•Lyra August•

Někdy jsem si představovala svět naruby, jaké by to mohlo být, kdyby pro nás neplatily žádné pravidla ani zákony. Lidé by třeba chodili po stropě, ptáci by létali pozpátku a voda tekla do kopce.
V romantických knihách se říkalo, že ten, kdo vás miluje, by to jenom pro vás, pro vaši maličkost, které obětoval srdce, dokázal udělat, i když je to zhola nemožné.

Můj svět naruby ale teď spočíval pouze v tom, že jsem viděla vše vzhůru nohama a vlasy mi splývaly na zem, jako láva.
,,Blbě, otáčíš se!" Můj smích vzhůru všem smyslům zněl snad ještě více tence, než nitě.

Jonah zabručel a přehodil si nohy přes jednu stranu opěradla.
Vymyslela jsem hru, což nebylo tak udivující vzhledem k tomu, jak početná naše rodina je a k mé nekončící energii. Udivující byl spíše Jonah, který na můj nápad přistoupil. Celkem rychle. Ani ne pět minut a kapituloval.

Bylo to směšně jednoduché, stačily k tomu pouhé kartičky z papíru a trocha důvtipu. Teď jsme opět měli francouzštinu a karty byly vytvořené tak, že na jedné straně bylo slovo napsané francouzsky a na druhé straně anglicky - tedy v našem jazyku. S pomocí Mairy jsem karty připravila už včera a dneska jsem je jenom rychle vyzvedla v pokoji.
Kde jsem stihla rychle převléct v čisté, modré triko s límečkem se vzorem vinné révy, která se táhla po okrajích trika.

Ale zpět k naší hře!
Pokud jsem na Jonaha ukázala kartičku stranou, kde bylo slovo anglicky, musel jej přeložit do francouzštiny a naopak. Kdykoli odpověděl špatně, musel se na křesle otočit - což byla vychytávka, kterou jsem dopilovala teprve tady, v domě s tak drahým interiérem, že by mě trefil amok, kdybych viděla přesnou cenu všeho.

Já se otáčela v případě, že Jonah odpověděl správně, aby to bylo fér. Ze začátku byl nejistý, nebyl zvyklý na to se točit v křesle jako hodinová ručička, ale brzy se do toho vžil a ramena neměl tak napnutá.

Teď schytal polohu, kdy měl nohy přes opěradlo, pokud teď odpoví špatně, skončí stejně jako já vzhůru nohama.

Vzala jsem novou kartičku. Mně v hlavě okamžitě přeplo a nijak zvlášť jsem nemusela uvažovat nad odpovědí, ale Jonahovi to chvíli trvalo, než odpověděl. A jeho odpověď byla pro tentokrát správně - otáčela jsem se já.

,,Asi ten opravný test napíšu zítra nebo v pátek," pověděl nečekaně, když jsem se převracela.

,,Chceš už tenhle týden?" podivila jsem se a svět se zhoupl, jak jsem narovnala hlavu a všechna krev, která se mi nahrnula do obličeje, si brala svou dlaň.

,,Učitelský sbor mi dýchá na paty. Buď teď, nebo nikdy." Povzdechl si. ,,Nepotřebuju to napsat na sto procent, stačí, když výsledek bude lepší, než pět."

,,To ale neznamená, že musíš dostat čtyřku," pokárala jsem ho, ,,potřebuju dobré hodnocení jako doučovatelka."

Uchechtl se a já mu ukázala další kartičku, abych jeho pohled odehnala ze své maličkosti. Jinak by se mi krev do obličeje nahrnula zpět.

Jonah opět odpověděl správně a já se otočila, jako ručička na hodinách.

Seděla jsem nohama ne zemi, kde mě hřál chlupatý koberec, který byl tak huňatý, že bych si na něm klidně ustlala.

,,Kdy máš vůbec ty nějaký zápas?" optal se a pozorně sledoval mé ruce, aby mu neuniklo, kdy vytasím další zbraň.

,,Tento víkend je zápas s Hewstnovou střední," hlídala jsem si hlas, aby nezakolísal lítostí, ,,budu tam jenom jako náhradník, kdyby šlo fakt do tuhého."

Další kartička. Správná odpověď. Moje otočka. Šlo to rychle a já neměla tušení kolikáté vlastně už jedu kolo.

,,I s ortézou?" V očích mu starostlivě blýsklo, viděla jsem to i přes skrčené obočí.

Musela jsem schovat svou sklíčenost, ještě před nedávnem jsem doufala, že na tomto zápase bych už mohla něco vykonat a nebýt pouhým pátým kolem u vozu, které je k ničemu, a tak jsem vytáhla další kartičku.

Jonah zabručel a zaluskl prsty, aby si lépe rozpomněl. Jenže ani lusknutí mu teď nepomohlo a odpověď zazněla špatně.
,,Je to list," opravila jsem ho jako správná učitelka, ,,otočka. Šup!"

,,Neodpověděla jsi," připomenul. Když byl hlavou dolů, jeho vlasy se zdály delší, než působily na první odhad.
Dali jsme pryč stůl, který zde byl, nebo spíš ho dal pryč Jonah, já bych mu moc nápomocná nebyla, a díky tomu jsme na sebe měli lepší výhled, když jsme hráli tuhle hru.
Teď se mi zrovna líbilo, že Jonah je tady ten menší a já natáhla ruku, abych ukázala další kartu.

,,Furt jsi neodpověděla," opět připomenul a já postřehla tu malou znělku výhrůžky.
Chtěla jsem pouze získat čas, nechtěla jsem po něm lítost, avšak už jsem nemohla otálet, protože zodpověděl i tuto kartičku správně.

Za správnou odpověď jsem se přetočila. Oba dva jsme viseli hlavou dolů, nohy přes opěrátka a vlasy jako smetáky. Jak by asi vypadal Jonahův svět naruby?

,,Budou mi ji v pátek sundávat."

,,Není to brzy?" ozval se hned a jeho dech obejmul můj obličej.

Zasmála jsem se. ,,Ani ne, je to zvrtlý kotník, ne propíchlá plíce." Měla bych zvednout další kartičku a požadovat po něm odpověď, jenže to by znamenalo, že se jeden z nás opět otočí... To jsem nechtěla. Najednou jsem měla chuť ty kartičky rychle zahodit, nebo schovat, aby nebyla jediná šance se vzdát tohoto momentu.

,,Navíc," neubránila jsem se, ,,jako náhradník bych byla tak či tak. Zvrtlý kotník na tom moc nemění."

Cítila jsem na sobě jeho oči, které jsem tolik milovala. Jakou svobodu mi slibovaly a neposedné jiskřičky, které šlehaly div, že nezapálily mé vlasy, mi tiše namlouvaly mnoho nebezpečných věcí.

Ve světě naopak bych mohla být hezká, taková, jaká bych si přála být, taková, jaká bych byla, kdyby všechny poháry mé osobnosti a vzhledu byly vyvážené. Ve světě, kde zákony nemají sílu, bych se nebála, nebyla bych stydlivá ani nešikovná. Byla bych dokonalá.

Jenže to by Jonah... Ne! Nejsem tak sobecká. Radši budu tou dívkou, která byla stvořena světem reality, a budu k němu vysílat prosby neslyšné jeho uším. Raději se nechám pohltit jeho očima a dechem.
Realita byla krutá, ne ke každému vstřícná, ale měli jste jistotu, že když zakopnete, spadnete. A když se zamilujete...

Světy za hvězdami a kometami možná zněly lákavě, ale skutečnost a náš svět tu byl vždy pro nás. Nikdy nám nebyl vzdálený, i když jste místy někde ztratívali pocit, že skutečně stojíte všemi deseti na pevnině, a nikdy nebyl jen snem.

Možná ta realita není tak špatná.

,,Udělám z tebe nejlepší baseballovou hráčku," pověděl do ticha.

,,Sliby chyby."

Zakroutil hlavou. ,,Tak se o to aspoň pokusím."

,,To už zní líp." Vteřinu mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se na mě usmívá. A přesto, jak jsem visela hlavou dolů ze sedačky, svět se se mnou zatočil. Rychle a několikrát.
Připadalo mi nemožné sklopit pohled.

Do néžného ticha - u kterého jsem začínala mít podezření, že je u naší dvojice poněkud často - se ozvalo hned několik zvuků. Nejdříve cvaknutí zámku, poté kroky a hlasy a jak mi krev vřela v uších, zůstala jsem ve stejné v pozici, kdežto Jonah měl hlavu jasnější než já, když se obratně zvedl.

Otočila jsem hlavu doleva, jakmile do místnosti vstoupily osoby, které jsem měla možnost zatím vidět pouze na fotografii. Klidně to tak mohlo ještě chvíli zůstat, řekla jsem si v duchu, když se do mě zabodly chladné a nechápavé pohledy staršího páru v drahých oblecích.
Jejich zlost mířila především na Jonaha, jak jsem rozeznala a za dvojicí, která byla bez sebemenších pochyb matka a otec, přicupitala Svea.

Vykulila oči na jejího bratra a přejela si prstem po krku z jedné strany na druhou.
Sakra, vstoupila jsem na válečné pole.

,,Obávám se, že jsem ještě nebyla představena." Po zádech mi přejela husina, když se místností ozval hlas ženy, jež měla tmavé vlasy v drdolu, který se mi nikdy nepovedl - perfektní, bez jediného pramínku mimo.

Střihla jsem pohledem na Jonaha, který nejistotu dal znát pouze v přešlápnutí, protože já určitě nebyla ten problém, proč jeho rodiče byli rozpálení do zlosti.
Rychle jsem se převrátila, ne tak obratně, nohy se mi zapletly stejně svižně a nemožně jako dráty od sluchátek a já se musela podepřít sedačkou, než jsem chytla rovnováhu.

,,Jsem Lyra, já doučuju... Vašeho syna." To oslovení znělo ještě hůř nahlas, než v mé hlavě a bylo mi to hned jasné.

Muž, který měl vlasy, jako kdyby je někdo pocukroval bílým práškem nebo cukrem, cosi zabručel. Znervózněla jsem o to více, jelikož jsem netušila, co přesně to mělo určit a jestli to bylo to jediné na co se vzmohl, když mě hodnotil.
Hodnotil. Jako zvíře na prodej.

,,Sveo, proveď tady Lyru po domě. My si s naším synem musíme hodit řeč."

Jestli někdy Svea vypadala jako anděl, tak právě teď. Čapla mě za zápěstí a spěšně odtáhla z dohledu všech, stihla jsem se pouze otočit na Jonaha, který měl v očích hraný klid.
Ale za tou klidně vypadající hladinou modře zuřila bouře temných hlubin. Ne všechny rodiny fungují jako ta moje, těžce se to někdy uvědomuje, když jste na něco zvyklí.

,,Dáš si perníček?" zeptala se dívka zatímco já měla stále hlavu v oblacích. Někde hodně vysoko, kde mě neuvidí ani rodiče od Jonaha. Ti lidé mi naháněli hrůzu, neměli v sobě ani špetku toho tepla co on. ,,Babička peče ty nejlepší."

,,Ehm, jo, proč ne." Vzala mě do kuchyně přes chodbu, slyšela jsem teď jen tlumené hlasy a z vět jsem rozeznávala pouhé útržky. ,,Co se stalo?"

Svea vyskočila obratně na linku. ,,Rodiče přišli na to, že jsem nebyla včera ve škole. Poslední dobou se vztekají kvůli každé blbosti," objasnila s hlavou schovanou ve skříni, kde se přehrabovala, jako kdyby ty perníčky byly cenný poklad, který ukrývá.

,,Ty si včera neby..." V ten okamžik mi to došlo. Svea byla s námi venku, ani jsem nepomyslela, že když my s Jonahem máme padla, u ostatních to tak není.
Svea se zdála být víc vychytralá, než dávala najevo. Zavrtěla jsem nad tím posměšně hlavou.

,,Nemusíš si o něj dělat starost," ozvala se opětovně, ,,máma mu vynadá a do večeře bude zase všechno v pohodě." S postupem věty Svein hlas slábl, jako by ztrácela odvahu dopovědět.

Konečně vystrčila hlavu, zavřela skříň jednou rukou a tou druhou si hlídala pomalovanou plechovou krabičku s vánočními vzory. Sedla si na kraj a rukou poklepala vedle, vypadala spokojeně, i když v obýváku by se v ní krve nedořezal.
Přijala jsem pozvání.

Po otevření krabičky, kterou musela má společnice považovat za truhlu s pokladem, mi nabídla a mně přišlo jako velká neslušnost odmítnout. Taky to ani nešlo, když mě obalila sladká vůně Vánoc a mně už teď, sotva po dvou měsících, začínaly chybět. Vybrala jsem si cukrovinku ve tvaru stromku s kousky zelené polevy, která měla jistě představovat jehličí.

Musela jsem uznat, že perník s nádechem skořice chutnal božsky. Svea si nacpala do pusy celý jeden kus, když seskočila a rukou mi ukázala, že mám počkat. V osamocení jsem znovu zkusila postřehnout rozhovor, který nepatřil mým uším, ale to už byla dívka zpátky a do ruky mi vtiskla růžový papír.

,,V sobotu mám oslavu," oznámila mi s plnou pusou. Růžově zbarvený papír, který jsem držela v jedné ruce zatímco ta druhá ochranitelsky třímala perníček, byl ozdobený třpytkami a po otevření mě čekalo pozvání v podobě písma. ,,Nechtěla... no, nechtěla by si přijít?" Doplnila to štěněčíma očima. ,,Bude mi dvanáct."

To pozvání bylo milé, více než to. Nenapadlo mě, že by si mě Svea oblíbila způsobem, že mě bude chtít na její oslavě. Viděla jsem jí na očích, jak moc v to doufá a odmítnutí by jí rozbilo srdce stejně jako mně. A navíc, oslava byla o víkendu v sobotu, jak jsem se dočetla, kromě dopoledního zápasu jsem na víkend neměla žádné plány a chvíle navíc bez šílené Delain se mi hodila vždy.

,,Dopoledne mám zápas," ne že tam teda budu dělat něco užitečného, než sedět a měnit kyslík, ,,ale odpoledne rozhodně přijdu," slíbila jsem.

Dívka se rozzářila radostí. Plechová truhlička málem upadla na zem, jak dychtivě mě obejmula. A já tam seděla na lince, naplněná příjemným teplem, že jsem někomu udělala radost. Uvolnila jsem se. ,,Už budu muset jít." Musela jsem bohužel oznámit, když mi přes příjemnou atmosféru, která se rozprostila v kuchyni jako prostěradlo, padl zrak na hodiny. Můj pobyt tady se nečekaně prodloužil.

,,Tak jo," pustila mě ze sevření, ,,nezapomeň. V sobotu."

,,Budu tady." Zbytek perníčku našel útočiště v mých ústech a pozvánka zase v džínách. Nechala jsem Sveu mlsat a sama se připravila na vstup do bojiště s minovým polem.

,,Jako starší bys měl mít nějakou zodpovědnost," hubovala zrovna žena. Pár stál stále zády ke mně, jako kdyby je na tom místě někdo přikoval a Jonah, který byl jediný ke mně čelem, si mě ještě nevšiml.

,,Že zrovna ty mluvíš o zodpovědnosti," vyprskl a vztek v těch slovech mě přimrazil. Až na zatnutou čelist a jeho hrubý hlas se nezdál být vzteklý, ale na to jsem ho již znala moc dobře, abych věděla, že je to jen další maska z jeho sbírky.

Přišlo mi přehnané tolik vyvádět kvůli jednomu volnému dnu, Svee se navíc nic nestalo, (teď jsem byla vděčná, že jsem zvrtnutý kotník schytala já), a tak jsem si odkašlala. Tady šlo rozhodně o něco víc, než jenom o jednom dni za školou.

,,Omlouvám se," rozpačitě jsem si dmula dlaně, ,,ale už půjdu domů. Jenom si chci vzít věci." Jonahovi pohled zjihl, jakmile jsem vstoupila do místnosti.

V hustém vzduchu, který mě škrábal v krku, jsem zhrábla kartičky, jež jsem nechala rozházené v křesle, a přes rameno jsem si odhodila pláťenku v duhových barvách. ,,Těšilo mě," dodala jsem a doufala, že můj první dojem na ně alespoň drobně zapůsobil. Nemohla jsem si tím být jistá, jejich chladné pohledy se nezměnily.

V předsíni mě doběhl sám Jonah. ,,Promiň, nevěděl jsem, že přijdou tak brzo." Vážně ho to mrzelo a zároveň frustrovalo, že jsem tohoto musela být svědkem. Rozhodla jsem se, že se jej pro teď nebudu na nic vyptávat, ještě nebyla vhodná doba a já chápala, že mi to řekne, až bude sám chtít. Pro teď.

,,To je v pohodě," odlehčila jsem situaci úsměvem, ,,aspoň jsem dostala od tvé sestry pozvánku. Budu tu pečená vařená."

Uchechtl se, pod tím zvukem se mi otřásla kolena. ,,Nemusíš chodit, jestli nechceš. Svea to jenom bere vždycky..."

,,Blázníš?" přerušila jsem jeho brblání. ,,Dostala jsem možnost být v pěti hvězdičkovém hotelu o den víc, taková možnost se neodmítá."
Tentokrát se zasmál. Samozřejmě jsem to tak nemyslela, chtěla jsem udělat Svee radost... A třeba vidět i jeho.

,,Tak v sobotu- a jo! Tady, vem si to," dala jsem mu kartičky, ,,jestli to chceš psát už zítra, měl by ses připravit."

Já jsem se měla připravit na náhlou elektřinu, která mnou projela, když se naše ruce setkaly. Tahle bouře mě jednou utopí, těžko říct, jestli to bude Jonahova bouře, nebo moje pocity.

Realita byla vážně nádherná.

Zdravím vás v další karanténní den s novou kapitolou, kterou, jak doufám, jste si opět užili. :D

S vaší pomocí A Star úspěšně překonalo hranici 600 votů a blížíme se k 1,5k přečtení. Jste blázni, ale já vás za to miluju. Xd

Tato kapitola je věnována všem, kteří příběh čtou, votují a komentují! <3

Jinak, všimli jste si nového coveru? Co na něj říkáte, líbil se vám více ten starý, nebo tento? :Dd

Lait 🌠