Zaplněné ulice Queensu nebyly ničím novým v dopoledním letním dni. Dospělí spěchají do práce a děti nebo teenageři po skupinkách užívající poslední týdny prázdnin utíkáním z dohledu rodičům.

Já jsem vláčným krokem mířila ke staršímu domu, který ale nic neztrácel na své elegantnosti a kouzlu starší doby. Zazvonila jsem na zvonek. Do uší se mi vlila hudba typická pro šedesátá léta minulého století. Trvalo to jen chvíli, než mi otevřela postarší paní s vřelým úsměvem na tváři a zešedivělými krátkými vlasy.

"Jessico, ráda tě zase vidím," přivítala mě paní Brownová se svým obvyklým entusiasmem. Usmála jsem se. Její pozitivní přístup byl nakažlivý. "Už se na tebe moc těší. Zoro, Echo!" otočila se dovnitř do domu. Z chodby se k nám vyřítili dva obrovští dobrmani. Začali po mě radostně skákat. Když jsme je uklidnily, připnula jsem jejich obojky k vodítku a mohli jsme vyrazit. Ještě jsem se rozloučila s paní Brownovou, než mě ti dva táhli pryč od domu. Ještě jsem se stavila u tří dalších domů, abych konečně mohla vyjít na procházku.

Před dvěma týdny jsem ukončila svůj výcvik s Natašou a Clintem. Pokračovat budu až od září, aby se přesvědčili, jak na tom budu s fyzičkou bez měsíce tréninku. Od května do konce července jsem se účastnila intenzivního tréninku, jak slíbil Fury. Agenti mě cvičili v boji z blízka, dálky, střílení ze zbraní, Clint mě dokonce učil střílet z luku a naučil mě umění boje s mou holí. Dál boj za ztížených podmínek, jako třeba v hustém dýmu, proti přesile nebo ve tmě, když jsem neviděla ani své ruce před nosem. Díky tomu jsem si zlepšila zrak. Celkově jsem za ty tři měsíce zhubla a nabrala svaly a měla jsem mnohem větší výdrž. Neskutečně jsem si to užila, i přes skutečnost že mě naprosto ničili. Stálo to však za to.

Teď, když mám volno, zůstávám v New Yorku a dohlížím na stavbu nové naší budovy Stark Tower. Bude to vysoký mrakodrap s naším příjmením na vrcholku. Jsem zvědavá, jak bude vypadat, až bude dokončená. Ještě pár dní. Mezitím se odreagovávám venčením psů starých lidí. Je to celkem legrace, teda pokud mě za sebou netáhnou jako pytel zrní.

Táta přiletí za týden, aby mohl vyzkoušet nová samostatný obloukový reaktor, hlavně jestli bude fungovat. Prozatím zůstávají s Pepper na Malibu a něco řeší s firmou.

Co se týče mých schopností, nijak jsem prozatím nepokročila. Jen jsem zesílila se schopností vzduchu a země. Voda mi jde ovládat skoro sama. Jenže teď jsem se tak soustředila na fyzickou sílu, že jsem zanedbala právě tuto svoji druhou stránku, takže tyto dva týdny, co trávím v New Yorku a mám už hotový pokoj, i když vybavený jen postelí, trávím tam většinu času a trénuji ovládání. Stále však neovládám oheň. Vůbec. Nemůžu ho probudit. Je to k vzteku.

Chvíli jsme se procházeli po ulicích Queensu, měla jsem v uších sluchátka a relaxovala. Rozhodla jsem se, že si zajdeme do parku, kde je můžu pustit z vodítka. To by se někdo nesměl rozhodnout jinak. Zoro se mi ve chvilce nepozornosti vyškubl i s vodítkem a utíkal pryč.

"Zoro, stůj! Zastav se!" Samozřejmě že neposlechl. To by ani nebyl on. Rozběhla jsem se za ním, ale nebylo to zrovna jednoduché s dalšími pěti psi na vodítku. Teď zaběhl za roh. Tak to je konec. Můžu ho jít hledat po celém Queensu. Zvrátila jsem hlavu.

"Neztratila jsi psa?" ozval se chlapecký hlas od roku ulice, kam zmizel ten neposlušný pes. Sklonila jsem hlavu zpátky a do mého zorného pole se dostal silnější teenager se snědou tváří a delšíma hnědýma očima. Za ním stál s vodítkem v ruce vyšší kluk stejného věku jako ten první s tmavýma očima a hnědými vlnitými vlasy. Peter. To je ten můj kamarád, s nímž jsem se seznámila tehdy na vědecké přednášce. S ním jsem se před třemi měsíci pohádala přes telefon a od té doby s ním nemluvila.

"Jessico."

"Ahoj Petere," poškrábala jsem se na zátylku. Trapná chvilka. Pohled jsem stočila k Zorovi. "Ehm, vrátit toho psa?"

"Jo, jasně," uvědomil si, že ho stále drží. Rozpačitě mi podal konec Zorova vodítka. Já si ho převzala a pevně uchytila v ruce. Tentokrát už mi neuteče.

"Příště si ho víc hlídej." Protočila jsem oči, ale na tváři nám oběma hrál malý úsměv. To je celý Peter. Má rád pořádek.

"Věř mi, že se snažím, co nejvíc můžu." Náš pohled přetrhl kluk stojící vedle Petera.

"Petere, neseznámíš nás?"

"Jo, promiň. Jess, tohle je Ned. Můj kamarád ze střední. Chodíme spolu do třídy." Usmála jsem se na něj. Peter je o rok mladší než já. Letos nastoupí do druhého ročníku Middtownské střední školy. Taky navštěvuje přírodovědné předměty. Bylo mezi námi třemi takové zvláštní napětí. Ned to jako první nevydržel.

"Hele Petere, uvidíme se jindy. Já už musím domů." Ned odešel a nechal nás tady samotné. Napětí se ještě zvětšilo. Asi bych se mu měla omluvit, že jsem mu lhala, ale nejsem na omluvy moc vhodná osoba. Stejně jako táta.

"Tak, jak se máš?" Ty jo, Jessico. Jsi dcerou génia, a řekneš mu tu nejvíc stupidní větu, co se ti vyklube v hlavě? V duchu jsem si nafackovala. Zjevně něco takového nečekal, ale odpověděl.

"No, jde to. Ehm, sluší ti to." Zakřenil se. "Máš můj řetízek," ukázal na můj krk. Visel na něm řetízek s přívěskem ve tvaru foťáku. Dal mi ho k prvním narozeninám, co jsme se znali.

"Teď už není tvůj, víš. Daroval jsi mi ho," mrkla jsem jeho směrem.

"Pořád stejný suchý humor, že?"

"To bych přece nebyla já."

"AU!"

************

"Nemusíš se bát. Všichni jsou očkovaní. Nic ti nehrozí." Řekla jsem, když jsme vstoupili do bytu, kde bydlí se svojí tetou. Je to neskutečně milá žena. Párkrát už jsme se viděly a je neskutečně sympatická. Peterovy rodiče zemřeli, když byl ještě malý a jeho strýc také před rokem zemřel. Jednou jsem s ním byla na hřbitově u jeho hrobu. Byl z toho špatný, ale nyní jsou na tom oba dva dobře.

Peter za mnou poskakoval na jedné noze. Zorovi se zřejmě nelíbilo, že ho chytil dřív, než stačil úplně zmizet, a tak ho kousnul do nohy.

"Není to tak hrozné."

"To je jedno. Máte doma lékárničku?" Peter si sedl na gauč a čekal.

"Asi?" Protočila jsem oči a vstoupila do koupelny, kde většinou lékárničky bývají. Samozřejmě ji tam měli.

"Nevíš, kdy se vrátí May?" Nechtěla jsem, aby May přišla a uviděla Peterovu pokousanou a zkrvavenou nohu. Má tendenci vyšilovat. S Pepper jsou si vlastně dost podobné. Prohledávala jsem poličky a skříňky, dokud jsem nenašla malou bílou krabičku.

"Mám ji!" zakřičela jsem na něj.

"Co?"

"Lékárničku přece. Co si myslíš, že jsem celou dobu hledala?" Vrátila jsem se do obývacího pokoje. Uprostřed místnosti stál hnědý gauč, naproti němuž byla televize. Na krémové zdi vysely různě veliké fotky. Jejich byt byl moc pěkný a útulný. Vyzařoval cosi uklidňujícího. "Musím ti to něčím vyčistit. Vyhrň si nohavici." Nedůvěřivě se na mě podíval.

"Ty mi nevěříš Petříčku?"

"Přestaň," řekl se smíchem a vyhrnul si nohavici. Namočila jsem kapesník kysličníkem a přiložila mu jej na nohu.

"Auvajs," zaskučel Peter.

"Bože. Promiň!" lekla jsem se, že jsem mu něco udělala, ale on se namísto toho začal smát. "Čemu se směješ?"

"Promiň, jen jsem si to chtěl vyzkoušet," řekl, ale nepřestával se smát.

"No proto," pleskla jsem ho do stehna na neindisponované noze. "Ta rána je mnohem výš."

"Ahoj Petere!" řekl hlas a oba jsme sebou trhli. May se vrátila.

"Ahoj May!" řekli jsme oba, já mnohem tišeji. I přes to mě teta May slyšela. A poznala.

"Ahoj Jessico. Co ty tady? Vy už jste se s Peterem udobřili?" zvolala překvapeně z kuchyně. Uvědomila jsem si, že vlastně nevím. Než jsem odpověděla, zavázala jsem Peterovi nohu a schovala zranění pod nohavici. V hlavě jsem vymýšlela nějakou výmluvu a omluvu, ale díky bohu je teta May neskutečně upovídaný člověk.

"Zůstaneš u nás na oběd? Budou lasagne." Při představě jejích lasagní se mi zhoupl žaludek. May není nejhorší kuchařka, ale některá jídla, která vaří... Řekněme, že chutnají jinak, než by měla. Lasagne jsou jeden z mnoha příkladů.

"Promiň, ale mám toho dneska moc," kousla jsem se do rtu. Nechtěla jsem být nevděčná nebo tak, ale opravdu jsem dneska teprve na začátku svého seznamu, co mám na práci. Všechno bych však měla stihnout do večera.

"Co bys řekl na filmový večer? Máš dneska večer čas? Už bych měla mít všechny povinnosti hotové," zeptala jsem se Petera. Naklonil zmateně hlavu. "Vezmu pizzu jako odškodnění za tam to a vezmu sebou i vysvětlení, hm?"

"Beru. Ale jen když přineseš se šunkou navíc."

Večer jsem se vrátila s dvěma krabicemi pizzy ve velké mikině a šedých teplácích. Peter už měl nachystané filmy, Star Wars. Neupírala jsem mu to. Miloval Star Wars. Já ty filmy moc nemusím, ale dá se to přežít. Navíc jsem mu to dlužila. A taky je fajn trávit čas se svými vrstevníky.