Tohle nikdo z přítomných absolutně nečekal. Stejně jako ostatní, jsem stála a zírala na tátu s otevřenou pusou. Bývá plný překvapení, ale takto se zachoval snad poprvé zodpovědně, prolétlo mi hlavou. Bohužel pro nás, teď bude naše rodina i společnost terčem všech novinářů, o dnešku se bude mluvit na všech televizních programech a nebudou moct vytáhnout paty z domu.

Jeden den. Přes jeden den se stalo přesně to, co jsem čekala. Před naším domem stál houf novinářů s cvakajícími fotoaparáty. Na zastávku mě musel zavést Happy autem. V autobuse jsem byla jako první, což byla výhoda a já se mohla schovat úplně dozadu. Jakmile po cestě přistupovali další studenti a všimli si, že tu sedím, házeli po mě neurčité pohledy. Neměla jsem ponětí, co si z toho mám odnést.

Ve škole to nebylo o nic lepší. Každý, okolo něhož jsem prošla, se přestal bavit s tím, kdo byl zrovna vedle a sledoval mě. Nevadí mi být středem pozornosti, jsem zvyklá, ale tohle je ten druh pozornosti, který nemá rád nikdo. Po obědě, který pro mě trval tak pět minut, si mě odchytily kamarádky a zatáhly do nejbližší volné učebny a zahrnuly mě miliony nekončících otázek. Než jsem je stihla všechny zodpovědět, už zvonilo na další hodinu a tou je dvouhodinovka fyziky. Díky bohu za to, alespoň jsem se mohla odreagovat a přemýšlet nad něčím jiným, než je táta a jak je jeho společnost, jak se propadne na dno a všechny pohledy od spolužáků.

Dnes je pátek a máme nejkratší vyučování. Je to jen dobře. Díky tomu, jsem se domů dostala dost rychle. Před naším domem už nikdo nestál. Nejspíš jim někdo pohrozil zažalováním o stání na soukromém pozemku.

Když jsem vešla do domu, v obýváku byly puštěné zprávy. Samozřejmě probírali Stark Industries, veškeré akcie a tak dál. Televizi jsem zastavila a vydala se do svého pokoje. Prošla jsme okolo vchodu do garáže, když jsem odtamtud uslyšela dva hlasy. Potichu jsem sešla dolů a tam spatřila tátu a Pepper, která právě odcházela. Krátce jsem ji pozdravila a odešla do svého pokoje. Svou tašku jsem shodila ke stolu a lehla si do postele.

Chvíli jsem nehybně koukala na strop pomalovaný hvězdami. A ty mi říkají, ať mu povím všechno.

Švihem jsem se posadila. Měl by to vědět. I kdybych mu to neřekla, stejně by to zjistil. Je na to dost chytrý a umí si všímat detailů.

V rychlosti jsem se převlékla do šedých tepláků a bílého volnějšího vasila se širokými ramínky a své vlasy jsem uvolnila z culíku a dopadly mi na ramena. S botami jsem se neobtěžovala a vyrazila do garáže. Když jsem se ujistila, že je sám a Pepper není nikde poblíž, naťukala jsem svůj osobní kód a JARVIS mě pustil dovnitř. Při zavření dveří se na mě táta otočil a usmál se. To už dlouho neudělal. Je to příjemná změna.

"Ahoj," otočil se ke mně od stolu, „dneska jsi doma brzo." Přišel ke mně blíž. Chvíli si mě bezeslovně prohlížel, než se konečně zeptal: "Tak to vysyp. Co se děje?"

Vyvalila jsem oči. Jak to poznal? To je to na mě tak vidět? No, teď už jsem nemohla odejít. Postavím se své situaci čelem. Už už jsem se chystala promluvit, ale dech se mi zadrhl v hrdle. Netušila jsem, jak mu mám svou nejistou situaci správně popsat. Rozhodla jsem se tedy, že praktická ukázka bude nejspíš jistější.

Nechala jsem ho stát, zmateného s nadzvednutým obočím na místě a mezitím jsem došla pro sklenici, kterou jsem naplnila vodou z kohoutka. Přešla jsem zpět k tátovi a varovala ho: "Hlavně nezačni trojčit." Navázali jsme oční kontakt. Levou rukou jsem držela sklenici a pravou jsem začala pohybovat prsty nad vodou. Za pár sekund jsem ji nechala nalít zpět do sklenice a poté, co jsem znovu pohlédla na tátu, nečekala jsem, že se skácí.

Položila jsem sklenici na stůl a zkřížila ruce na hrudníku. "Pane bože," povzdechla jsem si. Podepřela jsem tátovi záda a opřela ho o stěnu kovového stolu vedle něj a skočila do kuchyně pro nějaký alkohol. Vím přesně, kde si schovává zásoby, ne že bych je používala, ale když si k nim přivoní, probudilo by ho to i z náruče smrti.

"Tati, vnímáš mě?" párkrát jsem mu luskla před obličejem, než se úplně probral.

"Kde jsem to už viděl?" byla první věc, kterou řekl. Ptal se ale spíš sám sebe, než mě. Pak si mě znovu prohlédnul tím jeho zkoumavým pohledem. "Přísahám bodu, že už jsem něco podobného někde viděl."

"A co si o tom myslíš? Protože," posadila jsem se vedle něj. "já nemám ani v nejmenším ponětí, co se to se mnou děje." Táta si mnul bradu a přemýšlel. "Tak jsem našla takový svitek," vytáhla jsem jej z kapsy od mikiny a podala mu ho. V tu chvíli se mu rozzářily oči, zřejmě ho poznával. Postavil se a podal mi ruku.

"Pojď se mnou." Nezaváhala jsem ani na vteřinu a přijala jeho ruku. Tento moment, byl zatím nejdůležitější v našem vztahu otec s dcerou, jelikož to, co se stane dál, náš vztah posune jen dál dopředu. Táta mě vedl na druhou stranu laboratoře. Tam stála velké skříň, kterou jsme odtáhli a za ní byly dveře. Táta je otevřel a vešel dovnitř. Když se vrátil, v ruce nesl další velmi podobně vypadající svitky a kus žlutého popsaného pergamenu.

"Tohle mi nechala tvoje máma. Nikdy se nezmínila proč, ale teď už to chápu. Byly schované pro tebe," řekl a podal mi je. První jsem si ale přečetla ten, co vypadal nejstarší.

Jessico

Tyhle svitky ti jednoho dne pomohou k sebepoznání a studiu, které budeš jednou velmi potřebovat.

Máma

Rozvinula jsem i ty další tři svitky. Byly velmi, ne-li stejně zpracované, jako ten první, avšak tentokrát na nich byly zobrazené postavy s pozicemi pro vzduch, zemi a oheň. Všechny čtyři živly pohromadě. Má to něco znamenat? Zřejmě ano, jinak by je tu nenechávala všechny.

"Páni."

"Jo, páni. Tvoje máma byla vždycky pěkně tajnůstkářská. A to se mi na ní líbilo. A taky, že se s nikým moc nemazlila, což mi připomíná," vzhlédl ke mně. "že ti chci něco ukázat."

Vzala jsem všechny svitky a položila je na místo, kde nepřijdou k úhoně a odešla za tátou.

"Jsi vzhůru JARVISI?"

"Pro vás pane vždycky," odpověděla tátovi umělá inteligence. Táta se na mě otočil. Na holostolu se objevil program.

"Začal jsem dělat na něčem novém. Díky tomuto," ukázal na hologram mezi námi. "jsem se dostal ven. Chtěl bych to vylepšit do dokonalosti. Snad jednou poslouží dobré věci. Nechceš mi s ním pomoct?" Nadšeně jsem se usmála a přikývla na souhlas.

V laboratoři jsme neměli žádný pojem o čase. Pracovali jsme bez zastávky. Táta už měl něco málo připraveno, a tak jsme něco doladili a mohli jsme se připravit na testy. Můžu se pochlubit, že jsem tátovi dost pomohla.

"Fajn, jdeme na to. Start je půl metru za středem. Moulo, dávej pozor, budeš dělat hasiče a ty, Jess toč."

"Jasně." Nastavila jsem kameru, a když jsem ji zapnula, dala jsem mu znamení.

"Spustím ruční ovládání. Zjistíme, jestli deseti procentní kapacita trysek zajistí vzlet. Tři, dva, jedna, start." Něco se muselo pokazit, nebo se táta přepočítal, ale jakmile zapnul trysky, vzlétnul vysoko do vzduchu a vrazil obličejem přímo do stropu. Neudržela jsem se a začala se hlasitě smát. Když dopadl, zeptala jsem se, stále popadajíce za břicho: "Jsi v pohodě?"

"Jo, jo. Vážně vtipné."

Do večera jsme pracovali na brnění rukou. Napadlo nás do nich přidat letecké stabilizátory. Táta ji měl na ruce a já ji pomalu utahovala.

"Au, opatrně. Nesmí se to přehnat."

"Neboj se. Vím, co dělám." To by mě nesměl vyrušit další ženský hlas.

"Zvonila jsem. To jsem nikdo z vás nic neslyšel?" Vyděsila jsem se a trhla zápěstím, ale tak zvláštním způsobem, že jsem brnění utáhla perfektně.

"Cože?" zeptali jsme zároveň.

"Nahoře je Obadiah."

"Dobře, hned tam jdu," povzdechl táta. Nejspíš neměl náladu s ním mluvit.

"Chtěl jste přece se zbraněmi skončit, ne?" Pepper měla pravdu. Táta opravdu chtěl skončit se zbraněmi, tak mě zajímá, k čemu bude právě toto brnění.

"Jistě, ale letecký stabilizátor je neškodný." To si bohužel myslel on. Když tím namířil do prostoru a nažhavil jej, zpětný ráz ho odhodil pryč. Nikdo z nás to nečekal. Já si reflektivně zakryla uši. Naštěstí jsme od táty stály s Pepper dost daleko.

"To jsem nečekal."

Přišli jsme do obývacího pokoje. Obadiah hrál na můj klavír. Co si myslí? Šla jsem radši do kuchyně si dát něco na jídlo, přece jen už je pozdě večer.

"Jak to šlo?" táta začal. "Aha, takže špatně."

"To že jsem ti přivezl pizzu z New Yorku, neznamená, že to šlo špatně." Namlouval tátovi Obadiah.

"To máš pravdu."

"Bylo by lepší, kdybys tam byla taky."

"Ne, ne. Řekl jsi mi, ať se držím stranou, tak to dělám."

"Myslel jsem před veřejností a před tiskem, ale teď zasedalo představenstvo."

"Cože, to bylo představenstvo?"

"Myslí si, že trpíš post-traumatickým stresem, dali to k soudu."

"Jenom protože akcie klesly o 40 procent?" Tátův hlas vyskočil o oktávu výš.

"O 56 a půl procent." Pepper se přidala do konverzace.

"To je přece jedno. Ve společnosti ještě máme kontrolní balík!"

"Tony, nezapomeň, že i představenstvo má svoje práva. Jsou přesvědčeni, že tvůj nový záměr není v nejlepším souladu se zájmy společnosti."

"Já mám zodpovědnost za svůj záměr, před sebou i společností a, no jasně. Jsem v dílně."

"Počkej Tony, poslouchej mě, já se tomu snažím zabránit, ale ty mi musíš nabídnout něco, co je chytí, dovol technikům, ať se na to podívají, sepíšou specifika a-"

"Ne, tahle věc zůstane moje," ukázal na svůj hrudník.

"Fajn, tak tohle zůstane moje, ale jeden kousek ti dám, i dva."

"Děkuju ti."

"Můžu se podívat, co dole děláš?"

"Dobrou noc!"

Páni. Byla jsem překvapená z tátova přístupu k věci. Většinou se o takové věci vůbec nezajímá. Když Obadiah odcházel, vypadal docela naštvaně. Já už jsem za tátou nešla, protože jsem si chtěla konečně odpočinout. A hlavně bych se zítra chtěla podívat na ty své údajné schopnosti.