*O dva roky později - New York - Základna Avengers*

„Nech mě chvíli vydechnout!”

„Ani nápad. Když by tě někdo napadl, tak tě nenechá ani na vteřinu!”

„Jenže ty mě trénuješ.”

„To je jedno!” zavrčela Natasha a během následující chvíle dostala už "patnáctiletou" Amy pod sebe a přidržela jí ruce za zády.

„To bolí!” sykla Amy bolestně, ale Natasha neustoupila. Musela být holt přísná.

„Buď silná a přemož mě,” nakázala jí a čekala. Amy se pokusila ji ze sebe shodit, ale nešlo to. Pod nátlakem agentky jí docházely hodně rychle síly a brzy to vzdala. „Slabé.” Pronesla Nat a dívku s blond vlasy pustila.

„Nechápu, jak to po mně můžete v tuto dobu chtít. Je to blbost,” odfrkla si Amy, posadila se a promnula si zápěstí. Natasha jí spražila pohledem a došla k lavičce v tělocvičně a vytáhla ze sportovní tašky pití.

„Umět se bránit není blbost. Nezapomínej na to, kdo je tvůj otec. Nebezpečí ti může hrozit každým dnem,” zareagovala na to rusovláska a sedla si naproti ní na žíněnku tureckého sedu. „Tvojí sestře v tvým věku šlo o život, proto Cap chce, aby ses něco málo naučila.”

„Nechápu to,” rozhodila Amy rozrušeně rukama, jakoby neměla něco pod kontrolou.  „Ségra studuje, má kluka, žije normální život. Táta i máma chodí na mise a zachraňují svět. Proč musím být jako oni?”

„Nemusíš. Oba dva se o tebe bojí od první chvíle, co ses narodila a snaží se tě chránit. Lily je osmnáct a je pomalu plnoletá, jenže mise má zakázané, proto žije…jak se říká…prostý život.”

„Táta taky chtěl žít prostý život, ale to by znamenalo se vzdát své role a postavení v Avengers, ne?” Amy se zarazila.

„Ano, jenže jeho dobrácká stránka jaksi převažuje a bojovat proti zlu chce dál. Prostý život ho hodně rychle omrzel,” vysvětlila to Nat, překřížila si ruce na hrudi a dívala se na Amy neutrálním pohledem.

„Nic pro něj?”

„Je zvyklí bojovat, ale podle všech informací si za války rodinu přál, jenže jakmile vylezl z ledu, tak k tomu pozměnil lehce přístup,” pokrčila Natasha rameny a ruce spustila podél těla.

„Už jste skončily?” vešel do tělocvičny Tony s nějakým agentem S.H.I.E.L.Du. Nevypadal špatně. Vypadal na 20, krátce střižené hnědé vlasy, oči v barvách oříšků a modrá uniforma se znakem.

„Ještě jsme si stihly zameditovat,” zalhala Natasha s naznačeným úšklebkem a vstala z žíněnky.

„Nuda,” odvětil Tony zcela okamžitě a podíval se vzápětí po Amy, která těkala pohledem mezi miliardářem a agentem. „Fury s tebou chce pokecat.” Obrátil se pohledem zpět k Nat. Ta protočila viditelně očima a pomohla vstát Amy.

„Odkdy je z tebe posel zpráv?” zeptala se Starka, když se vydala krokem k oběma mužům.

„Spíš to proběhlo takhle: Šel jsem po chodbě, on šel naproti mně, já se ho snažil ignorovat, jakmile kolem mě prošel, zvýšil hlas a řekl, že tě chce u sebe v kanclu.”

„Typický,” odfrkla si agentka otráveně a podívala se po té po Amy. „Máš pro dnešek volno.”

„No heuréka,” řekla Amy se slyšitelným oddechnutím. Nat se tomu zasmála a vyšla pryč z tělocvičny. Věci si tam zatím nechala, protože měla v plánu se tam později vrátit. I Tony odešel a Amy tam zbyla sama s mladým agentem. Oba upírající pohled jeden na druhého.

„Ahoj?” pozdravila ho dívka s nervozitou v hlase. Agent se slabě pousmál, jelikož i on sám byl docela nervózní.

„Slečno Rogersová,” kývl na pozdrav tichým hlasem. Amy se chvilkově musela zaposlouchat, aby rozpoznala, co říkal.

„Jsem normální, jako všichni ostatní. Nemusíš být nervózní,” zasmála se a zamířila v lavičce, kde měla svoji tašku s věcmi vedle té Natashyny.

„Jo, pravda,” vydechl agent stále nervózní a sklopil pohled k zemi. Amy si hodila tašku přes rameno a zadívala se na něj s nechápavým pohledem. Šla k němu.

„Všichni, co tu dělají, se se mnou nebojí komunikovat. První den?” zeptala se ho opatrně a agent jen přikývl. Usmála se a natáhla ruku k jeho rameni, ale on ucukl. „Jsem Amy.”

„Cody,” řekl své jméno a podíval se po ní.

„Cody Clay? Nemáš tu náhodou rodiče?” vzpomněla si na jeden pár pracující v S.H.I.E.L.Du. Nedávno o nich Kapitán mluvil, jelikož jim dělal velitele na misi.

„Jo, ale jak…?”

„Můj táta se zmínil,” pokrčila rameny a ruku stáhla zpět k sobě. Po té se vydala pryč z tělocvičny div, že se nesrazila se skupinkou procházejících agentů, co se nedívali na cestu. Jen tak tak se stihla nalepit na zeď, aby nebyla sražena na zem.

„Hej vy tři, dívejte se na cestu!” okřikl někdo procházející agenty a ti leknutím nadskočili. Naproti nim zrovna přicházel Bucky ve své obvyklé černé uniformě s bílými znaky Avengers neboli 'A' na ramenou. Spod rukávu na levé ruce mu koukala kovová část ruky.

Agenti se po něm podívali. Když si uvědomili, co se stalo, podívali se po Amy stojící u zdi a ztuhl jim výraz.

„Pardon!” omluvili se všichni tři najednou a vydali se rychle pryč. Amy si nad nimi povzdechla a Bucky se srdečně zasmál.

„Tak co trénink? Zase s tebou dneska Natasha vytřela podlahu?” neškodně se usmál, když ho smích přešel. Amy ho probodla pohledem.

„Jestli takhle mluvíš s holkama denně, tak se nedivím, že tě žádná nechce,” odfrkla si uraženě a rozhodla se pro odchod. Bucky přitočil očima, pro sebe se usmál a vydal se za ní.

„Kdo tvrdí, že si nějakou hledám,” dohnal jí a šel vedle ní.

„Ty. Před týdnem,” upřesnila to a pro ujasnění slova ještě vyhláskovala po písmenkách. Bucky poslední část konverzace se rozhodl ignorovat a sebral jí tašku s věcmi.

„Odnesu ti to do auta. Dneska tě mám hlídat já, když jsou ti dva nepřetržitě už tři dny v terénu,” vysvětlil a uhnul, když se Amy natáhla po tašce, aby si ji vzala zpět. Nesnášela, když všichni o ní říkali, že jdou na ní některé věci těžké.

„Bucky!”

„Někoho mi připomínáš,” pronesl s úsměvem. „I tou výškou.”

„Zmlkni,” zavrčela podrážděně, jelikož se Barnes zrovna strefil do hlavního bodu, co jí dováděl k šílenství. Byla malá. Něco kolem 150 až 155 cm. Bucky se uculil při vzpomínce na to, jak byl jeho kamarád Steve stejně nízký, než dostal sérum do těla.

„Vždyť je to roztomilé,” zasmál se, vzal ji rukou kolem ramen a vydali se ke dveřím k východu.

„Jsem nejmenší z rodiny!”

„To máš holt geneticky. Stává se,” Bucky vyzkoušel jeden ze svých pokusů o to Aby uklidnit, ale jak moc dobře znal Amber, tak Amy neměka od její takzvané histerie daleko. Holt jablko nepadlo daleko od stromu.

„Stává se?! Byla bych radši bezruká,” začala se pomalu uklidňovat, jelikož jí došlo, že oba přitahují až moc velkou pozornost. Zvlášť, když se hádají. To je teprve pro lidi podívaná.

„Musím ti gratulovat. Takovej argument neměl ve čtyřicátým druhým ani Steve,” uchechtl si Bucky pobaveně a podíval se po všech přítomných, co je pozorovali. Ti se hned raději dali k odchodu. „Třeba ještě vyrosteš. O to bych starost neměl.”

„Modli se, že máš pravdu, jinak přijdeš o něco jinýho, než je ruka a věř mi, že ti to nezachrání ani protéza,” upozornila ho Amy s ledovým výrazem a vydala se ke dveřím k východu, když se mu vymotala z objetí. Bucky vytřeštil oči a díval se za ní s nechápavým pohledem, než se zamračil.

„Proč mi s tvojí matkou pořád vyhrožujete?!”