Po dlouhé době jsem se těšila na vydatný spánek, ale táta měl jiný plán, jestli se tomu tak dá říkat. Prostě mi ráno na hlavu vylil hrnek vody a odešel se slovy, že mi dnes může znovu pomoct na brnění, pokud si se mnou vyzkouší mé schopnosti. Myslela jsem, že ho půjdu zabít, ale nakonec jsem tu myšlenku rychle zahnala. Nechápala jsem, kde vzal tolik energie. Ploužila jsem se do koupelny, kde jsem strávila asi půl hodiny. Pak se šla obléknout do černých legín a fialového svetru s několika odstíny a hlavně nasnídat. Pak jsem konečně odešla do laboratoře, kde už na mě čekal.

"Ach jo. Že vám ženským to vždycky tak trvá."

"Víš, když na někoho po ránu vyliješ studenou vodu, hold už to nějakou dobu potrvá." Jen si odfrknul a postavil, přede mně kýbl plný průhledné tekutiny.

"Ukaž mi, co umíš." První, co jsem mu chtěla ukázat, byl vodní bič. První pohyb, který jsem se naučila, ale v polovině pohybu mi voda spadla na zem. Povzdechla jsem si. Tohle nebude tak jednoduché.

Teprve po snad nejdelších čtyřech hodinách v mém životě se mi podařilo naučit se a dokonale předvést všechny základní pohyby na svitku vody. Teď testujeme tátův oblek. Musela jsem si ještě skočit nahoru pro kameru. Když jsem se vrátila, tak táta měl už podstatné části obleku na sobě.

"Jess pojď sem a zapni kameru," ukazoval na místo před sebou. Už stál na volném prostoru v laboratoři. Moula, náš malý robot je předělaný jako hasičák, ale ne že by byl zatím potřeba.

"Zapnuto."

"Den 11, test 37, konfigurace 200. Z nedostatku lepší možnosti dělá Moula hasiče, jestli mě zase zleješ, i když nebudu hořet, věnuji tě nějaké univerzitě."

"Hele tati, hlavně klid," snažila jsem se ho uklidnit, aby se uvolnil. Pořád však vypadal trochu napjatě.

"Jdeme na to, začneme na jednom procentu kapacity. Tři, dva, jedna, start!" Byla jsem trochu nervózní, kvůli tomu, co se stalo minule. Jak narazil do toho stropu, ale teď se to znovu naštěstí nestalo. Vznášel se jen kousek nad zemí.

"Dobrý," klesl k zemi. "prosím tě, nesleduj mě s tím hasičákem. Mám totiž pocit, že dojde k samovznícení. Dávej pozor, a kdyby něco, tak nastup. Tak znova a teď zkusíme dva a půl procenta. Tři, dva, jedna."

"Systém vypadá v pořádku," kontrolovala jsem data na počítači. Když jsem vzhlédla zpět k tátovi, divila jsem se. "Ale kam to letíš?"

"Stačí, do těchhle míst nechci!" Začínal postupně panikařit. "Na auta ne, sakra na auta ne. Může to být horší, může to být horší!"

"To teda nemůže." Prohodila jsem jen tak.

"Já to slyšel. Dobrý, to stačí."

"Já myslím, že ti to šlo." Pokývala jsem k němu.

"Jo, umím lítat." Usmál se na mě. Oblek byl už hotový a tak jsme se ho zkusili naostro. JARVIS tátovi obléknout brnění. Prováděli společně nějaké kontroly. Mezitím jsem seděla u stolu a kontrolovala vše přes počítač.

"Test Mark 2 hotov, připravuji vypnutí energie a zahájení diagnostiky."

"Začni poslouchat hlášení počasí a koukni na letovou kontrolu."

"Tati, to nemyslíš vážně že? Nemůžeš se sotva po spuštění pustit do lítání," chtěla jsem mu v tom zabránit, ale kdokoliv tátu zná, nebo i nezná, ví, že vymluvit mu cokoliv je nadlidský úkol.

"Pane, bude potřeba mnoho výpočtů, než se pokusíme o skutečný let."

"JARVISI, někdy je třeba běžet dřív, než umíš chodit. Jess na stole je sluchátko, potřebuju zkontrolovat komunikaci." Než jsem stihla jakkoli odporovat, vyletěl z domu neskutečnou rychlostí. Protočení očí ničemu nepomůže, ale nemohla jsem si pomoct.

"Jess, slyšíš mě dobře?"

"Slyším tě jasně a zřetelně," odpověděla jsem skrz sluchátko ve svém uchu.

"Super. Jaký má rekord SR-71?"

"Ehm, vydrž. Hned to najdu. Výškový rekord je 26 000 metrů. Proč?"

"No, rekordy se musejí překonávat, nemyslíš?"

"Tati, tak vysoko nedoletíš a je možnost, že brnění ti začne v takové výšce namrzat." Jako na potvoru mu JARVIS ohlásil, že dochází ke kritickému namrzání a hned poté vypadla i komunikace. Seděla jsem před počítačovou obrazovkou jak tydýt a čekala, jestli se znovu ozve. Když se nic nestalo, začalo mě trápit, jestli v brnění má padák, kdyby náhodou. Stále jsem hleděla do počítače, když jsem najednou za sebou uslyšela obrovskou ráno. Otočila jsem židli a hádejte co? Na jednom ze svých aut ležel táta v brnění a Moula ho, i přes nepřítomnost požáru, hasil.

"Donesu ti led."

************

Seděli jsme v klidu v laboratoři. Já si psala různé poznámky o svých schopnostech a táta se bavil s JARVISEM o brnění.

"Hlavní transformátor vypadá ve větší výšce slabě. Tlak uvnitř je problematický. Myslím, že v tom hraje roli námraza."

"Velmi přesné pozorování. Pokud chcete v budoucnu navštívit jiné planety, budeme muset vylepšit vnější systémy. Mám vykreslit navrhované specifikace?"

"Pobav mě."

"Hele koukni se na to," zesílila jsem televizi, která hrála v pozadí.

Tento červený koberec leží dnes před Disneyho koncertní halou, kde se dnes ze třetího výročního večera pro hasičský rodinný fond stalo místo smetánky Los Angeles.

"JARVISI, jsme pozvaní?"

"O žádném pozvání nemám zprávu."

"Páni, to je ale smůla." Táta mě dloubl loktem do žeber. Slabě jsem mu to oplatila.

Někteří tvrdí že Tony Stark trpí posttraumatickým stresem a už týdny je upoután na lůžko. Ať už je to jak chce, dá se jen těžko očekávat, že by se tu dnes večer objevil.

"Vykreslení je hotovo."

"Trochu moc křiklavý ne?" Podívala jsem se na obrazovku. Opravdu to bylo až moc.

"Co mě to napadlo, většinou jste tak diskrétní." Někdy mám pocit, že táta JARVISOVI nainstaloval program se sarkasmem. Koukla jsem se na obrazovku, pak na jedno z tátových aut a pak zase na obrazovku a něco mě napadlo

"JARVISI, přidej trochu sytě červené."

"Jistě. Vykreslení je hotovo."

"To se mi líbí, vyrob to. Dobrý postřeh, Jess."

"Zadávám automatickou výrobu, odhadovaný čas dokončení je za pět hodin."

"Jess vyjíždíme za 30 minut."

"A kam?"

"Na party přece. Ukážeme jim, že Starkové ještě nejsou ze hry." Vyletěla jsem jak kulový blesk z křesla a běžela do pokoje. V rychlosti jsem se umyla, oblékla si šaty a rychle odešla dolů do garáže a mohli jsme vyjet. Když jsme jeli tak táta nasadil tu největší možnou rychlost. Většině lidí by to vadilo, ale já už byla zvyklá. Už jsme přijeli ke vchodu.

"Fajn, hlavně klid a pohoda, ano? Žádný zachmuřený obličeje a až budeš chtít odjet, hlavně mě tu nenechej." Vyšla jsem z auta a okamžitě se na mě vrhli fotografové. Rychle jsem se mezi nimi prosmýkla dovnitř. Uviděla jsem tátu a Pepper jak spolu tancují. Pepper mám ráda a myslím, že by jim to spolu slušelo. Poznala jsem, že byla nervózní. Pak odešli na balkón. Po chvilce nic nedělání se táta vrátil, ale sám.

Celkově jsem toho za večer moc neviděla, ale důležité věci mi neunikaly. Za tátou přišla ta novinářka, kterou si před měsíci přivedl na noc domů, a podala mu nějaké fotky. Táta v mžiku odešel a tak jsem šla za ním. Našla jsem ho venku a bavil se s Obadiem. Šla jsem blíž a uslyšela kousek jejich rozhovoru.

"Hele byl jsem naivní, když mi řekli tady je čára a za ni nejdeme. Takhle my děláme byznys, takže teď to tajně obcházíme?"

"Teď se vyfotíme. Můžete fotit! Tony, kdo tě asi tak dal stranou. To já jsem požádal o ten soudní příkaz, jen tak tě můžu chránit." Šla jsem k němu a vzala ty fotky. Byla jsem v šoku, a kdo by nebyl, že?

"Pojď, jedem domů."