,,Ještě jednou promiň," omluvila se mi lítostivě už po desáté Liana, která seděla naproti mně u ostrůvku.

,,To je dobrý," ne, to teda není, ,,budu v pohodě." Díky zarudlým očím, které slzely třikrát tolik, co normálně, jsem vypadal jako zaostalý neandrtálec, co týden nespal.

,,Važ si jejích omluv, moc často jimi neplýtvá." Aspoň Brooklyn se cítí lépe a ve své kůži. Sprcha mu opravdu pomohla odlehčit tíhu z ramen.
Mezitím, co se mi do očí snažil dostat nějaké kapky, které našla jeho sestra, jsem už začínal pomalu zaostřovat pohled.

Z Brooklynových vlasů na mě občas dopadla studená kapka vody.
Měl na sobě čisté oblečení - mikinu, která byla do půli těla rozeplá, mi umožňovala hezký výhled. Tepláky na něm plandaly a jinak byl bos.

Já sám si musel sundat triko, které jsem měl pod košilí, jelikož na něm také skončila tekutina. A tak jsem byl zase jenom v košili.

,,Už by to nemělo tolik bolet," uznal blonďák a usmál se. Jestli bych oslepl, tohle by mi chybělo nejvíce.

,,Díky." Několikrát jsem zamrkal.
Liana se zhluboka nadechla a během toho, co její sourozenec schovával léky, ke mně opětovně natáhla ruku.

,,Asi bychom měli začít znova," když zvedla koutek rtu, nemohl jsem si pomoct, viděl jsem v ní Brooklyna, ,,jsem Liana, mladší sestra tohohle ňoumi." Hodila obočím na bratra a ten na náznak popuzení prudce zavřel dveře skříňky, kam schoval lahvičku.

Cuklo mi ve rtu a přijal gesto: ,,Jack, kamarád - podle tebe - tohohle ňoumi," neodpustil jsem si také rýpnout.
Potřásli jsme si.

Brooklyn se opřel o linku a skřížil ruce, jeho svaly se zdály být větší.

,,Spiknutí v přímém přenose? Jacku," moje jméno z jeho úst bylo tak nádherné, ,,být tebou, dávám si na ni pozor. Dokáže být mrcha." Natáhl nohu a strčil do barové stoličky na které Liana seděla.

Ta se otočila kolem dokola a při přímém pohledu na Brooka mu ukázala svůj prostředníček.
Tomuhle sourozeneckému pošťuchování jsem se zasmál.

Ještě chvíli do sebe navzájem ryli a i dívka, jako Liana, dokázala být sprostá jako dlaždič. Bylo nádherné vidět ho uvolněného, sebevědomého.
Brooklynovi se ji podařilo umlčet, až když před ni postavil talířek s pro mě známým koláčem.

,,Jak se jmenují ostatní?" optal jsem se do následného ticha, kdy jen sem tam šlo slyšet Lianino zamlaskání.
Letmo jsem věnoval pohled fotce a otočil se s očekáváním zpět.

Slova se ujal Brooklyn: ,,Ta dívka nalevo je Tai, mladší z dvojčat a taky vydařenější," neodpustil si a usedl vedle mě na stoličku.

Věnoval mi vítězný úsměv se kterým se taky Lianě pochlubil.
Při pohledu na jeho rty mě polilo horko. Přišlo mi, že čím dýl s ním trávím čas, čím dýl se mé tělo vystavuje jemu, tím víc po něm toužím.
Jako radiace po všem živém, nejdřív pomalu a potom rychle.

Liana nespokojeně - hlasitěji - mlaskla: ,,A ten kluk je Jude, mistr ve skládání rubikobých kostek."
Já nikdy neposkládal ani jednu a tenhle kluk - Jude -, který je minimálně o polovinu let mladší než-li já, je v tom mistr.

Život je boj.

,,Tai má zase hudební sluch," řekl tentokrát Brooklyn po mé levici a při pohledu na fotografii se v jeho očích cosi zalesklo... Stesk?

,,Tady tohle pako," ukázala Liana lžičkou na jejího bratra, ,,je zase mistr v padání do problémů." V Lianiném hlase jsem uslyšel osten vzteku, který tam předtím nebyl.
Brooklyn se však zdál být klidný, ani se na sestru nepodíval, když se otočil na mě a začal představovat posledního člena rodiny - co se sourozenců týče.

,,Tady téhle čarodějnici je teprve patnáct, ale s drzostí by se mohla dělit s celým světem." Vrátil to Lianě.
Neuměl jsem si představit klidnou domácnost, kde by byli tihle dva.

Rivalita mezi nimi musela být odjakživa.

Zadržováním smíchem se mi roztřásli ramena.
Blondýnka nakvašeně zabodla vidličku do koláče a našpulila rty.

,,Jacku," upoutala mou pozornost, ,,říkal jsi, že Brookovi v něčem pomáháš. Co to bylo?"

Brooklyn si vedle mě poposedl, jeho sestře to neušlo stejně jako mně.

Chvíli jsem se rozmýšlel, než jsem ji jednoduše odpověděl: ,,Pomáhám mu vysadit cigarety - v podstatě ho jenom hlídám, nic víc. A na oplátku mě učí sebeobraně."

Neměl jsem důvod nic zatajovat, pochyboval jsem o tom, že by Liana nevěděla o cigaretách.
Naopak jsem si myslil, že ona byla první, kdo o tom věděl.

,,Tak vysadit cigarety," pohrávala si se slovy dívka a přitom dlubala do koláče a hrála si s vidličkou, avšak ji drtila v prstech, jako by to byla poslední věc, která ji drží na uzdě.

,,Vlastní rodině nevěříš a potom si necháš radit od někoho, koho znáš sotva dva měsíce?" Její hlas přeskakoval v šepot.
Necítil jsem v tom nic osobního, nebo aspoň ne vůči mně.
Brooklyn stuhl a já v tom poznal problémy z minulosti.

,,Liano, můžeme to prosím nechat na jindy?" Snažil se s něhou.

,,NE!" Liana naštvaně třískla vidličkou o talířek a ta pak ještě o linku, spolu s jejím vyjeknutím to utvořilo náhlou zvukovou vlnu, až jsem leknutím nadskočil.

Brooklyn se ani nehl, jenom na delší chvíli zavřel a oči a snad to vypadalo, že se snaží nepustit slzy na svět.

Liana přesto pokračovala dál: ,,Snažili jsme se ti pomoct. Já jsem se ti snažila pomoct. Tak dlouho... Víš, jak jsem byla naštvaná, když si mě neposlouchal. Jak jsem se cítila, že pro tebe nejsem dost dobrá sestra?!"
Brooklyn stále neotvíral oči, pouze sklopil pohled.

Já to vše pozoroval s nepochopením a zároveň lítosti.
Pro oba, pro Brooka i Lianu - i když jsem přesně netušil o co jde, muselo ji to zasáhnout. Minulost v ní nechala šíp bolesti, kterého se neumí zbavit, hrot už jí zarostl pod kůži.

,,A teď si tu přijdeš s ním a s klidem mi řekneš, že... že...," Lianě se roztřásl hlas.
Popotáhla a zvedla se od ostrůvku.
,,Už nemám chuť." A odešla dveřmi na zahradu.

Bylo to tak rychlé, tak rychle se přátelské pošťuchování změnilo v hádku, tak rychle hrot zarostl hluboko pod kůži, do masa a kostí.

Brooklyn pomalu otevřel oči.
,,Promiň, žes toho musel být svědkem. Liana vypomáhá naší mamce ve společnosti, je zvyklá na vyskakování," uchechtl se, aby ulehčil situaci, ale nepomohlo to. Beze slov jsem ho poslouchal, divíte se, proč mu neříkám utěšující slova?
Proč se mu nesnažím pomoct?

Mýlíte se, já mu pomáhám, někdy je lepší prosto jenom naslouchat a vpíjet tíhu slov, než mluvení.

Co bych mu taky řekl?

Bude to dobrý.
Vše se spraví.

Ale copak bych byl jemu říct takové lži přímo do očí?
Nemohl jsem.

,,Půjdu ji říct, aby se omluvila. To, co ti řekla..." Brook začal plést jedno přes druhé a byl tak hr, že jsem ho málem ani nestihl zastavit.

Chytl jsem ho za zápěstí.
A i smítka prachu se musela zastavit, jelikož naše pohledy byly tak silné, že celý vesmír musel v jednu chvíli zkolabovat. Stejně jako moje srdce, když propadám té jeho zelené...

,,Já za ní zajdu," nabídl jsem, ,,základy sebeobrany umím, nemusíš se bát."
Zasmál se a já povolil ruku.

Nahl jsem se pro talíř s nedojedeným koláčem a vidličkou doufajíc, že by to mohl být způsob, jak si zachránit život, kdyby přece jen Liana neudržela nervy na uzdě.

Na druhou stranu jsem tušil, že radši uvidí mě, než bratra.
Tušil jsem, že mě čeká spoustu nových slov.

Kapitola je věnována GabkaSangster
Nechť tě má droga doprovází na konec světa. (◕ᴗ◕✿)
(Promiň, jestli to zní blbě, neumím moc mluvit poeticky a lichotky taky nejsou má silná stránka :D)

Jinak - v kapitole jsem zmínila rubikové kostky. Jak jste s nimi vy?
Protože já v životě žádnou neposkládala a dost určitě neposkládám, jelikož absolutně nechápu systém na jakém to funguje a když to vedle mě někdo složí za minutu, tak můj mozek nepobírá... xd