13. Hamburger, chips and cola
•Lyra August•
,,Asi umřu." Ještě nikdy jsem neměla takhle blízko k pravdě, pokud se jednalo o tohle téma. Měla jsem chuť vypustit pěkně nahlas nějaká slova, která by mi ulevila.
Ale popravdě? Nechtěla jsem, aby má poslední slova před smrtí zněla ,,doprdele".
Takže jsem si to radši třikrát rozmyslela a užívala si ten pocit, kdy jsem si sedla do auta. Ještě by to chtělo tak litr vody - že já blbá nic nevzala - a bylo by to vše, co bych teď potřebovala ke štěstí.
A co Jonah? Chodící radost sama. Na povrch to s jeho energií ani nehnulo a už mě dosti začínal vytáčet ten jeho úšklebek. Jonah mě vytáčel sám o sobě.
To se mu to předvádí, když je hotový sportovec s kondicí, kterou piluje denno denně.
,,Nebylo to ani šest kilometrů." Zapásal se.
,,Ani?!" vydechla jsem a hlasivky mi přeskočily. ,,Dost určitě to bylo nejvíc, co jsem kdy zaběhla." Kolečka na hřišti, která nám zadával coach, rozhodně nikdy neměla takový rozsah. A to jsem si myslela, že on je šmejd.
Ne, Jonah to povýšil na jiný level. Ale stejně jsem mu byla kouskem duše vděčná, že mě někam vytáhl. Mělo to sice spousty nevýhod, například - další -, že jsem se absolutně ztrapnila, jenže co už nadělám. Však ona přijde má chvilka, říkala jsem si v duchu.
Také jsem se připásala, to už můj osobní řidič pro tenhle okamžik jel po cestě vedoucí do našeho rodného města.
,,Myslím, že bych snědla slona a vypila celé jezero." Pozdě, příliš pozdě, jsem si uvědomila, že jsem to vyslovila nahlas. Prozradil mi to až Jonahův tichý smích.
Zčervenala jsem. Huso pitomá!
,,Znám celkem dobré místo, kde by tvoje smrt šla odsunout." Hodil po mně očkem.
Jeho ruce se ladně pohybovaly mezi volantem, převodovkou a vlasy, které se snažil prohrábnout do úhlu, kdy by mu nepadaly do očí.
Polkla jsem. ,,Tak jo, veď mě." Tenhle děj nabral nečekaných obrátek.
Doma mě budou už určitě očekávat, ale když se zdržím ještě pár minut... Nic se nestane. Delain byla jistotou, že aspoň někdo z toho bude mít radost a já se budu muset připravit na výslech se vším všudy bez obalu.
Jonah to několikrát stočil, poznala jsem, že nejedeme do centra, což mě udivilo, ale ani jsem nemukla.
Stejně mi nakonec spadla čelist, když to byl motorest sladěný do červené, která už byla oprýskaná, kde Jonah zaparkoval mezi dva vyznačené pruhy kousek od motorek, které zde taky volně postávaly.
Opět jsem nasucho polkla, voda mi vážně chyběla, a samozřejmě se mnou ozvala nejistota. Těžko jsem se musela přesvědčovat, že Jonah ví, co dělá, protože - a teď si budem plně upřímní - ten kluk je neřízená střela.
Hezká neřízená střela...
,,Mám hodně otázek." Projela jsem nejdřív pohledem kouřová okna, takže nebylo možno vidět dovnitř bistra. Nejspíš si mě už teď někdo zevnitř prohlíží a já o tom nemám potuchy.
Jonah zamkl auto. ,,Klidně se ptej, ale myslel jsem, že máš hlad." Jo, ten jsem furt měla. Proto jsem tedy neváhala, když se rozešel a prošel dovnitř skrz staré dveře, které nahlas zavrzaly.
Snažila jsem se ignorovat fakt, že jsem musela vypadat jako čara můra a páchnout jako tchoř a místo toho jsem vdechla vůni kávy s něčím slaným okolo. Podlaha byla zdobená zašlími kachličkami s ornamenty, které tolik nevynikaly, jako červené, oprýskané sedačky s dřevěnými stoly. Za pultem stála žena středního věku a místo úboru, jaký by se očekával v každé restauraci - nebo kdekoli jinde, kde se podává jídlo - měla obyčejné modré tričko stažené pod džíny.
Mimo ni jsem také zahlédla pár lidí, kteří byli různě schovaní v prostoru a jedli či pili jimi objednané požadavky. Ticho vyplňovala ještě hudba linoucí se z rádia, jaké bych mohla vidět před deseti lety.
Celkově to vypadalo jako z nějakého filmu, jenže toto nebyly kulisy a i když to tady dvakrát nežilo, bylo tu cosi nádherného s příjemnou, uvolňující atmosférou.
,,Běž si někam sednout," pokynul mi můj doprovod. Připadala jsem si hloupě, že jsem tam celou dobu stála a otáčela hlavou ze strany na stranu, takže jsem jeho nabídku s okamžitou rychlostí přijala a vplula do boxu nedaleko od vchodu k oknu. Ohledně kouřových oken jsem měla pravdu, ven jsem viděla jasně, ale moc toho až na zaparkované dopravní prostředky a silnicí v pozadí, vidět nešlo.
Jonah po chvilce zasedl naproti mně.
,,Nikdy jsem tu nebyla," přiznala jsem barvu.
,,Moc lidí sem nechodí." Mykl rameny, jako by chápal, že tohle místo je věkem a lidmi zapomenuto.
,,Jak to tady znáš?" nedalo mi to a zeptala jsem se dychtivě.
Vážně mě to zajímalo. Jonah, ten kluk, co měl neustálou tendenci se před přáteli opíjet a předvádět, mě dneska vzal do lesa a ukázal mi rozhlednu a následně - teď - i toto bistro. A to jsem si myslela, že naše město není ani tak velké.
,,Znám to tady už nějakou dobu, sám nevím." Aha, fajn, pochopila jsem lež a to, že na pravdu nejsem ten vhodný člověk. ,,Maryno Bistro už moc lidí nenavštěvuje, ale kdysi to bylo slavné místo." Pokynul hlavou doprava a já pootočila hlavou na levou stranu, kde na zdi nad pultem bylo několik zažloutlých fotografií a výtisků z novin.
Z dálky jsem toho moc nerozeznala, ale doufala jsem, že si je budu moct přečíst. Třeba o tomto místě najdu něco více v archívu, napadlo mě a už jsem v hlavě hledala volné místo, kdy bych se tam mohla vydat a zapátrat.
Stále mě ale udivoval ten kluk, který se choval úplně jinak, než jakého jsem ho znala. Možná jenom další jeho maska.
Napadlo mě a nad tím míněním jsem se ušklíbla.
Když nám ta žena v modrém triku - Josephine, jak mi řekl Jonah po jejím odchodu - přinesla každému na tácu hamburger s hranolkami a colou... Musela jsem držet všechny své smysli abych se do toho nepustila jako dravé zvíře a upustila tak všechny morální zásady.
,,Předpokládám, že to ty si to objednal," pověděla jsem nahlas očividnou věc a zamíchala tlustým brčkem v kelímku se sladkou tekutinou, kde se led zatočil pod nátlakem víru, který jsem vytvořila.
,,Předpokládáš správně." Věnoval mi ještě jeden úšklebek, než se zakousl do své porce a já po chvíli taky.
V ústech se mi míchala chuť opečené housky, masa, salátu a rajčete, taky sýru a nějaké omáčky. Slastně jsem zamručela a úplně ignorovala fakt, že přede mnou sedí Jonah před kterým se to nehodilo.
,,Tohle, hm, je fakt dobré!" A co člověk nechtěl, opět se na mě bůh trapasů usmál a mě za mluvy vyletěl kousek jídla z pusy.
Musela jsem se červenat až na zadku, když jsem z půlky nerozkousané jídlo ztěžka polkla a začala mlet páté přes deváté. ,,Jej- promiň, to se mi normálně neděje. Já- fakt nevím..."
V těch nejtěžších rozpacích se kluk naproti mně sedící rozesmál. A mně se kupodivu ulevilo, když mi došlo, že to není smích plný škodolibosti, ale obyčejný hrdelní smích pobavení nad mou absurditou.
Jonah na mě zúžil oči a prstem si poklepal na jeden koutek. ,,Máš... máš tady něco."
Ani to nedokončil a já už se spěšně utírala do rukávu mikiny. Vnitřně jsem řvala a všechny mé emoce od ponížení až po vztek ve mně křičely, musela jsem být stejně rudá, jako kečup, který se teď leskl na mém levém rukávu šedé mikiny.
Jonah se rozesmál znova. A můj obličej by se klidně mohl ztratit v lávě, jak jsem hořela.
,,Čemu se směješ?" popíchla jsem ho a doufala, že moje pusa není upatlaná jako od malého dítěte.
,,Jseš prostě jiná, než ostatní holky."
To mi vyrazilo dech, i když to dávalo smysl. ,,Už mi skládáš lichotky nebo to mám brát jako urážku?" Vážně jsem nevěděla, ale jak se ukázalo, Jonah ještě neskončil.
,,Myslel jsem to tak, že bez remcání bys jenom pohledem mohla sníst celý ten tác. Jsem zvyklí, že holky jsou vybíravé," vysvětlil a něco mi říkalo, že ten úšklebek mu dodává na sebevědomí. ,,A taky si utíráš pusu do rukávu."
Nevěděla jsem, co na to říct, asi se fakt nechovám moc jako holka, ale stále to bylo lepší, než si stěžovat na polámané nehty a šířit nepravdivé drby.
Nezbylo mi nic jiného, než mu věnovat pohled, kdy jsem sama netušila, co se mu snažím naznačit. Nejspíš to byla směs údivu, že mi to dokázal říct, trapnosti a touhy propadnout se do země, že mě takhle vidí. Aspoň pro něj už nejsem ta holka.
Sklopila jsem oči k jídlu, jelikož jsem stále měla hlad, a znova chytla hamburger do ruky.
,,Takhle ti vypadne všechno dobré," vyrušil mě Jonah, ,,musíš to chytnout takhle." A už "šteloval" přes stůl moje ruce na jídlu, jako by se to naučil v příručce pro jedlíky. Zároveň jsem se snažila ignorovat teplo jeho dlouhých prstů.
,,Není to lepší?" optal se z dychtivostí, když jsem se zakousla. Stále jsem byla Lyra, takže z hamburgeru přece jenom něco vypadlo, ale rozhodně toho nebylo tolik a větší část zůstala uvnitř.
Zahuhlala jsem s plnou pusou díky a pak už byla kolem jenom tichá hudba, sem tam vrznutí sedačky, jak kdosi vstával, či si poposedával a Josephine střídavě obcházela stoly a četla si v magazínu.
Netrvalo dlouho a oba jsme měli naplněné žaludky, obzvlášť já, když jsem dopila kelímek coly, kde už se stihl rozpustit led.
Byla jsem ráda za velkou mikinu, že mi nešlo vidět břicho, kdy bych nejspíše vypadala jako žena na začátku stádia těhotenství. Zato Jonah v přiléhavém tričku vypadal stále stejně.
,,Řekni Josephine, ať nám ještě nalije a zaplať." Posunul ke mně jeho kelímek a z kapsy, kam si schoval i klíče od auta, vytáhl bankovku, která měla pokrýt naše náklady. Budu se muset Josephine zeptat kolik stála jedna porce, abych to potom mohla Jonahovi splatit. Nepotřebovala jsem vypadat jako vyžírka a navíc... Tohle nebylo rande, aby za mě platil.
Táci jsem na sebe složila, na neušpiněnou část dala kelímky a bankovku si vložila mezi prsty. Vše jsem to odnesla k pultu, kde se na mě Josephine srdečně usmála. ,,Jsi hodná, žes mi to donesla."
,,Není zač," opětovala jsem jí úsměv a dodala, ,,mohli bychom dostat ještě jednou colu? A už zaplatíme- teda, spíš on."
,,Hned to bude." Odplula pryč s táci do místnosti, kam jsem neviděla. Typovala jsem to na kuchyň, jelikož se odtamtud linula vůně.
Hrála jsem si s bankovkou v ruce a pozorovala všechny zarámované fotky, když se za mnou ozvalo vrzání dveří, které oznamovalo nově příchozího. Nově příchozí mě nijak zvlášť nezajímal, rozhodně ne natolik, abych přestala pozorovat všechnu tu historii, které si tohle místo prožilo, dokud nenarušil zdejší pohodu.
Oprava - dokud oni, ti nově příchozí, nenarušili pohodu. Skrčila jsem nos, jak mi zkazili poslední chvilku tady, a kdybych měla dost odvahy, nejspíš bych je i okřikla nad hlasitými vulgarismy a dupáním, jenže tolik odvahy jsem neměla. Obzvlášt, když jsem se na ně otočila a spatřila v nich známé tváře.
Mason, Rick a Baylee nemohli chybět a mé srdce se splašilo.
Najednou mě napadlo, jestli mě od stolu Jonah neodehnal schválně, aby nás nenachytali spolu. Stydí se za mě? A já hloupá si už začínala myslet, že přeci jenom není špatný. Když je nemá poblíž... Hraje s rozdílnou maskou.
Nečekala jsem na Josephine, odložila jsem bankovku na místo a spěšně, zároveň, aby si mě Jonahova parta nevšimla, jsem vyšla ven jako hurikán a ignorovala jsem hlasité zavrzání dveří, které třískly, až se okna otřásala. Nebo jsem si to namlouvala... Tak jako všechno dnes.
Sedla jsem si na patník na druhé straně od bistra, aby mě nikdo skrz okno nespatřil. Neměla jsem zdání ve které části města jsme, i když bych pravděpodobně našla cestu domů, stačilo by najít centrum a odtamtud už jste došli kamkoli bylo třeba.
Jenže jsem se k tomu nedokázala přinutit a tak jsem se pomocí slin snažila očistit boty, abych zabila čas, kdy budu čekat na můj odvoz a jenom jsem doufala, že nebude mít tendence se zdržet. Možná na mě už zapomněl.
A tak jsem tam čekala. S pocitem, že lidé se nemění, ani kdybych si přála sebevíc.
Jaká škoda.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro