„Amy? Jsi celá? Prober se,” mluvil na mě z dáli jakýsi dívčí hlas. Až po několika minutách jsem si uvědomila, že ležím a mám zavřené oči. Rychle jsem je otevřela a dokázala se dostat zpět do kruté reality, kterou zažívám aktuálně každý den.

„Konečně. Už jsme se o tebe začali bát,” někdo mě chytil za ruku. Po pootočení hlavy jsem uviděla Wandu s Visionem. Oba se tvářili ustaraně a pozorovali mě.

„Kde to jsem?” byla jsem zmatená.

„Zničehonic jsi přišla o všechnu svou energii a upadla do bezvědomí. Opět,” prohlásil zamyšleně Android s hlasem J.A.R.V.I.Se. Zavrtěla jsem hlavou a chytla se za hlavu, jelikož mě do ní udeřila bodavá bolest.

„Jak dlouho jsem byla mimo?”

„Pár hodin. Tvoje máma se jako zázrakem probrala,” usmála se Wanda, přičemž mi položila ruku na čelo a zbavila mě bolesti hlavy.

„Takže to zabralo,” zamumlala jsem si pro sebe pokud možno neslyšně. Jenže v tu chvíli jsem nejvíc litovala toho, že mi nejspíš Wanda četla i myšlenky a Vision určitě taky.

„To ty?” zeptal se mě Vision nechápavě a já jen přikývla. Už nebylo co skrývat. Přeci jen jsem dostala radu, abych to všem řekla.

„Takže ty umíš- ehm tamto a ještě léčit? To ses posunula hodně daleko,” zasmála se Scarlet Witch a poklepala mě po rameni. Usmála jsem se na ni a podívala se i po Visionovi.

„Mohu mluvit s ostatními? Už je na čase, aby to věděli...”

**

„Ty jsi čarodějnice?!” vykřikl Tony hned potom, co jsem se se všemi sešla v zasedací místnosti a vysvětlila jim situaci ohledně mých schopností atd.

Táta okamžitě probodl Starka pohledem. „No co?” pokrčil Tony rameny a poté raději zmlkl úplně, protože pohled Kapitána už byl víc než hrozivý.

„Čarodějnice mi přijde hrozně hrubé,” zakroutila nad nimi Natasha hlavou a věnovala mi svoji plnou pozornost s naznačeným úsměvem.

„Třeba Baba Jaga?” navrhl Sam a pár lidí vedle něj vyprsklo smíchy. Protočila jsem očima nad jejich nesmyslnou dětinskostí a raději se posadila zpět na židli, jelikož jsem při mém "proslovu" celou dobu stála.

„Vypadám jako Baba Jaga, Wilsone?” pokrčila jsem obočí a podívala se po něm tázavým pohledem. Ti, co se doteď smáli utichli a Samovi steklo po čele pár kapek potu, když se pokoušel o nevinný úsměv.

„Občas po ránu, když přijdeš na snídani s neupravenými vlasy,” dokončila konverzaci moje drahá sestřička, do které bych aktuálně nejraději zabodala všechny nože, co jsou v místní kuchyňce. Po zmíněné informaci ohledně mých vlasů se několik lidí začalo hihňat neuvěřitelně debilním tónem.

Povzdechla jsem si a schovala si obličej do svých dlaní.

„Dobře, to stačí,” ukončil táta moje psychické trápení. Všichni po chvíli opravdu zmlkli a já se po nich jen podívala. Čekali, že budu pokračovat.

„Jak jste se tedy dozvěděli i po humorné stránce, tak ovládám kouzla. Je to tak, jenže před několika hodinami jsem se i dozvěděla o své další schopnosti. Umím uzdravovat lidi. Ale bohužel nevím jak to dělám. Navíc se mi to bude i hůř ovládat, jelikož mě to vyčerpává a neumím si představit, jak bych dopadla, když bych měla zachraňovat někoho na pokraji smrti. Jenže to není jediný důvod, proč jsem s vámi chtěla mluvit.”

„A co je ten další důvod?” zeptal se Rhodey vůči mě nechápavě. Kývla jsem a následně se podívala po Thorovi, který vnímal tak nějak jen z poloviny.

„Thore, vy příští týden odlétáte, že?”

„A-ano,” probral se a podíval se po mně svým jediným okem.

„Došlo mi, že když budu chtít zjistit o sobě víc, budu muset letět tam nahoru s vámi,” řekla jsem, co jsem měla na srdci. Všichni v místnosti zalapali po dechu. Nikdo nečekal, že bych se k něčemu takovému mohla rozhodnout. Přeci jen jsem byla normální holka. Ne vesmírný cestovatel. Ale houby. Něco se má stát a já chci vědět, jak tomu co nejlépe zabránit.

„Ty ses zbláznila,” vydechl táta, div nezvýšil hlas.

„Promiň, ale já nemám jinou možnost. Já zde nic nezjistím. Všechno, co se tu děje, pochází ze shora a tím pádem najdu odpovědi i tam,” podívala jsem se po otci neutrálním pohledem. Ten tím svým raději uhnul a moc mě na očích raději mít nechtěl.

„Nevíš, s čím si zahráváš,” konečně se ozval i Loki, co celou dobu postával bokem a dělal, že tam není. Zavrtěla jsem hlavou.

„Já možná ne,” podívala jsem se po Heimdallovi. „Ale ty určitě ano.”

„Ano, vím a taky vím to, že si nepřeješ, aby to ostatní věděli kvůli bezpečnosti.”

„Amy, o co jde?” zeptala se naléhavě Lily a její humorná nálada opadla.

„Nemohu vám to říct.”

„Proč?!”

„Protože tomu nijak nezabráníte!” zvýšila jsem na svou sestru hlas. Její otázky utichly, tak jako většina ostatních, co si mezi sebou něco doteď šeptali.

„Už jste se uklidnily?” zeptal se nás Bucky s klidem. Povzdechla jsem si a zvedla se od stolu, přičemž jsem se ani nepovažovala ji za sebou přisunout zpět ke stolu a opustila jsem místnost s hlasitým zabouchnutím dveří.

**

„Jak proběhla schůze?”

„Co?”

„Schůze v zasedačce, kterou svolala Amy,” Amber se zatvářila ustaraně, když uviděla svého manžela, co se po příchodu do nemocničního pokoje netvářil zrovna přívětivě.

Podíval se po ní a jeho oči uhýbaly jaksi strannou. Pořád myslel na to, co řekla jeho dcera a přemýšlel, jak to říct Amber, se kterou se už zvládl usmířit.

„Steve?” zkusila to Amber zrovnu, ale Kapitán nereagoval. Pouze si sedl na gauč opodál. „Stevene Grante Rogersi!” zvýšila Amber hlas už o mnoho rázněji.

Stevova hlava vystřelila vzhůru jako šíp a už jí plně věnoval pozornost, jelikož vylezla z postele a šla směrem k němu.

„Ne, počkej. To nemůž-” už jí šel naproti, aby jejímu rozhodnutí vstát z postele na poslední chvíli zabránil.

„Byla jsem jen v kómatu. Nejsem ovázaná jako nějaká mumie, aby mě drželi připoutanou na lůžku,” mávla nad tím Amber ledabyle rukou a Rogers vytřeštil zděšením oči, zda se i ona nepomátla. „Tak mluv. Co se tam stalo?”

„Amy má schopnosti. To zaprvé,” začal a po té přestal, jelikož hledal odvahu říct o té cestě do vesmíru.

„To je zaprvé... A zadruhé?” zajímala se tmavovláska dál.

„Chce příští týden odletět s Asgarďany.”

Nastalo ticho. Amber na Kapitána zírala, jakoby ho viděla prvně v životě a nemohla najít pro nově získanou informaci slova. Steve přesně tušil, že jí tím dostane do úzkých a akorát oba budou zbytečně panikařit, že se jejich dcerce může tam nahoře něco stát.

„No páni...” vydechla Amber překvapeně a překvapivě klidná. Rogers se po svoji manželce podíval ještě víc nechápavě. „Dospěla hodně rychle, že chce jít někam s lidmi, které v životě neviděla.”

„Mně se ten nápad nelíbí. Když jí řekneme oba svůj názor, tak by od toho mohla ustoupit,” zkusil to voják nějak ukecat.

„Proč tam chce letět? Řekla důvod?”

„Chce vědět, proč má ty schopnosti a ještě něco dalšího skrývá, ale to nám říct nechce.”

„V tom případě ji nechme jít. Nemá cenu jí bránit, když má vlastní hlavu.”

„Amber, ale-!” Steve s jejím rozhodnutím radikálně nesouhlasil, ale Amber mu dala ruku před pusu, aby mlčel.

„Pokud chce poznat sama sebe, nemůžeme ji bránit,” podívala se na něj dívka prosebně. „Sice jsou jí čtyři roky, ale je dospělá. Pokud dospěla takhle rychle z nějakého důvodu. Pokud i ty schopnosti a všechno tohle, co se tu děje s tím nějak souvisí, nemůžeme jí celý život stát za zadkem a říkat, co smí a nesmí.”

„Jen se o ní bojím. Vyrostla až moc rychle a já si pořád odmítám připustit, že je to pravda,” Steve si povzdechl a Amber ho objala.

„Nejsi sám, jenže ona mě zachránila a já jí to teď dlužím. Vyrovnám to s ní jen tak, že jí nechám jít,” pohladila ho po tváři a její oříškové oči se střetly s jeho modrými. Rogers přikývl a též svoji ženu pevně objal.

„Půjdu se jí omluvit,” navrhl a následně Amber pustil, ale ta jeho ne.

„Teď raději ne. Až později, až to trochu zpracuje,” odmítla ho nechat jít. Cap se pousmál a vzal Amber zničehonic do náruče.

„Dobře, ale teď si půjdeš ještě lehnout. Nerad tě vidím, jak tu takhle chodíš.”

„Nejsi můj otec,” odbyla ho Amber s protočením očí.

„To nejsem, ale manžel ano, takže neodmlouvat a odpočívat,” položil ji do postele a přikryl přes její nesouhlas.

„Zapomněl jsi na pohádku,” ušklíbla se.

„Nejsi na to už moc stará?” zasmál se voják a sedl si na kraj postele k ní.

„Haha. Moc vtipný,” zamračila se Amber a překřížila si ruce na hrudi.

„No to víš,” políbil jí Steve na tvář. „Vždycky jsi říkala, že mi vtipy nikdy nešly.”