První dny po zápisu do kurzu sebeobrany byly takové okoukávací. Kate se snažila být vzorným žákem a naučit se vše potřebné, aby se ubránila a přežila ve světě tam venku.

Bylo to těžké a velmi bolavé. Několikrát sebou praštila o zem, když se jí nepovedlo přeprat silnějšího soupeře a nebo nevystihla správně rychlost.

Chtěla to vzdát, ale neudělala to. Její víra sama v sebe a sen o tom být hrdinkou jí posouval vpřed. Sebeobrana Kate brzy nedělala problém a další na řadu přišla lukostřelba.

Na víkendy dívka jezdila na rodinou chatu, kde v dětství trávila nejvíc času s mámou a sestrou. Táta nikdy víkendy s rodinou netrávil, protože dával přednost práci.

Kate si v onom lese vytvořila provizorní terče na stromech a začala trénovat. Opět to nebylo nic moc. Když natáhla tětivu s šípem poprvé, šíp jí spadl. Když to zkoušela znovu, zvládla šíp vystřelit aspoň o metr dál, ale přesto stále nebyla spokojená. Spíš naštvaná. Nečekala, že to bude až tak těžké, když z pohledu Hawkeye se to zdálo být naprosto primitivní: zaměřit, vystřelit a trefit cíl.

Její následující pokusy slavně zrovna nedopadly. Žádný z šípů nedoletěl dostatečně daleko, aby se zabodl do terče na stromě. Kate to po nějaké době vzdala. Naštvaná a unavená.

**

„Jaký byl Váš aktuální týden?" vyslovila Raynorová stejnou otázku jako každý týden, když Kate přišla na sezení.

Dívka seděla připravená a usazena na gauči naproti psycholožce s nohou přehozenou přes druhou a začala v hlavě přemýšlet nad odpovědí, na kterou Raynorová trpělivě čekala.

„Sebeobranu zvládám," odpověděla Bishopová krátce a stručně, jelikož se většinu času na sezeních psycholožka ptala právě na toto.

„To je skvělá zpráva," pochválila ji Raynorová a do svého bloku si zapsala pár poznámek. „Co máte v plánu dál?"

„Naučit se lukostřelbu."

„A jak to jde?"

„Mám chuť s tím každým dnem seknout. Je to hodně náročné."

„Takhle je to se vším. Pokud chcete dosáhnout pozoruhodných výsledků, musíte na sobě tvrdě pracovat," poučila si psycholožka s přísným pohledem, díky kterému Kate zamrazilo. „I když vše vypadá snadně, stojí za tím roky dřiny a úsilí."

„Mnohdy nejsem moc trpělivý člověk," povzdechla si Kate. „Neexistuje něco, co by mě pobídlo k tomu pokračovat? Nějaká rada nebo tak."

„Je toho spousta, ale to byste měla vědět sama proč se to chcete naučit."

„Kdybych to teď řekla, poslala byste mě k psychiatrovi," zakroutila nad tím dívka hlavou a začala si na klíně hrát se svými prsty. Začala z toho být nějaká nesvá.

„Zkuste to. Pokud nejde o plánovanou vraždu, mohlo by to být ještě v pohodě," pokynula Raynorová hlavou, aby Kate pokračovala v tom, co má říct. Brunetka si povzdechla a tiše se nadechla a vydechla.

„Chci být pro lidi hrdinka. Pomoci těm kteří se sami bránit nemohou. Třeba oběti násilníků a podobně," svěřila se a se strachem v očích se podívala na ženu před sebou. Psycholožka onu informaci chvíli zpracovávala.

„Je to velmi složitá cesta. Mnohdy z ní není návratu a nebo končí velmi tragicky," Raynorová odložila svůj psací blok. „Jste na to ještě mladá, slečno."

„Cítím se na to stará až až. Chci v tom pokračovat a dokázat to," prosadila si Kate tvrdohlavě a vstala z gauče. Ne kvůli tomu, že by si tím něco kompenzovala, ale chtěla si jen protáhnout nohy. Přešla k oknu a ruce položila na okenní parapet, přičemž z okna vyhlédla ven. Všude samé mrakodrapy a budovy.

„No... Naše sezení je dnes u konce," podívala se psycholožka na hodinky na svém zápěstí. Kate se po ní ohlédla. „Sejdeme se tu zase za týden ve stejnou dobu. Přeji hezky zbytek dne..."

**

Nastávaly pomalu, ale jistě, zimní dny. Venku už se stmívalo mnohem dřív a tak Kate pod rouškou tmy kráčela k nejbližší autobusové zastávce, aby se dostala domů co nejdřív.

Když byla téměř na rohu ulice, něco ji přimělo zastavit. Byl to smích nějakých kluků a výhružný štěkot psa. Šlo to z nedaleké uličky, kde byla i hromada kontejnerů a popelnic na odpad. Kate to nedalo a tiše se tam vydala, aby se případně neprozradila. Došla k uličce a spatřila skupinku tří kluků stojící kolem nějakého psa. Byl to zlatý retrívr.

Kluci se mu smáli a kopali do něj. Pes už ani neštěkal. Nebránil se a jen ležel na zemi a mlčky to v bolestech snášel. Naprosto bezmocný.

Kate to naštvalo. Okamžitě se ke klukům vydala a nepřemýšlela nad následky. Jednoho z nich uchopila za paži a odtáhla ho od psa.

„Nechte ho být!" zakřičela na všechny a tak o sobě dala vědět i dalším dvěma. Přestali kopat do bezmocného zvířete a vražedně se podívali na dívku.

„Běž domů, holka. Tenhle mrzák si nic jinýho nezaslouží," řekl úšklebkem jeden z kluků. Oba byli stejně věkově jako Kate, ale toho se nezalekla.

„Opakuji to naposledy. Nechte ho na pokoji," procedila dívka mezi zuby a zareagovala, když na ni jeden z nich chtěl sáhnout. Chytila mu ruku za zápěstí a bolestně ji zkroutila, přičemž kluk zakřičel bolestí. Hodiny sebeobrany se vyplatily.

„Holka se umí prát, hoši," nadhodil další z nich, když Kate jejich kamaráda pustila. Ten první se stále vzpamatovával z nečekaného chvatu.

„No zvolila si to sama. Tak se trochu pobavíme," řekl ten třetí a společně na Kate zaútočili. Dívka v hlavě zahnala do kouta událost z parku a rozhodla se bránit. První, co jí přišel do rány, schytal kopanec do kolene, který ho na chvíli vyřadil z boje. Druhému se zvládla vyhnout a přitom mu zvládla zkroutit ruce za zády. Po té ho hodila na toho třetího a oba spadli na zem naprosto dezorientovaní o tom co se právě dělo. První se mezitím zvládl vzpamatovat a chytil Kate zezadu.

Dupla mu na nohu a následně mu dala loktem do obličeje. Způsobilo to, že ji pustil a chytil se za postižené místo. Kate to zakončila pravým hákem a též ho to dostalo na zem. To bylo pro všechny tři kluky konečná.

„Kluci, poďte. Vypadneme," zavelel jeden z nich. Nějakým způsobem se všichni posbírali ze země a začali utíkat. Kate je po celou dobu pozorovala, než konečně zmizeli. Dívka si oddechla a podívala se na zraněného psa, který se pokoušel postavit, ale když se postavil na jednu z pacek, zakňučel a vzdal to.

„Počkej, chlupáči. Pomůžu ti," pousmála se Kate a k psovi si dřepla. Pes se na ni nedůvěřivě podíval a znovu se pokoušel vstát. Dívka ho pohladila po zádech a prsty mu "pročesávala" mohutné chlupy. „Ta noha bude nejspíš zlomená. Vezmu tě k sobě a dáš se dohromady, dobře?" nabídla zvířeti ruku, aby si ji mohl očichat. Pes opatrně k její ruce přičichl a pak se na ni podíval.

Kate to brala jako povel. Neměla problém nosit těžké věci a podobně, takže psa zvládla zvednout do náruče. Místo autobusu raději zvolila taxík a vzala zvíře na nejbližší veterinu.

**

„Tak jo. Tohle je teď tvůj nový domov," prohlásila Kate, když dostala psa do svého tajného úkrytu daleko od jejího domova. Byl to starý opuštěný obchod, který neměl vitríny a dveře byly zabedněné. Přesto se tam našla škvíra, kterou se Kate mohla protáhnout dovnitř. Během té doby, co začala trénovat, se rozhodla vytvořit si svou soukromou základnu.

Pes kulhající o pravé přední noze se rozhlédl po novém příbytku a začal si jej očichávat. Byl tam pracovní stůl, na něm Katinyn notebook a pár knih. Nad stolem velká nástěnka a jinak se tam nacházel malý gauč, závěsný boxovací pytel, terč na šipky a jiné věci, které Kate považovala za důležité. Byla to jakoby malá klubovna.

„Nějaké jídlo se tu určitě najde, voda tu je taky a spát můžeš na gauči. Domů tě vzít nemůžu, jinak by tě můj otec poslal do útulku," povzdechla si Kate a k psovi si dřepla. Odepnula ho z vodítka a s úsměvem ho podrbala na hlavě. Měl pouze jedno oko. Zjistili mu to při prohlídce na veterině a ošetřili mu přitom zraněnou nohu. Měl na nějakou dobu doporučený klid a Kate ho tam nechat nechtěla. Rozhodla se ho ujmout a postarat se o něj. Aspoň měla konečně nějakého kamaráda.

Následně se zvedla a došla pro láhev s neperlivou vodou a nalila ji do misky, kterou tam našla ještě po bývalých majitelích. Pes přišel k misce a nedůvěřivě ji očichal. Poté se z ní napil a ulehl o několik metrů dál na dřevěnou podlahu. Víc k životu nepotřeboval.