jiná, radostnější, lepší... Jenže taková být nemůžu. Společenské konvence mi to nedovolí. Nemůžu být spontánní a volná. Tolik věcí mě drží zpátky a já jsem za to ráda, protože možná bych se té volnosti bála.

Ležela jsem na břiše a četla si. Přejížděl jsi svými prsty po mých zádech. ,,Lechtáš mě," poznamenala jsem nevzrušeně, ale bylo v tom malé varování.
,,Měli bychom někam jet," řekl jsi. Místo smíchu jsem si jen tak odfrkla.
,,Dobrej fór," odvětila jsem a dál se věnovala své četbě.
,,Myslím to vážně. Mohli bysme třeba k moři."
,,My? Spolu? K moři?"
,,Jasně."
,,Musím chodit do práce, Siriusi. Navíc s tebou nikam jezdit nebudu."
,,Proč?" zeptal ses.
,,Protože s tebou můžu spát tady v Londýně. Nemusím kvůli tomu do Karibiku." Jo, byla jsem krutá a zlá, ale jak jinak Ti naznačit, že už překračuješ hranice? Nic jsi na to neřekl. Bála jsem se, že se naštveš. Ty jsi mě dál hladil na zádech. ,,Promiň. Fakt to nejde," dodala jsem, protože jsem se cítila provinile.
,,Tak se hoď v práci marod," navrhl jsi. Sehnul ses ke mně a políbil jsi mě na jednu lopatku. Zahihňala jsem se, protože mě Tvůj polibek šimral. Tak dlouho jsem sama sebe neslyšela se zasmát.
,,K moři se jezdí chlastat. My ani to nemůžeme," pokračovala jsem ve svých výmluvách.
,,K čemu alkohol? Vždyť budeme mít pomerančový džus."
Nalomil jsi mě. Na chvíli jsem se nechala unést tou představou. Tím pískem mezi prsty, tím horkým sluncem, které v Anglii zřídkakdy září, tím obrazem Tebe a mě.
,,Všechno zařídím, slibuju. Nebudeš muset nic dělat, jen se mnou pojeď. Prosím."
Je tak těžké Ti říct ne, poslední dobou mi dochází, že už Tě nedokážu vůbec odmítnout. Přitom míváš tak bláznivé nápady, na které bych neměla nikdy kývnout. Tak proč Ti to dovolím? Proč je pro mě tak snadné souhlasit s Tebou? Proč se zdá tak správné Tě následovat?