Spoilery!
.
.
.
.
.
Čte to vůbec ještě někdo?

**

„To není možné," vydechl Thanos a dál zůstal hledět na mého otce. Ani jeden z nás nechápal, proč tu je. Měl být mrtví. Vyměněný za kámen duše. Do toho všeho tu byla armáda vystupující z portálů nedaleko za ním.

Vedle mě se objevil portál. Na jeho konci jsem zahlédla hromadu čarodějů, kteří přišli s Wongem. Pomohli mi dovnitř a portál uzavřeli. Nohy jsem měla jako v jednom ohni, ale i tak mi na ně pomohli.

„Rogersová," oslovil mě Strange sotva dva metry ode mě a usmál se. Taky jsem se usmála. Byla jsem šťastná, že ho zase vidím.

„Strangi," kývla jsem na něj. Konečně jsem přestala cítit palčivou bolest a únavu. Naposledy jsem se na čaroděje podívala, než jsem se začala prodírat davem lidí a všeho možného. S někým jsem se srazila. Byla to dívka v červeném kabátu.

„Opatrně," zasmála se ta dívka. Byla to Wanda. Jakmile jsem se na ni podívala a poznala ji, objaly jsme se. Neuvěřitelně mi chyběla. Byly jsme jako sestry.

„Hej, a co já?!" řekl bělovlasý kluk vedle nás. Odtáhly jsme se a vysloužil si pozornost obou dvou.

„Amy, Pietro. Petro, tohle je Amy. Dcera Kapitána," představila nás a já následně zalapala po dechu. Ten Pietro? Bratr Wandy, kteří zemřel při boji v Sokovii? Kdo všechno z mrtvých se ještě vrátil?

„Těší mě, Kapitánko," usmál se Maximoff. Též jsem se usmála, ale kapánek nervózní.

„Lidi, já... Mám namířeno dopředu, tak se uvidíme později?" koukla jsem na oba omluvně a chtěla vyrazit, když v tom se kolem mě prohnal stříbřitý vítr a já se následně s vyjeknutím ocitla v Pietrově náruči.

„Žádnej problém," udělal nevinný kukuč, chytil mě pevněji a rozeběhl se se mnou davem až dopředu. Myslela jsem, že v té rychlosti začnu zvracet. Za pár vteřin moje utrpení skončilo, když se zastavil vedle mého táty a položil mě nohama na zem. Lehce jsem se motala. Chtěla jsem Pietrovi říct kousavou poznámku, ale to byl už zase pryč.

„Žiješ?" slyšela jsem tátův smích. V dáli Wakanďané začali pokřikovat jejich heslo. Neboli Yimambe. Trochu jsem se dala dohromady a podívala se na svého otce. Na tváři pár škrábanců, jinak vypadal docela dobře. Jen mi pořád nesedělo to kladivo. Jak ho dokázal zvednout? On je hoden?

Odsunula jsem svoje otázky stranou a přikývla v souhlas jako odpověď na jeho položenou otázku před chvílí. Usmál se. Do toho všeho z trosek základny vykoukla obří hlava. Byl to Ant-Man a na dlani držel zbytek týmu. Rhodeyho, Codyho, Rocketa, Lokiho Nebulu, Natashu a...Hulka? Ten začal pořádně zuřit, když se konečně dostal na svobodu a nelidsky zařval. Konečně mám po dlouhé době možnost ho zase poznat.

Ucítila jsem na rameni drobnou ruku. Ohlédla jsem se a uviděla Lily. Usmála se a padly jsme si do náruče. Ani jsem nedokázala říct, jak moc mi chyběla. Sice byla občas otravná a rýpavá, ale to máme zkrátka po mámě.

„Ráda tě zase vidím," řekla mi, když jsme se odtáhly.

„Já tebe taky," uculila jsem se. Obě jsme se rázem postavily na svá místa u táty. Ten se po mně podíval tázavým pohledempohledem, jestli chci všechny vyslat do boje. Podívala jsem po tisících lidí za našimi zády a najednou jsem úplně ztratila hlas. Chtěla jsem mu tu čest přenechat.

„Je to tvoje," pousmála jsem se na něj a už jen čekala, kdy to řekne. Nadechl a postavil se čelem k místu kde stál Thanos a nyní i jeho obří armáda. Měl tu s sebou i chitaury a létající velryby. No kruci.

„Avengers!" povolal Kapitán Amerika a všichni se postavili do bojových pozic. Na rukou se mi objevily zářící štíty a Lily oheň. „Assemble..."