Probouzet se v bližší době jsem neměla nijak v plánu, ale přesto jsem v polospánku zaznamenala, že Loki vstal z postele a tělesné teplo z jeho nahé hrudi mě již nadále nezahřívalo. Přitáhla jsem si k sobě blíž péřový polštář a tiše zakňučela nad onou ztrátou. Přesto jsem za chvíli ucítila známou a příjemnou vůni míchaných vajec a slaniny. Nehledala jsem logiku v tom jak k tomu Loki přišel, jelikož tu žádné jídlo nezůstalo... Ale čert to vem.

Otevřít oči mě nedonutily ani kroky mířící k posteli. Probraly mě až rty, které se jemně dotkly mého čela potom, co chladné prsty odhrnuly vlasy ze stejného místa. Očima jsem se střetla s Lokiho a taky spatřila jeho milý úsměv, když mě viděl konečně vzhůru.

„Dobré ráno, moje dráha a všemocná panovnice devíti světů."

Musela jsem se zasmát nad jeho slovy a pomalu se posadila. Loki se zatvářil poněkud nechápavě, protože se mi pokusil připravit příjemné ráno a já se jeho vyjádření smála. Nejspíš to nebylo úplně nejvhodnější. „Co?" vypadlo z něj po chvíli mlčení.

„Promiň... Jen mě to pobavilo. Všemocná panovnice devíti světů?" pohladila jsem ho prsty po tváři a u toho se šťastně usmívala. Bez ohledu na to, že venku nás hledali nepřátelé a měli nás v úmyslu zabít.

„Zapomeň, že jsem to řekl," povzdechl si polobůh, viditelně zklamaný, že to takhle pokazil. Pomalu se začal zvedat, ale já si ho za ruku přitáhla zpět k sobě na postel.

„Ne. Náhodou to bylo krásné a potěšující. Děkuji," přitom se mé tváře lehce začervenaly. Lokimu zajiskřilo v očích a znovu se usmál. Ledovou stránku zahodil kamsi do rohu místnosti, tak jako včera večer své oblečení a krátce přitiskl své rty na ty moje. Opravdu jen krátce. Měla to být normální pusa. Odtáhl se a sáhl za sebe na noční stolek, kde měl doteď odložený talíř se snídaní. A zdálo se, že s jídlem opravdu nešetřil.

„Vejce a slanina. Jak máš ráda," poznamenal Loki a talíř položil na můj klín. Samozřejmě nechyběly ani příbory a dva hrnky s horkým čajem. Uznala jsem, že to bylo opravdu příjemné probuzení.

**

„Jak dlouho se tu zdržíme?" vypadlo ze mě, když jsme se oba již oblečení přesunuli do obýváku a Loki si s klidem, v bílé košili, četl knihu v nejbližším křesle. Já ho jen s úžasem sledovala, protože mi to nelezlo na rozum.

„Tak dlouho jak bude třeba," odpověděl mi prostě a ani se na ně nepodíval. Jeho starající se a ohleduplná nálada ze včerejšího večera a dnešního rána najednou zmizela. Nechápala jsem to a celkem mě to mrzelo.

„Děláš si legraci?" vydechla jsem s úžasem. „Je jen otázka času kdy nás tu Hela najde-"

„Když nám bude na stopě, poznám to. Pak se zase přesuneme na jiné bezpečné místo," podíval se na mě přes svou knihu, od které neměl v plánu odtrhnout oči. Poté se jí zase naplno věnoval.

„Že mě to ani nepřekvapuje," řekla jsem kousavě a protočila očima. Loki si toho samozřejmě nevšiml jak jsem očekávala. Pouze jsem si v klíně hrála s prsty a přemýšlela nad tím, jak se zabavit. To ticho mě ničilo stále víc a víc. Jediné zvuky v místnosti, co ozývaly, bylo listování v knize.

Potřebovala jsem na vzduch. Abych byla zavřená celé dny v jedné budově, jsem si představit nedokázala. Chtěla jsem se jít projít, ale jediné, co mi bránilo, byly ochranné stěny, co vytvořil Loki pro naši ochranu. Kdybych se ho ale zeptala, nepustil by mě.

Tiše jsem opustila své místo a vyrazila ke dveřím. Otočila jsem se, abych se umístila, zda Loki zaznamenal můj odchod. Jakmile jsem se ujistila, že se stále věnoval knize, opustila jsem obývák směrem do předsíně. Protože mě Loki naučil používat iluze, naučil mě rovnou je jen rušit. Jeho chyba. Pomyslela jsem si, když jsem si uvolnila kouzlem cestu mezi dveřmi, abych mohla odejít. Seběhla jsem schodiště bez sebemenších problémů a následně i opustila samotnou budovu.

Jak jsem předpokládala, ulice byla vylidněná a úplně tichá. Nebyl tu nikdo, kdo by nás měl ohrozit. Přešla jsem ulici a po chodníku se vydala náhodnou cestou. Obloha nebyla sice bez mraků a vzduch nebyl tak čistý, jak se na první dojem zdál, ale já si nestěžovala. Byl to klasický život ve městě. I když v tomhle městě už pár let nikdo nejspíš nebyl. V téhle realitě samozřejmě.

Mlčky jsem se dále procházela a přitom narazila na zničené obchody, starou zničenou benzínku, která vypadala jako po tornádu a hromady rozházených novin a odpadků všude po zemi. Odpadkové koše byly převrženy a noční lampy byly též zničené. Nějak jsem usoudila, že se tu prošla armáda Hely a srovnala to tu se zemí. Vše, co jim přišlo pod ruce, bylo nemilosrdně zničeno.

Vše jsem si smutně prohlížela a zavzpomínala na časy, kdy jsem se tu procházela ještě v normální realitě. Naší krásné, poskvrněné a plné politiky. Všude byl život. Teď tu nebylo ani jedno.

Při chůzi mě cosi zaskočilo. Byla to vysoká moderní budova z části u vody a zároveň ve vodě. Táhla se mnohem dal, čímž byla zakončena rampou pro letouny. Na vrcholku budovy se nacházel znak S.H.I.E.L.Du. Byla to základna. Vnitřně jsem se za radovala, ale uvnitř mi něco říkalo, že je to nějaké podezřelé. Jediná nezničená budova v širokém okolí a zrovna naší strany? Bylo to opravdu divné.

Chystala jsem se přiblížit trochu víc, když v tom jsem zahlédla ze základny vyjet tři černá auta. Byly od sebe v pravidelných odstupech a jeli přímo za sebou. Několikrát jsem to už viděla, tudíž to pro mě nebyla žádná novinka. Nejeli ale naštěstí mým směrem. Nevěděla jsem, zda si oddechnout nebo ne. Přátelé nebo nepřátelé? Byla to velmi dobrá otázka, ale těžko se na ni odpovídalo.

Z transu mě až probrala ruka na mém rameni. Na poslední chvíli se zabránila výkřiku, jelikož jsem se pořádně lekla. Rychle jsem uskočila a ruku ze sebe shodila, takže jsem se zároveň na osobu za sebou ihned otočila. Byl to Matt. Ulevilo se mi, ale zároveň mi pořád bušilo srdce jako o závod.

„Tohle mi už nikdy nedělej," upozornila jsem blonďáka chladným tónem a sama se snažila pořád uklidnit. Od muže bylo slyšet tiché uchechtnutí, které jsem raději neřešila. I kdyby se mě snažil naštvat, pořád nejsem Bruce. Nezezelám, nezfialovým ani nezmodrám ani nic podobného.

„Měla ses vidět," řekl Matt s úšklebkem a založil si ruce na hrudi. Pak se ale zatvářil vážně. „Teď vážně. Venku bys sama být neměla a už vůbec ne tady."

„Díky za poučku, ale já už dávno nejsem malý dítě," zakroutila jsem nad ním a chtěla kolem něj projít. Na podobný rozhovory jsem neměla vůbec čas. Musela jsem pokračovat dál. To by mě ale nesměl muž chytit za předloktí.

„To sice nejsi, ale i tak by ses tu neměla toulat. Tamti uvnitř... Nejsou to dobří lidé."

„A to jsi zjistil jak?" pokrčila jsem obočí a zároveň se mu vytrhla ze sevření.

„Nejspíš to bude tím, že tu žiju mnohem dýl než ty a za druhé jsem měl tu čest se s nimi potkat. Mít u hlavy zbraň s prstem na spoušti není nic pěkného," Matt se falešně usmál a následně se zadíval na budovu, o které jsme doteď mluvili. „Pomoc u nich nehledej. Ber to ode mě jako varování."

„Beru to na vědomí," protočila jsem očima. „Ale stejně si myslím, že zbraň u hlavy není to nejhorší."

„Není? A co tedy? Pouč mě," podíval se na mě Matt celkem zaujatě a čekal co ze mě vypadne. Já jen nahodila mírný úšklebek. Tohle jsem si chtěla náležitě vychutnat.

„Určitě ti nikdo ještě neshodil na hlavu měsíc," pokrčila jsem rameny a rozešla se pryč. Matt chvíli stál zmatený na místě, snažící se zpracovat nově získanou informací, než se podíval mým směrem a rychle se za mnou vydal.

„Jak jako?! Vždyť to je fyzicky nemožné!" vyhrkl stále mimo a konečně mě doběhl. Uchechtla jsem si, když zmínil, že je to fyzicky nemožné.

„Stejně nemožné jako to, že naší planetě vládne Asgarďanka," podívala jsem se na něj s pobaveným úsměvem. „Věř, že kulka v hlavě fakt není to nejhorší. Běhají nám tu emzáci, jsou tu geneticky vylepšení a spousta dalšího."

„Mluvíš, jako bys pár takových už potkala. Teda pokud bys nepočítala sebe a Lokiho."

„Můj táta je supervoják, moje máma mívala regeneraci, moje sestra ovládá přírodní živly, její přítel je na půl pavouk, můj mentor je čaroděj jako já. Znám chlapa, co vzteky zezelená. Potkala jsem dokonce i mluvící strom a mluvícího mývala, co umí posílat e-maily. Je jich fakt hodně," vyjmenovala jsem část těch, které jsem znala. Kdybych měla vyjmenovat úplně všechny, nejspíš by to bylo na několik hodin.

Matt jen mlčky přikyvoval a nijak to nekomentoval. Netušila jsem, zda mlčel kvůli úžasu a nebo jen tak, protože k tomu neměl komentář. Neřešila jsem to. Mnohdy bylo lepší i mlčení.

Blonďák se už nadechoval k odpovědi, když v tom ho přerušilo auto vjíždějící do zatáčky. Stojící uprostřed silnice jsem strnula a moje nohy se nechtěly ani pohnout. Na to Matt okamžitě zareagoval a strhl mě na stranu, takže jsme se autu vyhnuli jen tak tak. Auto zabrzdilo o pár metrů dál. Než jsem se stačila vzpamatovat, Matt mě prudce vytáhl za nohy a pobízel mě k běhu.

„Pryč! Rychle!" křičel na mě Matt, který mě táhnul za sebou. Probrala jsem se a uvědomila si, že přijíždí další černá auta, která předtím opustila základnu nedaleko od nás. Došlo mi, že nastaly potíže a my museli rychle utéct. Kvůli šoku a zvýšenému napětí mě ani nenapadlo použít k útěku portál. Jen jsem nadále běžela za Mattem a snažila se vyrovnat jeho rychlému tempu.