•Lyra August•

Zmoklá na kost jako slepice a třesoucí se jako ratlík mi trvalo přes hodinu zdolat můj strach z výšek. Už při cestě lanovkou jsem se cítila nesvá a snažila se nedívat dolů, jenže kámen úrazu přišel, když jsem vystoupila.

Nevím, jestli jsem se třásla strachy, zimou, nebo samotnou zlostí na Jonaha, který mi lživě poradil. Možná každá z táž věcí měla podíl, nakonec se ze zlosti na Jonaha zrodila zlost na mě samotnou, že jsem mu uvěřila.

Zhruba v půli té obří hory jsem se rozhodla, že jí sejdu pěšky, což byl jak příšerný nálad, jelikož lýtka trpěla, tak vskutku nápad dobrý, jelikož na druhou stranu už mi nebylo tak špatně a cítila jsem se bezpečněji.

Když jsem přestala doufat, že se vůbec dostanu dolů živá, jsem bez citlivosti jediného kusu těla konečně došla do srubu - jako první -, každý si užíval první lyžovačku, já po tomhle už neměla absolutní chuť a na Jonaha jsem měla ještě větší zlost, než předtím.

Naštvaně jsem uložila lyže do skladovací místnosti, která bude po příchodu ostatních úplně plná, a pak jsem ze sebe ještě plná vzteky servala oblečení, nejvíc to asi schytala bunda, kterou jsem hodila o zem. Nebyla jsem klidné stvoření, dokázala jsem se dopálit a Jonahovi to šlo moc dobře.

Hlavu jsem si vyčistila ve sprše, které jsem využila během samoty a pustila si do toho písničky z alba Halestormu. Málokdo by mě typl na Rock, já sama bych to od sebe nečekala, ale když jsem před pár lety našla v tomhle stylu svoje zalíbení, už jsem nepřestala. Hudba mi dodávala pocit, že můžu být někým jiným, kýmkoli a to byl ten nejúžasnější pocit, jaký mohl být.

Když jsem usoudila, že už je načase, vypla jsem hudbu a v rychlosti přeběhla do pokoje, který jsem k mé smůle sdílela s několika nemilími osobami, a převlékla se do teplých, huňatých ponožek, tepláků a mikiny. Vše dohromady to bylo příjemnější, než oblečení na lyžování a už jsem měla v plánu využít poslední chvilky samoty, když mě čas dostihl a začaly se ozývat první kroky dalších příchozích.

Radši jsem nechtěla vědět, jak dlouho jsem pod teplou vodou strávila minut a s nezájmem jsem si vytáhla knihu Co kdyby?, kterou jsem si oblíbila z toho důvodu, že obsahovala logické vysvětlení na absurdní věci. Měla fakta a důkazy.

Neměla jsem ráda nejistotu, neměla jsem ráda společnost, nikdy jsem neokusila nic nového... To je ten důvod, proč jsem se nikdy nezamilovala?

Má postel byla na palandě a myslím, že moje spolubydlící a jejich doprovod si mě v první vteřině ani nevšimli, do toho nemusím připomínat výšku, jejíž přesné měřítko jsem držela v tajnosti před posměšky.

,,Kdo si dá se mnou sprchu?" Předváděla se Henrietta a naoko si sundala pár kousků oblečení, přičemž vypalovala díru do kluků, kterých jsem napočítala šest, čímž byl náš pokoj s pěti postelemi úplně přecpaný.
Pohledem jsem vyhledala i Jonaha, stihla jsem uhnout pohledem, než se na mě podíval.

Chtěla jsem se začíst do poznatků Randalla Munroe, ale přes jejich klevetění pisklavými hlasy a klučičími narážkami, že by si to klidně teď a tady rozdali, o čemž jsem nepochybovala, jsem se do písmen vtisknutých na stránky nedokázala vžít.
Neustále jsem je odposlouchávala.

Nakonec stejně místo sprchy skončili všichni u pití alkoholu a já se snažila nevnímat dusný vzduch, jak se nikdo z nich ani nepřevlékl. Zůstávala jsem skryta na palandě, zatímco se zbytek pokoje smál z plných plic, až mi to uši rvalo, a alkohol se začínal nést vzduchem dokud neměli na ex i druhou flašku.

,,Zahrajeeem si flašku!" vykřikla nadšeně Beylee, černovláska s hezkým pozadím, které si vychvaloval každý kluk.
Ozvalo se několik protestů, jak dětinské tohle je a já sama byla toho názoru, že je to úplná blbost.

Jenže jejich flaška se brzy, téměř na začátku, změnila na hru, kdy hormony s každým, krom mě, lomcovaly do všech stran.
Nejčastěji se vyslíkalo oblečení, dávaly se pusy, nebo jiné nechuťárny na které jsem nebyla v nejmenším zvědavá.

,,Úkol." Došla po delší dobu řada na Henriett, která byla pouze ve svých legínách a podprsence.
Já být na jejím místě, tak se hanbou propadnu, ale nikdo z nich, jak dívčí tak klučičí strana, si nedělala starosti.

,,Francouzák s Natashou," rozhodl Rick a vítězně se šklebil. Ostatní vydali hlasitý povyk, kde byl také smích, jenom Henrietta se propalovala pohledem s Natashou a když hlasy všech ustaly, neváhaly a jejich rty se přede všemi spojily.

Ozval se novodobí povyk, holky nevěřícně koukaly a kluci nešetřily úlisnými pohledy. Poslední kapka mého poháru a rovnováhy žaludku přetekl v okamžiku, kdy se dívky mezi sebou začaly osahávat a celá situace šla hlouběji.

Zavřela jsem rozhořčeně knihu a slezla s palandy s tím, že se půjdu podívat někam po srubu, nebo někam jinam, tady nebudu. Nelíbilo se mi tady, kdekoli to bude lepší, než tady.

Můj pohyb a změnu polohy zaregistrovalo několik lidí z hloučku a doteď líbající se dívky se od sebe odtáhly.
,,Copak? Chceš se k nám přidat?"

Nad tím jsem nechutí ohrnula ret a bez dalšího zájmu jsem si do kapsy mikiny dala sluchátka a mobil a už už jsem chtěla být pryč odsud, chtěla jsem být zproštěna úlisných pohledů, které mě sledovaly, chtěla jsem dýchat bez toho, abych se jich musela štítit.

,,Máš na spěch?" Chytil mě kdosi za ruku a já si až po otočení všimla Masona, který si nevšímal mého napůl zhrozeného, napůl znechuceného pohledu.

,,Docela jo." Můj hlas byl přiškrcený a nebyla jsem vůbec silná, jak jsem si připadala ve sprše za hluku písniček.

,,Přidej se k nám." Nepouštěl mě a palcem mi přejel po kůži. Všichni stejně jako Mason hladově pozorovali a jeho zelené oči byly jako jed, který mě zabíjel každou sekundou víc.

,,Už musím jít." Pokusila jsem se mu vytrhnout, on stisk zesílil a já otevřela pusu do němého výkřiku.
,,No tak, jenom na chvilku." Stisk opět zesílil a hlas byl pod vlivem alkoholu agresivnější.

Znovu jsem se pokusila mu vytrhnout, vysloužila jsem si posměch dívek, které si užívaly mou bezmoc. Zase.
Copak jsou všichni tak bezcitní?

Možná je dobře, že jsem se nikdy nezamilovala. Lidé se mi hnusili, tihle lidi byli špinaví - zkažení. Jablko prožrané červem skrz na skrz.

,,Pusť mě!" zvýšila jsem hlas, ale stále jsem nezněla dosti důstojně, abych Masona přesvědčila.

Když už se jeho stisk nedal skoro vydržet, jelikož co zmohla drobná květika oproti hráči amerického fotbalu - nic, vůbec nic -, přišla záchrana.
Od Jonaha.

,,Pusť ji, vážně ji tu chceš?" Ta slova se mě dotkla, ale když to znamenalo mou svobodu, proč ne. ,,Neblbni, kámo, hrajem dál, nudím se."

A Mason, světě div se, mě vážně pustil, ruku jsem si okamžitě přitáhla k hrudi a ve spleti rudých vlasů, které mi bránily ve výhledu, jsem vyběhla z pokoje, až bych sama přiznala, že jsem za mnou viděla oheň - jenže to byly pouze mé vlasy, které divoce plály, byly jako žár, a jak jsem tak utíkala a utíkala bez myšlenky a pevného cíle, zastavila jsem se až na konci jedné chodby srubu, kde jsem rozeznala dveře pro uklízečky a údržbáře.

Plameny uhasly, ale uhlíky stále nebezpečně žhnuly a varovaly kolemjdoucí.

Po době, kdy jsem se snažila uklidnit, aniž bych věděla, co mé srdce dokázalo tak moc rozbušit, jsem si všimla poklopu ve stropě na šňůrku, lákal mě od pohledu.

Zaposlouchala jsem se do zvuků srubu, kdy jediné hlasy byly zpoza dveří a občasné zavrzání dřeva, nebo trubek.
Vytáhla jsem se na špičky a dlouhou dobu balancovala, než jsem konečně šňůrku chytila a zatáhla za ní.

Padací dveře s drobný žebříkem udělali hlasitý zvuk a já zase na chvíli poslouchala svou krev vřící v mém těle a modlila se, aby na mě nikdo nepřišel.

Většího strašpytla byste široko daleko nenašli, sebrala jsem všechnu svou odvahu a konečně se vydala vstříc objevování. Strach, nejistotu a všechny pocity včetně těch dobrých jsem nechala za sebou, ve srubu, v tom stístněném pokoji, opustila jsem je, jako mě opustil dech, když jsem vyšla na střechu srubu.

Nechala jsem své plíce vdechovat studený vzduch tak dlouho, dokud mě nezačaly bolet z nedostatku místa.

Vylezla jsem na zasněženou střechu, poklop jsem za mnou přivřela, abych se směla dostat zpátky a přitom nikdo nenabral podezření, že tu jsem, čekal by mě náležitý trest, pokud by se přišlo na to, že lezu na střechy.

Rukama jsem odhrabala sníh, abych si krátce poté směla lehnout na studené a promoklé dřevo se sluchátka v uších, které nechaly poslední kousky světa spadnout za zeď.

A pak už jsem byla jenom já a hvězdy.
Nešly ještě tolik vidět, jelikož slunce sotva zašlo za obzor, ale já je viděla, viděla jsem je všechny.

Jestli ony vidí i mě?

A jak by mě viděly?
Jako dívku s ohnivými vlasy a nesplnitelnými sny, nebo by mě vzaly jako sobě rovnou?

Dávala jsem jim vše, mé pohledy, můj dech, mé tělo, mé myšlenky, zasloužily si vše a já se oddávala jejich záři, která mi vháněla slzy do očí.

,,Slyšíte mě, hvězdy?" Neodpověděly.
Nikdy mi neodpověděly, kolikrát jsem jim to večer před spaním říkala už jako malá?

Nikdy jsem si nepřiznala, že já nemám právo na to být vyslyšena.

Ahojky, kapča pozdě večer, ale tak snad se tu najde někdo, kdo si rád po večerech počte. ;D

Lait🌠