•Lyra August•

,,Páni, věděla jsem o tobě, že jsi dobrý. Ale asi jsem tě podcenila," žasla jsem nad policí plnou pohárů a medailí.
Osobně jsem měla taky pár ocenění, většinou za soutěž v hláskování, nebo titul z šachů, ale tyhle poháry byly obrovské.

Všimla jsem si fotky vedle jednoho z nich a pozorně se zaměřila na dva roky mladšího Jonaha, jak hlásalo datum v rohu. Kolem menších ramen ho pyšně držel jeho taťka a Jonah se zdál být skutečně šťastný.

Hádala jsem, že za tu dobu se toho hodně změnilo.

Odložila jsem fotku zpátky na poličku a přitom zavadila o mokré vlasy.

Ve vodní bitvě vyhrál, vzdala jsem to, když mě vyhodil do vzduchu a já zapištěla hlasitěji, než siréna.

,,Nic to není," prohodil. Zaraženě nad volbou jeho slov jsem se otočila a prohlédla si ho opřeného o rám dveří.

,,Děláš si srandu? Vždyť je to větší jak já." Jistě, přeháněla jsem, ale daleko od pravdy jsem taky nebyla.
Zasmál se nad mou reakcí, líbilo se mi, že mu na tváři dokážu tak lehce vyčarovat úsměv. Jako by to bylo moje kouzlo.

Černá podprsenka prosáklá skrz na skrz vodou z bazénu mi šla vidět přes tílko a byla jsem sakra ráda, že tyhle kraťasy netmavnou po dotyku s vodou. Jinak bych asi vypadala, jako kdybych prošla malou nehodou.

Trocha oparu alkoholu ve mně zůstala, avšak nic, co by omezovalo mé počínání a myšlení. Zase jsem byla při smyslech, klasická Lyra nastoupila zpět.

Zkoumala jsem Jonahův pokoj, jako by to byl Disneyland a já se mohla odvařit jenom z toho, že vstoupím do pohádkového světa. Pravda však byla, že jsem za celou dobu nebyla v jeho pokoji. A že jsem u něj byla opravdu hodně krát!

Široká postel ladící se světle šedými stěnami na mě působila celkem depresivně, anebo jsem jenom byla zvyklá na všechny barvy pokupě, jak to bylo u mě v pokoji.

Na bílém stole stál notebook a několik dalších cetek, které mi najednou přišly strašně důležité, jen abych nemusela čelit klukovi s nádhernýma očima, jež měl jen a jen pro mě.

,,Na jakou chceš školu?" Asi to nebylo téma vhodné této chvíle. Jenže jsem si nevzpomínala, že by se zmínil, co plánuje do budoucna.
Jonah byl spíš typ, který žije pokus a omyl, hop skok levo od skok, prostě jak kostky vrhnou.
Já si plánovala seznam dlouho dopředu, měla jsem vybranou školu snad od první třídy a touha stát se astronautkou se s postupujícím věkem změnila na astroložku.

Zhluboka se nadechl. ,,Já vlastně ani nevím. Chcu jít někam daleko... Odsud. Prostě vypadnout tak rychle, jak to půjde," zazněl v tom osten smutku.

Ale ne! Zkazila jsem to. Líbila se mi víc Lyra, která tu byla před hodinou.

Začal zadumaně zkoumat poháry, jako kdyby je neviděl každým dnem, a pátral v nich po odpovědích.
Rozhodla jsem se svoji chybu napravit. ,,Když jsem byla malá, chtěla jsem se stát astronautkou, abych se dotkla hvězd. Představovala jsem si, že si jednu vezmu domů," zčervenala jsem nad tou vzpomínkou. ,,Jednou se mi zdálo, že jsem si ji vážně vzala a pak mi ji chtěli rodiče vzít a vrátit na oblohu. Tak jsem ji schovala pod postel, aby hvězdu nenašli."

Moje kouzlo zabralo. Prohlubeň v podobě ďolíčku tam byla, jakože ty poháry ztrácely na lesku, když se zář v jeho očích probouzela.

Objala jsem si paže dlaněmi a opřená o stůl sledovala zbytky detailů potemnělé místnosti, svítila nám jen jedna lampička z nočního stolku.
Tu jsem totiž zázrakem našla rychleji, než samotný vypínač na zdi. A tak jsme zůstali u toho.

,,Já zase jednou vzal sestře barbínu a taky ji schovala pod postel. Našla ji a byla na mě dlouho naštvaná," uvolnil se v ramenou. ,,A co tvojí rodiče? Našli hvězdu?"

Jestli se někdo uměl teleportovat, tak to byl Jonah, v jednu chvíli stál před poháry a laskal je pozorností, rázem byl u mě a já byla podnětem jeho zvědavosti.

,,Ne," zašeptala jsem, ,,nenašli ji." A přesto ta tichá slova zněla tak hlasitě.

,,Chtěl bych ukradnout jednu věc," pověděl najednou, ,,škoda, že nemůžu."
A díval se při tom na mě.
Myslím, že mi to v ten moment nedocházelo, tak nějak ta myšlenka klepala na dveře mozku a křičela, aby ty zpropadené panty někdo namazal olejem.

Protože on, Jonah, ten Jonah, co se zdál být nedotknutelný, nemluvil o žádném cenném šperku.
Mluvil o mně.
A já jindy pohotová, měla v hlavě prázdno a vnímala jen srdce, které mi přestalo být.

,,Klidně to udělej," vydechla jsem bez dechu, ,,soudit tě nebudu."

Asi jsem si v hlavě všechno moc zkrášlila. Namalovala jsem si obrázek dokonalého rande s piknikem pod hvězdami a svíčkami po boku. A dlouho jsem držela tuhle malbu v zajetí, že je to ta nejnádhernější věc, co se by v mém životě mohla přihodit.

Dovolte mi vzít ten nejhrubější štětec a celé plátno přemalovat.

Jediný dotek rtů Jonaha by mě stál tolik barev a stejně bych nedokázala vyjádřit emoce, které ve mně vybuchly, jako mocný zážech těch raket, které míří do vesmíru.

Netiskl se ke mně, udržoval si odstup a dával mi tak možnost vycouvat.
Odmítnout jej.
Ale copak to šlo?

Jeho rty se sotva dotkly těch mých, spíš to byl polibek peříčka a přesto to bylo silnější než zemětřesní.
Odtáhl se a já zalapala po dechu, mimoděk jsem zadržovala tak potřebný dech v sobě.

,,Byl bys hrozný zloděj," pověděla jsem s jeho tváří jen kousek od mé.

Bylo v tom svolení, tichá odpověď na jeho lehkou nabídku.
Nic neřekl, konečně to jednou byl on, kdo ztratil slova. Jeho široký úsměv byl nakažlivý, ale nikterak na tom nezáleželo, když mě znova políbil.

V jediném pohybu jeho rtů se ozvala touha, něha a prosba. Snažila jsem se na to všechno odpovědět a stejně jak rychle jsem odvětila, tak rychle přišla další otázka.

Jeho rty byly mnohem sladší a dokonalejší, než v hloupém snu. Realita byla nádherná.

Konečně vytlačil mezeru mezi námi, poslední zbytky, které nám stály v cestě byly pryč. Už jsme zbyli jen my dva vzájemně toužící po druhém.

Choval se něžně, neuměla jsem si představit, jak těžké to pro něj muselo být, protože jsem cítila, jak moc se snaží dát si odstup.
Jak drží hrany stolu kousek od mých boků, jak mě smrtelně pomalu láska jazykem.

Poslední kapkou zábran se stal můj nechtěně vypuštěný vzlyk, když jazykem pohladil ten můj.
Co vám budu lhát, bylo pro mě těžké uvěřit, že Jonah, ten kluk s dokonale tvarovaným tělem a hříšným jazykem, chtěl mě.
Mě!
Holku, který měla pusu od kluka někdy ve školce a náš dětský vztah vydržel jenom oběd, než jsme se na to oba vykašlali.

Takže nutno dodat, že jsem byla nervózní a nebyla si jistá, co dělat, když mu unikla část zábran a vysadil si mě na ten stůl, co byl celou dobu za mnou.
Podařilo se mi odtáhnout.
Jak se ho najednou zmocnila panika, snažila jsem se rychle s otupělým jazykem vysvětlit, že... ,,Seš- seš si tímhle jistý?"

,,Neměl bych se ptát já tebe?" Povolil napětí v těle.
Díval se na mě vší něhou a já se v duchu poplácala na zádech, že jsem se odtáhla od jeho úst.

,,Nevím, co mám dělat," přiznala jsem trapně a sklopila hlavu. Přišla jsem si jak hloupé dítě, ale pro jednou tady byl Jonah ten zkušenější.

Obalil mé tváře dlaněmi.
A mně se chtělo ječet, jak to byl spalující pocit blaženosti, nejspíš si to ani neuvědomoval.
,,Věříš mi?"

Mohl by mě zabít a já bych věřila, že to byla jen shoda náhod, že jsem vypustila duši.
,,Jo," zněla však má krátká odpověď, ,,věřím ti." A byla to pravda pravdoucí.

,,Tak věř dál."

Oba dva jsme v rukávu měli kouzla, já vyčarovala úsměv, on pobláznil mé smysli a nechavál mě roztát v jeho náručí, jako kostka ledu. Nechala jsem hormony ovládnout tělo.

I jenom to přihlouplé líbání byla cesta do nebe.

Voda se leskla na zvlhlých víčkách, když se tváří otřel o mou, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co se děje.

Tentokrát jsem ho políbila já. Prsty jsem zapletla do jeho zvlněných a ještě stále vlhkých vlasů.

Mohli bychom tak přečkat století a já bych si nevšimla, že existuje svět mimo tento pokoj.

Pozorně mě sledoval, ani nemrkl, když smrtelně pomalu přesunul jednu ruku, aby zhrnul košili z jednoho mého ramene. Pohlazení od něj se dalo přirovnat k laskání větru.

Ne, tohle jsem nedokázala snést. Sundala jsem si tu košili sama, spadla někam na zem, kamsi, kde mi to bylo zcela jedno.

Děje se to?
Vážně se to děje?

Ano, ano dělo se to, Jonahovy rty na mém krku byly tak skutečné, jakože jsem při tom doteku zapomněla své jméno.

Cítila jsem se, jako bych uběhla maraton, tak málo kyslíku najednou bylo kolem a nebyla jsem sama, kdo to pociťoval.

Má nevědomost mu nejspíš přišla roztomilá, já se přesto cítila nejistě, když jsem stiskla to jeho zatracené triko. Pochopil mou prosbu tak rychle, že se mi do obličeje ani nestihla nahnat červeň, než se můj obličej zbarvil do nachova kvůli zcela jiné věci.

To triko taky skončilo někde v neznámu.

A já jej měla před sebou, tyčil se nade mnou v té dokonalé kráse a jeho křivky byly tak ostré, jako světlo samo.

Připadala jsem si odhaleněji více, než kdy jindy, když mi něžně pomohl z tílka a má hruď dýchala pro něj skrytá jen v podprsence.
Dvakrát.
Tolikrát předtím mě viděl obnaženou víc, než by se slušelo.
A stejně to napotřetí bylo něčím jiným.

Nakreslil mi na rameno prstem spirálu, než pomyslná nitka, kterou táhl po mé kůži, nepřešla po klíčních kostech na druhé rameno a nezapomněl ani na můj krk.
Musel cítit, jak moc mi krev vře. A přitom mě sledoval, jako vše svaté a nádherné, co se mu mohlo nachystat. Naše oči prozrazovaly hladovost, jež nešla utišit žádným jídlem.

Nechal hlavu zapadnout do mého krku, jako by byl stvořený jen pro něj. Nezabránil jeho touze se rty dotknout i tam, a taky pod uchem a šeptem promlouvajíc mé jméno jsem ztratila dojem, že ten zatracený stůl má nějakou hranu. Protože já ihned přepadla.

Vypískla jsem překvapením, když mě z něžného kolébání vzal do náruče a shlížel mě tím hříšným úsměvem, když jsem dostala možnost se setkat s jeho postelí.

,,Neudělám nic bez tvého souhlasu." Dával mi na výběr. Zase.
A moje odpověď se nemohla ani za nic změnit.
Naopak jsem jí při pohledu na Jonaha podtrhla červenou propiskou a s velkou radostí bych to vyvěsila jako transparent.
Klidně mi to mohli vytisknout na bilboard.

Zvedla jsem se na loktech a donutila jej se drobně stáhnout. Ale jen drobně.
,,Žádná předehra?" zarecitovala jsem jeho větu.

,,Předehra byla už moc dlouhá," odpověděl. Nemohla jsem s ním nesouhlasit.

Podruhé za večer jsem si polibek vydobila já, s rukama kolem jeho krku jsem si ho vzala a hlavně si ty rty užívala.

Stálo ho všechny možné síly mé přání opustit, jakmile se rozhodl ústy posunout dál.
Ale co si budem, na nějaké přání mít jeho rty na mých jsem dočista zapomněla, když s nimi zkoumal zbytek mého těla. Marně jsem kontrolovala dech, když líbal hrudník a následně břicho.

V ruce jsem sevřela prostěradlo, v té druhé jeho vlasy a jak jsem byla omámená, skoro jsem v tom neviděla rozdíl.

Kousla jsem se do rtu, abych se vyhla těm trapným zvukům, co se mi hrnuly z hrdla. Kdežto Jonah tomu dal zcela volný průběh.
,,Děláš, jako bys mě takhle viděl poprvé," zkomentovala jsem situaci, kdy se mi ztratily kalhoty.

Ale pravdu říct, musela jsem pevně držet řetězy, aby mi hlasivky nespadly o tón níž, protože sakra! Ten pohled modrých vln klouzající po mé kůži... To bylo lepší než cokoli, co jsem si mohla představovat.

,,Poprvé to není," sklonil se nade mnou, ,,ale poprvé si tě můžu prohlížet, aniž bych věděl, že to není správné."
Hluboký polibek.
Pak další a jestli se snažil, aby mi věci pomaleji docházely, tak byl na té správné cestě, protože mé myšlení bylo zamrzlé.

,,A co když se ti to jen zdá?" zašeptala jsem kousek od jeho tváře a ta hravost z mé předešlé věty byla ta tam.

Věděl, jak mě dostat do úzkých, ten palec na mém rtu mi totiž zastavil dýchání a... Vlastně všechny životní funkce, včetně toho tepu mezi nohama, který mě nutil se červenat.

,,A co když nechcu, aby to byl sen?"

Prostě nemohl na chvíli zastavit nenechavé prsty, zalíbil se mu můj krk a ramena.

,,Tak to sen není," pošeptala jsem.

Myslím, že v ten okamžik jsme se oba shodli, že nechceme, aby se tento moment proměnil v prach snu.

Říct mi před dvěma měsíci, že se zamiluju do Jonaha Maraise, nejspíš bych se smála a dodat, že se on zamiluje do mě... To by byla hotová komedie.
Ale ona to byla skutečnost.

Skutečnost, že jeho rty mi šeptaly tichá slůvka do kůže.
Skutečnost, že se mě dotýká dotyky lehkými, jako mráček sám.
Skutečnost, že na mě shlíží se vší něhou v očích.

Skutečnost byla on.

Ahojky, tahle kapitola mi trvala déle než jiné a jsem s ní spokojená tak, jak je napsána.
Přijde mi až neskutečné, že to trvalo sedm měsíců, než přišel moment, kdy jsem měla psát tuhle kapitolu. :Dd

Co na to říkáte vy?

A ještě, abych náhodou nezapomněla, moc děkuju všem novým čtenářům, protože od poslední kapitoly vás tu přibylo... No vůbec jsem nechápala. Xd
Děkuju za jakékoli ohlasy. <3

Lait🌠