Now I know, only I can stop the rain...

Přesně v ten moment vyšel Nick z tiché chodby do arény. V hledištích se mačkali lidé, křičeli a povykovali. Celým sálem se rozléhala nějaká písnička od DMX, kterou jsem v životě neslyšela.

Now I know, only I can stop the rain...

Dav šílel. Uznala jsem, že ať už byl Nickův manažer jakýkoliv, hudbu zkrátka vybírat uměl. Na obrovských obrazovkách zavěšených nad klecí, které právě pro všechny diváky vysílaly Nickův příchod, působil on i náš tým naprosto neporazitelně. Jako někdo, kdo ví, že může zastavit i déšť.

Vpředu šel Nick, okolo ramen americkou vlajku s výrazem pána světa. Při chůzi viditelně houpal rameny, ruce zatnul v pěsti, čímž vyrýsoval svaly na pažích a bradu držel hrdě zdviženou. Jako by každého fanouška, který na něj z uličky pokřikoval, vyzýval na souboj. V závěsu za ním ho následoval Roberto, který máchal zdviženou pěstí do rytmu rapu. Dále pak Robertovi kluci, Phil a Marco, kteří se jen tvářili drsně a kráčeli za Nickem podobně jako Baptistovi nohsledi za svým bohem. Z té představy se mi obrátil žaludek. Naštěstí stál vedle mě Yoda, který mě podporoval vřelým úsměvem, a velice poklidným krokem následoval Nicka a jeho tři šílence.

It's not that we gotta do what we do

It's what we know, so to me it ain't nuttin but bein true but

Now I know only I can stop the rain...

Připadala jsem si mocně. Věděla jsem, že všechn ten řev, všechen ten randál, kteří fanoušci dělali, když jsme vyšli ze šaten a mezi řadami sedadel kráčeli k oktagonu, vydávají kvůli nám. Z velké části hlavně kvůli Nickovi, ale my byli s ním jako jeho tým. Všichni ti lidé řvali tak, že kdyby mi někdo řekl, abych si nasadila rukavice a šla někoho zmlátit, udělám to. Tak velkou mělo obecenstvo sílu.

Now I know, only I can stop the rain...

Trochu mě ovlažila představa, že tam někde sedí Baptista s tím klukem a má něco za lubem. To už ale náš pochod slávy pomalu končil a my se zastavili u oktagonu. Poprvé jsem pohlédla do očí doktorovi, který na celý turnaj dohlížel. Šlo o vyzáblého, starého muže s brýlemi, který měl jistě narozdíl ode mě bohaté zkušenosti s podobnými akcemi. Jeho hlavním úkolem bylo zastavit zápas v případě, že by se jeden z účastníků vážně zranil. Nevěděla jsem přesně, do jaké míry může do zápasu zasáhnout, přesto všechno jsem byla připravená udělat cokoliv, aby ho nezrušil.

Přistoupil k nám také rozhodčí, který pečlivě zkontroloval bandáže na Nickových rukou. Bylo důležité, aby byla jeho pěst správně ovázána, hlavně šlo však o to, aby pod nimi zápasníci neschovávali ostré předměty či kovové boxery, které byly v soutěži zakázány. Pravidla byla natolik přísná, že než mohl Roberto Nickovi bandáže připravit, musel Yoda nejprve zavolat chlapíka, který na celý proces dohlédl a následně se lihovým fixem na bandáž podepsal. Byla to taková pečeť, podle které rozhodčí věděl, že kolegova kontrola proběhla v pořádku.

Mně osobně ale v tu chvíli nešlo ani tak o rozhodčího jako o doktora v brýlích, který si v krátkosti prohlédl Nickův obličej, pochopitelně se zadíval také nenápadnou ranku a pokýval hlavou. Jeho asistent mu podal lahvičku s vazelínou. Nejprve pomazal Nickovi čelo nad obočím, poté lícní kosti a čelisti. Bylo to proto, aby údery od soupeře po jeho pokožce sklouzly a nevznikaly tak zbytečné trhliny, které by mohly zápas přerušit. Pokožka byla navíc pružnější a lépe tento nápor snášela. Mimo obličej zkontroloval Nickovi také nehty na nohou a rukou. Kdyby je měl příliš dlouhé, mohlo by dojít také ke zbytečným a nebezpečným zraněním. Na celém světě byste tak nenašli profesionálního zápasníka ani zápasnici, která má nehty jako Lady Gaga. Za nepravděpodobného předpokladu, že by je nezlikvidoval tvrdý trénink, by je zatrhl právě tenhle chlapík.

Oba pánové poté pokývali na Nicka a ten sebevědomě vykročil po schůdkách do klece. Automaticky jsem se vydala za ním, ale zastavila mě Yodova dlaň na mé paži.

"Teď už je v tom sám do konce kola," pověděl. "Pojď za mnou."

Nechala jsem se odvést k Nickově straně klece, kde jsme ho skrz černé pletivo sledovali, jak se rozcvičuje. Možná to ani nebyla tolik rozcvička jako poskakování a zahřívání těla. Na scénu zatím přicházel jeho soupeř. Já však měla oči jen pro Nicka. Sledovala jsem jeho svaly vlnící se na zádech, pažích a hrudníku kdykoliv naznačil cvičný výpad. Trnula jsem při jeho syrovém a chraplavém dechu, který vydával, a mravenčení pod kůží mi způsoboval i jeho upřený a soustředěný pohled směrem k přicházejícímu Saramosovi. Když se pak obrátil na nás a naposledy jsme se setkali očima, laškovně na mě zamrkal. Zamračila jsem se pohlédla na kameramana, který se náhle vynořil za Nickovými zády a snímal mou reakci. Tak to jsem byla - jen další show, další spekulace pro Nickovy fanoušky, další pozornost. Raději jsem odvrátila pohled k připravené zdravotnické tašce, kterou tady pro mě připravili. Rozepla jsem zip a zběžně prohledala její obsah, zatímco můj obličej zpracovával všechnu tu nahromaděnou krev. Po Nickově mrknutí, ačkoliv bylo jakkoliv falešné, jsem zrudla jako rajče.

Když do oktagonu vstoupil i Saramosa, povzbuzování jeho i Nickových fanoušků se slilo dohromady a já měla na chvíli pocit, že mi prasknou ušní bubínky. Zem pod nohama se mi chvěla jako při posledním zemětřesení v Jižní Karolíně, kdy jsem byla navštívit naše a uvízla ve vzdušném prostoru nad Allendale County Airport a čekala na povolení k přistání až se země uklidní. Při vzpomínce na domov jsem si uvědomila, že právě teď v malém obytném domku v Karolíně sedí dva starostliví rodiče a vidí svou dceru v televizi. Doufala jsem, že jsou alespoň trochu pyšní a že z mého výrazu neodhalili, v jak moc velkém průšvihu jsem se ocitla. A důvod toho průšvihu se promenádoval nademnou v osmistěnné kleci a ukazoval vztyčené prostředníky na svého soupeře. Zase se ve mně vzedmula vlna vzteku. Copak to bylo ještě nutné? Vstupenky byly dávno vyprodané, už se nemusel chovat jako idiot. Něco ve mně ale moc dobře vědělo, že marketing je možná jen výmluva. Prostě byl takový, rád se předváděl a zatraceně mu to šlo. Mezi námi by to nemohlo nikdy fungovat.

Do prostoru oktagonu vstoupil rozhodčí a moderátor. Veškerá pozornost kameramanů, kteří s obrovskými krabicemi na rameni snímali zápasníky se nyní obrátili k těmto dvěma mužům.

"Dáááámyyy ááá pááánovéé," zahřměl do mikrofonu moderátor a dav se znovu roznítil. Chlápek v pompézně fialovém saku začal představovat zápasníky i rozhodčího a než s tím skončil, točila jsem se okolo jako korouhev ve větru a snažila se v tom davu najít Jerryho. Samozřejmě neúspěšně. Vědomí jeho přítomnosti mi ale dodávalo odvahu. Mezi tisícovkami fanoušků se tu někde nacházel člověk, který jako jediný věděl, jak se cítím. A to stačilo.

"Máme tady zápas večera a s ním i dva největší borce, kteří se dnes exkluzivně postaví proti sobě v boji o postup do titulového kola!" křičel moderátor. Tolik jsem ho ale nevnímala.

Když můj pohled sjel z horních balkonových sedadel trochu níž, první, kdo upoutal můj pohled byl Baptista. Zrovna on! Z tolika lidí uvnitř arény zbystřím zrovna jeho. V hrudníku mě bodl osten nenávisti. Samozřejmě, že bylo lehké ho spatřit, když seděl na Nickově straně oktagonu a jeho obrovská postava zabírala skoro dvě sedadla hned ve třetí řadě.

"V levém rohu sem až ze slunného Los Angeles přiletěl neuvěřitelný Guuunteeeerr Saramosaaa." Další zběsilý řev publika

Vedle Baptisty se jako malý trpaslík tetelil ten kluk. Baptista mu pravděpodobě koupil popcorn, který teď horlivě vyzobával jako hladová slepice a oči mu i v tom přítmí zářily jako dvě hvězdičky. Stejně jako Nickovy oči pokaždé když vyhrál videohru nebo mě vyzvednul v pátek po práci. Než jsem stačila odvrátit pohled, Baptista mě zaregistroval. Doširoka se usmál a dloubl do kluka. Něco mu pošeptal a ukázal na mě. Kluk se usmál a zamával také, dokonce zmáčkl palce v pěst a zvedl je do vzduchu, abych je dobře viděla. Fandíme ti!

"A v pravém rohu není nikdo jiný než náš nepřemožitelný Doominick Alvareeeeez!!" Řev, tentokrát mnohem silnější, se prohnal arénou jako tlaková vlna. Vzduch byl jako nabitý elektřinou, když Nick několikrát naprazdno naznačil výpady a zamračil se na soupeře.

Oba dva, jak Nick tak Saramosa, pak dostali pokyn, aby přistoupili k rozhodčímu. Stáli proti sobě v těsné blízkosti a nespouštěli pohled jeden z druhého. Rozhodčí se postavil mezi ně a pro jistotu je oddělil napřaženými pažemi. Moderátor mu k ústům přiložil mikrofon.

"Očekávám od obou férový zápas podle pravidel," řekl rozhodčí. "Dotkněte se rukavicemi, jste-li připraveni, a vraťte se do svých rohů."

Oba muži naznačili něco jako velmi rivalský bro fist a zacouvali zpět ke klecím. Nick naposledy pohlédl na Yodu.

"Zruš ho, chlapče!" zahřímal trenér boxu, ale Nickův pohled tím nezískal.

"Víš, co jsme si řekli," pověděl Yoda. "Víš, co Gunter udělá a víš, co uděláš i ty, Dominicku. Důležité je dát si pozor na to zranění. Slečna Diana ti pomůže, co bude moct, to přece víš."

Jeho pohled se přesunul ke mně a já s pevným výrazem přikývla. Přestože se choval jako idiot a mě se to nelíbilo, nedokázala bych ho v tom nechat.

Jakou nejšílenější věc jste kdy udělali kvůli klukovi? Vzpomněla jsem si na ten večer na střední při hře Pravda nebo úkol a nyní už bych věděla, co bych odpověděla. Rozhodně bych tehdy byla hvězdou večera.

"Děkuju," naznačil Nick němými rty. Z jeho tváře zmizely úšklebky a nahradil ho výraz ryzího soustředění a klidu. Na malou chvíli jsem si dovolila uvěřit, že všechny ty pitomosti před kamerou dělá přece jen kvůli divákům, ale když se obrátil zpátky Saramosovi, který se stejně jako on ještě radil se svými trenéry, a ukázal na něj vztyčeným prostředník, veškerá naděje ve mně opět pohasla.

Rozhodčí odkývl start prvního kola a Nick sebevědomě vyšel rázně doprostřed klece, aby čelil Saramosovi, který neváhal ani na vteřinu. Nejprve okolo sebe pružnými kroky kroužili, naznačovali klamné výpady a v publiku to zatím tiše vřelo. I já cítila v žaludku nepřijemné, nervózní šimrání, které jsem při sledování zápasů v televizi s Jerrym nikdy nezažila. Většina z nich mě totiž nikdy nezajímala. Sledovala jsem je z kamarádství a v duchu tímto sportem spíše opovrhovala. Teď to bylo jiné.

K překvapení všech udeřil Saramosa jako první. Nick schytal sérií tří úderů - levá, pravá, levá-, které částečně vykryl, takže mu nezpůsobila tak velké potíže, a stačil oplatit útok loktem, kterému se ale Saramosa excelentně vyhnul. Znovu okolo sebe začali přešlapovat.

Periferně jsem zachytila Yodu, jak si mne bradku a přikyvuje. Netušila jsem jestli uznává, že je Saramosa dobře připraven nebo Nick udělal přesně to, co měl.

"Zatlač na něj!" řval na Nicka Roberto. "Skřípni ho na klec. Skřípni ho na klec!"

Další konfrontace. Tentokrát si začal Nick. Naznačil výpad pravačkou, ale doopravdy zaútočil levou pěstí. Vykopl kolenem a trefil soupeře přímo do břicha. Saramosa uskočil do boku a za letu poslal proti Nickovu obličeji další pěst, která narazila přímo do včerejší rány.

V tu chvíli se můj svět zastavil. Hleděla jsem na natržené čelo, které se v tu ránu zalilo krví, a na křehkou kůži, která se okamžitě otevřela a pustila rudé pramínky ven, kde je zachytilo až Nickovo husté obočí a odklonilo potůček na stranu. Myslela jsem, že je konec. Každou chvíli jsem čekala, kdy rozhodčí vběhne mezi ně a přeruší zápas, ale to se nestalo. Nick pokračoval dál, jako by se nic nestalo. Poslal k soupeři další sestavu razantních úderů a sám jich několik inkasoval. Nevěděla jsem, do jaké míry byly plánované, do jaké míry s nimi počítal a jestli mu doopravdy uškodily nebo naopak. Neměla jsem na to oko jako Yoda nebo Roberto a podle Nickova výrazu to vypadalo, že žádné údery ani nedostal, čemuž jsem nevěřila.

Pohlédla jsem nad sebe, kde na obrovských obrazovkách s živým přenosem z oktagonu běžela také časomíra. První dvě minuty byly za námi, zbývaly další tři. S tempem, které zápas nabral, jsem se obávala nejhoršího. Za tři minuty se mohlo stát cokoliv. Zatočila se mi hlava. Matně jsem zachytila další údery, křik fanoušků a Roberta. Pak tupě zadunění, které mě z náhlé nevolnosti a apatie probralo. Nick a Saramosa se totiž ocitli na zemi. Až mnohem později z televizních přenosů jsem zjistila, že mu při jedné z dalších interakcí Nick podrazil nohu.

"Nad něj! Nad něj!!" řval mi do ucha Roberto. "Sbíráme body!"

Netušila jsem, jestli ho Nick slyšel, ale udělal přesně to, co trenér chtěl. Prudce se vyhoupl na Saramosův trup, nedbal několika kopanců, které u toho inkasoval, a sám zasypal jeho tvář silnými údery.

Saramosa se začal bránit přetočením břicho, aby skryl svůj obličej. To snad nemohl Nick dovolit! Takhle ho měl jako na zlatém podnose.

Tehdy jsem však poprvé zaslechla Yodu a a zjistila, že vůbec ničemu nerozumím. "Ano, ano," brumlal si pro sebe. "Jen ho nech, Dominicku."

A Nickovo sevření nohou opravdu nenápadně povolilo. Saramosa se přetočil na záda a začal se soukat pryč. Nick ustal s údery pravačkou, zatímco levou pěstí dál zasypával soupeře ranami. Pravá ruka přispendlila Gunterovo rameno k zemi.

"Dokonči to!" řval Roberto, ale já už věděla, že o průběhu zápasu mě lépe informuje výraz a chování Yody. Ten nyní napjatě hleděl střídavě na časomíru a Nicka a v očích měl paniku.

"Co se děje, pane Kevine?" zamumlala jsem, ale Yoda mě nevnímal.

Pohlédla jsem proto zpět do oktagonu a v tu chvíli pochopila, že Nickova pravačka doopravdy celou dobu číhala, až si Saramosa přestane krýt krk. Jako mrštný had se potom obtočila kolem něj a levačka, která doteď odpoutávala pozornost pomohla umocnit sevření.

To už jsem někde viděla!

Vzpomínka na večer, kdy mě Jerry nalákal do tělocvičny, aby mě Nick mohl pozvat na kafe mnou projela jako blesk. Nick mu tehdy ležel břichem na zádech s jednou paží obemknutou okolo jeho krku. Pěst škrtící ruky byla sevřena v lokti druhé paže, tudíž neměl Jerry sebemenší šanci se z tak pevného sevření vykroutit. A to samé se dělo právě teď!

Jenže Saramosa nebyl Jerry a jakmile poznal, o co se Nick snaží, rozhodl se mu to ztížit. Zatlačil bradu dolů, tudíž Nickovi bránila tlačit přímo na krkavici. Zasunutá brada získala Gunterovi drahocenný čas, aby mohl vydržet, dokud rozhodčí neodpískal konec prvního kola.

"Doprdele práce!" chytl okamžitě amok Roberto a vjel si prsty do vlasů. "Mohli jsme to mít."

Než jsem stačila cokoliv pochopit, drapl mě Yoda za paži i se zdravotnickým kufříkem a hnal se ke schůdkám do klece.

"Máte jednu minutu," upozornil mě. Pochopila jsem téměř okamžitě.

Nemusel mě dál táhnout, rozběhla jsem se k Nickovi sama. V závěsu za námi nesl Roberto plastové štokrle, na které si Nick sedl.

Práskla jsem taškou na podlahu oktagonu. Teprve v té chvíli jsme si všimla, že je celá zamazaná od Nickovy krve. I Saramosa vypadal jako řezník, o Nickovi ani nemluvě. A krev dál kapala z otevřené ranky. Aniž bych se ji pokoušela jakkoliv omývat, rovnou jsem mu na čelo připlácla sáček s ledem. Chlad zatahoval cévy a zmírňoval krvácení, doufala jsem, že to zabere. Odnekud se vynořil i Marco a omyl Nickův obličej vlhkým ručníkem.

"To bylo těsné," uznal Yoda. "Bohužel jsi byl pomalý, ale to probereme později. Podruhé už ti to nevyjde, takže to musíš provést tím druhým způsobem. Máš spoustu času, nejprve ho musíš unavit, klidně si počkej do třetího kola, dobře? Není kam spěchat, Dominicku. Máš to pod kontrolou?"

Nick bez výrazu přikývl. Jeho zrak ulpěl kdesi v dáli, jako by tu snad ani nebyl. Zhluboka dýchal a z vlasů se mu řinul pot.

Odložila jsem led a připravila si mast podobnou vazelíně, kterou jsem ránu zaplácala. Kdybych byla nestranný zdravotník, pravděpodobně už bych volala doktora, aby situaci posoudil, ale přesně tomu jsem tady měla zabránit.

"Je to dobrý," řekla jsem, když jsem si prohlédla výsledek. Pokožka byla sice stále roztržená, ale krev už z ní tolik hrozivě nekapala. Bylo mi však jasné, že se spustí v prvním okamžiku, kdy se Nick otře o soupeře nebo na ni přiletí další pěst.

Protože jsem svou práci zvládla překvapivě rychle, požádala jsem Marca o žehličku. Podal mi z kbelíku s ledem kovové tělísko, opravdu podobné žehličce, jen studené jako led. Přiložila jsem ji k Nickově pravé klíční kosti a snažila se rozmasírovat začínající monokl. Stejně jako led, i žehlička zatahovala cévy a tlačila otok dovnitř. Nebylo to dlouhodobé řešení, ale do konce zápasu snad účinné. Děsila mě jen Nickova apatie vůči bolesti. Tlačila jsem mu na ránu na čele, na potlučené tváře a on ani jednou neuhnul ani neprojevil bolest jakkoliv jinak. Adrenalin, který mu koloval v těle nic takového nedovoloval. To, že mu otéká tvář mu možná dojde až dlouho po zápase.

"Výborně, slečno," pochválil mě Yoda a poplácal Nicka po rameni. "Vidíš, Dominicku, jsi připraven. Mám ti zopakovat, co máš dělat?"

"Vím, co mám dělat."

"Výborně. Hlavně se uklidni. Zhluboka se nadechni. Utekl ti jen o vlásek, už to nevrátíš, takže to necháš být, rozumíš? Nechci vidět žádné hlouposti."

"Rozumím."

Způsobem, jakým Marco pohlédl na Roberta mi však prozradil, že pod povrchem této rychlé výměny slov něco vázne.

"Snaž se vyvarovat ostrým střetům. Vím, že bys mu nejraději urazil hlavu, ale to není bezpečné. Mohl by tě trefit do čela. Dostaň ho na klec. To jsme trénovali."

"To bys měl, Nicku," přitakal Roberto a tvářil se starostlivě. "Máš černý pásek v jitsu, nech ho pracovat." Docela mě překvapilo, že tato klidná slova slyším zrovna od Roberta.

"Chci vidět čistou techniku," připomněl mu Yoda. "Údery nemůžeme riskovat."

Nick chtěl něco odpovědět, ale arénou se rozlehlo hluboké zatroubení značící konec přestávky.

"Prosím, poslechni je," řekla jsem rychle, sbalila si svoje fidlátka a vypadla s Yodou, Marcem i Robertem z klece. Nick se tou dobou začal opět zahřívat, naznačoval výpady a nedočkavě poskakoval.

Už z toho jak po znamení rozhodčího na začátku dalšího kola vykročil k Saramosovi mi bylo jasné, že je všechno jen ne klidný. První, co se tedy stalo hned potom, co ho Yoda varoval před ostrými střety, byla přesně ona surová výměna pěstí, která jen tak tak minula Nickovu čerstvě ošetřenou ránu.

"Co to kurva děláš?!!!" vyváděl Roberto. "Co to je?!!!"

Uvažovala jsem, jestli by nebylo lepší, kdyby Nick tenhle zápas prohrál a k zápasu s Baptistou nakonec vůbec nedošlo. Za tenhle jeho emoční zkrat totiž mohl právě ten parchant ve třetí řadě. Ta agresivita, při které obecenstvo šílelo, nebyla podle mě doopravdy ani trochu určená Saramosovi, ale Baptistovi. Ze sledování zápasů s Jerrym jsem věděla, že je normálně Nick ledově klidný. Dnes působil jako nevyzpytatelné klubíčko nervů. Měl vztek. Na to, že mu Baptista rozbil čelo. Na to, že zranění dost omezilo a ovlivnilo jeho taktiku. A určitě také na to, že mu v předchozím kole došel čas jako nějakému začátečníkovi, který si zápas nedokáže pořádně rozvrhnout. Možná měl vztek i na to, že jsem tu já a celý den se tvářím dost odtažitě, ale to jsem si mohla jen namlouvat. Jemu to bylo beztak jedno. Neviděl nic jiného než tenhle zápas. Děsila jsem se toho, co s ním udělá Baptistův další psychický nátlak, pokud nad Saramosou opravdu vyhraje.

"Slečno Diano, prosím připravte si spoustu ledu," zamumlal Yoda. Ve tváři měl starost.

Když jsem pohlédla do oktagonu, Nickovo zranění už se pyšnilo dalšími uštědřenými ranami a krvácelo víc než v prvním kole. Tohle byl tedy jeho respekt k mé práci, k Yodovým radám a Robertovým nervům. Odfrkla jsem si, ale přesto pevně stiskla v dlani zdravotnickou tašku. Tohle pro něj ještě udělám, ale tím to haslo.

"Dávej sakra bacha!!!" zařval ještě Roberto, když s hrůzou v očích zpozoroval, jak se turnajový doktor zvedá ze své židle a jde se blíže podívat ke kleci.

Uvnitř následovala další série úderů a s ní další příval krve. Všimla jsem si, že ani Saramosův obličej nevypadá jako dřív. Nick měl kromě rozbitého čela jen jednu modřinu, která po mém ošetření sice na chvíli zmizela, ale nyní byla zpět v plné parádě. Byl to Saramosa, kdo více ran inkasoval než rozdal, Nickovu situaci však značně komplikovalo to čelo.

Podlaha oktagonu byla plná krvavých kapek, až mě na malou chvíli udivilo, že na nich ani jeden zatím neuklouzl.

Zbývaly dvě minuty do konce. Nick jako by to vycítil a přidal na tempu. Doslova Saramosu po kleci naháněl. S každým jeho ústupem se vrhal víc a víc vpřed, i když u těch troufalých výpadů schytával rány. Byla to do nebe volající nezodpovědnost.

Vrchol však nastal, když si náhle přestal krýt obličej a napřáhl pravou pěst. V mžiku mu v obličeji přistála salva úderů od Saramosy.

"Opovaž se!!" zařval Yoda, až jsem nadskočila. Nikdy jsem toho starce neslyšela křičet ani se jakkoliv roznítit. Jeho obličej zrudl vztekem jako ohnivá magma a neoddělovat ho od Nicka klec, pravděpodobně by se mezi ně vrhl a pořádně svému svěřenci vyčinil.

Nick však jeho křik neslyšel. Napřáhl pravou pěst, jak zamýšlel, vydýchal všechny ty rány, které za odkrytí obrany schytal, a než stačil udeřit, na což byl Saramosa připraven, vyskočil do vzduchu a mohutným kopem z boku srazil soupeře k zemi.

Dav začal řvát, spousta bot dupalo na tribunách, ale já neslyšela nic, než jen tlukot vlastního srdce.

Saramosa už nevstal. Rozhodčí ukončil zápas a pomohl mu na nohy. Zdálo se, že potřebuje trochu času, aby to vstřebal.

Nick zatím zvedl pěsti do vzduchu a našpulil rty. Vycenil zuby do všech kamer, které nyní snímaly jeho tvář. Vypadal jako šílenec. Zkrvavený, zpocený, zbitý jako pes a přesto se smějící.

"Ukončil to dřív, než to stačil udělat ten doktor," poznamenal Marco. "Je to frajer."

Yoda však ve svém výrazu žádnou radost ani uznání neměl. "Ale za jakou cenu," povzdechl si. "Slečno Diano, pojďte prosím rychle."

Běžela jsem za ním do klece. Hleděla jsem na Nickovo čelo a viděla, že se tentokrát roztrhlo daleko víc. Kdyby jen poslechl Yodu. Za pochodu jsem si z tašky vytahovala gázu, třásly se mi ruce a málem jsem ji upustila.

Nick se zrovna promenádoval před jednou z kamer, proto jsem drze vlezla do záběru a natáhla se k jeho čelu, abych skryla ten nepěkný pohled na otevřenou ránu.

Jenže to byla chyba, protože jsem se náhle ocitla v pasti Alvarezova ega, které mě v ten okamžik popadlo krvavou rukavicí za bradu a přitisklo na své rty.

Nebyl to žádný romantický polibek ale tvrdá, majetnická značka. Cítila jsem na rtech kovovou pachuť krve, která dál proudila z jeho čela a málem se mi obrátil žaludek. Cítila jsem na svém hrudníku jeho pevné, rozpálené svaly a divoce tlukoucí srdce.

Někde v dálce šílel dav. Někde v dálce seděl Jerry a nepochybně trnul vztekem. A někde na opačné straně Ameriky teď seděli u televize dva Karolíňané a zírali na svou malou holčičku, která odjela do Vegas pracovat jako uklízečka.

Poprvé v životě jsem se líbala s klukem a v přímém přenosu to viděl celý svět. Nick si mě držel za temeno hlavy, takže mi nedal ani prostor k jakékoliv reakci, a tvrdě se jazykem opřel do mých úst. Pachuť krve zesílila.

Probudil ve mně nesnesitelnou touhu, kterou jsem držela na uzdě od prvního okamžiku, a zároveň se mi chtělo brečet. Připadala jsem si ponížená a využitá, jako levná hračka. Jako všechny ty holky na jeho večírku, které pozval jen kvůli tomu, že měly hezký zadek a prsa, a které mu nestály za nic jiného než aby skrze ně zvyšoval svou popularitu. Přesně jak jí to kdysi sám řekl: Myslíš, že by čtyřicátník s hypotékou na krku, po rozvodu a se dvěma dětmi nechtěl být jako my? Myslíš, že by nechtěl plácat po zadku ty nejhezčí holky, mít plno peněz a zatraceně to všem dávat najevo? Pořádat večírky, které musí rozpouštět policie? Být tak sebevědomý, že kdykoliv vstoupí do místnosti, všechny pohledy zamíří k podlaze?...

...Protože tohle já reprezentuju.

Když mě konečně pustil, první co jsem spatřila, byly jeho potemnělé oči. Prohlédl si mě jako lev antilopu a to ve mně vzbudilo spoustu dalších protichůdných pocitů.

"A už se dej do klidu!" zpražil ho okamžitě Yoda a podkopl pod něj židli.

Nick si na ni beze slov sedl, aniž by mě spustil z očí. Neskrýval v nich planoucí touhu, která mě děsila z každým pohledem. Nebyla jsem na to připravená. Ani náhodou.

"Co sis sakra myslel, že děláš, ty imbecile?" pustil se do něj okamžitě Roberto.

"Vyhrál jsem zápas," řekl Nick.

"A viděl ses jak vypadáš? Jedeme okamžitě do nemocnice, je ti to jasný?"

"Ne, tohle musíme oslavit."

Odkašlala jsem si dřív, než stačil Roberto bouchnout vzteky. "Tohle bude potřebovat rozsáhlé šití," řekla jsem bezbarvým hlasem.

Pohlédl mi do očí. Stále planuly jako dvě pochodně. "Jediné, co teď potřebuju, jsi ty, zlato."

"Ty nepotřebuješ mě, Nicku," pověděla jsem příkře. "Potřebuješ někoho, s kým by ses mohl vyspat, tak mě laskavě ušetři těch keců."

Zůstal na mě beze slov zírat. Dokonce i Roberto přestal lamentovat. Kvapně jsem vyčistila Nickovi ránu, přiložila studený obklad a dala ho zase trochu dohromady, aby na vyhlášení vítěze vypadal trochu k světu.

"Dneska už to tak akorát stačilo. Teď začneš poslouchat své dva trenéry, protože já už tady končím, rozumíš?"

"Diano..."

"Ticho!"

Chtěl něco říct, ale v tu chvíli k nám přistoupil rozhodčí a povolal Nicka k vyhlášení.

Nevěnovala jsem mu jediný další pohled, vytočila se na patě a zmizela z pódia.

Uháněla jsem chodbičkou pro pořadatele přímo mezi diváky, kteří na mě pokřikovali a držela slzy na krajíčku.

"Dámy a pánové," slyšela jsem moderátora. Nacházela jsem se v chodbě do šaten, ale zvuk z mikrofonu doléhal až sem. Zacpala jsem si uši, ale ani to nepomáhalo. "V čase tři minuty a dvanáct sekund druhého kola se vítězem stááváá... legendáááární Dominick Alvareeeez!!"

Když se obecenstvo začalo znovu bouřit, skrz slzy jsem skoro neviděla na krok. Zapadla jsem do první komory na košťata a vytáhla z kapsy telefon. Vytočila jsem Jerryho číslo.

I přes ten hluk, který v aréně hřměl jako bouřka, mi hovor vzal. Nemusela jsem mu nic povídat, všechno to přece viděl.

"Sejdeme se venku, Di, dobře?" křičel z plných plic. "Hned tam budu."

Dokázala jsem jen souhlasně vzlyknout a vrátit telefon zpátky do kapsy. Ani jsem pořádně nevěděla, kdy nastal ten moment, kdy moje trpělivost tak přetekla. Nick ten pohár odvážně plnil celý den, ale přesný moment, kdy jsem se rozhodla ho už nikdy víc nespatřit, jsem nedokázala určit. Ten pocit však byl stále se mnou a přesně ten mě poháněl pryč z arény, pryč od Nicka Alvareze a pryč z celé této podělané scény.