Měl jsem dokonalej plán abych Dawona vypudil z baráku. Ale jako úplně geniální. Ještě aby ne, já jsem génius.

Napsal jsem Jungkookovi aby za mnou o deváté přišel do pokoje, že s ním chci mluvit o něčem vážném. No a celej den jsem přímo vysíral Dawona. Už Vám došlo co mám v plánu? Nevadí, v průběhu Vám to dojde. Hehe.

Bylo osm padesát, když jsem Dawonovi podkopl nohy a utikal do svého pokoje. Netrvalo to dlouho, a přiběhl za mnou celej nasranej. Přesně podle plánu.

„ Ty jedna malá podělaná kryso!" S těmito slovy se na mě vrhl a prišpendlil pod sebe na postel.

Oukey, tohle jsem v plánu neměl, ale tak musím pracovat i s tím co je.
Jen jsem se modlil aby sem Jungkook došel co nejdřív. Jinak mě udusí, co si budem nemá k tomu daleko.

Mačkal mi krk tak silně že jsem myslel že vážně omdlim. Už jsem si vážně myslel že umírám, když se otevřela klika, ozvaly se následné kroky a pak konečně úleva. Když jsem konečně otevřel dveře, držel Jungkook Dawona pod krkem u zdi.

Mhh že by můj plán vyšel?

„ J-Jungkooku.." hlesl ten malej skřet se slzami v očích.

Na druhou stranu mi ho bylo líto, ale na třetí stranu si to zasloužil.

„ Nemluv na mě! Já tě měl za bližšího svého!... Vsak víš co tě teď čeká" zaječel na něj a prendal si ho do druhé ruky. Jak hadrovou panenku ho vlačel až do místnosti kam já nemám přístup.

Začínám pochybovat o těch mrtvolách tam. Ještě že nemám Stockholmskej syndrom.