Ze spánku mě probral nějaký výbuch. Když jsem se rychle posadila, málem jsem se srazila čelem se Stevem, který vypadal dost rozespale. Strhla jsem z nás obou přikrývku, kterou jsem se obalila a tím pádem si musel Rogers rychle navléknout boxerky, aby nebyl naostro.

S peřinou kolem těla jsem přešla k oknu a zahlédla v dáli kouř. V té samé ulici jsem měla hospodu a začala jsem mít nepříjemné tušení. Ihned jsem na sebe natáhla nějaké oblečení, což udělal i Steve a zároveň nechápal, co se děje.

„Co se děje?!" vyhrkl Steve, když jsem si začala oblékat i zimní kabát a boty.

„Mám zlí tušení a potřebuji si to ověřit," vysvětlila jsem mu a on se podíval ještě naposledy z okna. Přikývl a jelikož neměl žádné zimní oblečení, tak jen v uniformě mě vytáhl z bytu a dovedl je své motorce.

„Nasedni si, budeme tam rychleji," smetl z motorky sníh a sedl si za řídítka. Povzdechla jsem si a sedla si za něj, přičemž mě donutil, abych se chytla kolem jeho pasu.

Rozjel se směrem k ulici, kde jsem měla podnik. Ani jsme nemuseli jet daleko a oslovilo nás horko z velkého ohně v jedné z budov. Když jsme dojeli na místo, moje obavy se potvrdili. Moje hospoda bujně hořela.

Slezla jsem rychle z motorky a rozeběhla se k hořící budově. Steve se mě snažil zastavit voláním a běžel za mnou, ale já na poslední chvíli stihla vběhnout dovnitř, než vchod zatarasil hořící trám.

Byla jsem tam kvůli jednomu důvodu. Z domova jsem si do hospody přenesla fotky rodičů, neboli poslední památka co mi po nich zbyla. Našla jsem v dýmu dveře od šatny, co ještě nehořeli a vyrazila je.

Vpadla jsem do místnosti a ihned začala vyhledávat fotky v mírné panice. Bylo mi fuk, jestli tam zůstanu. Svoje nejlepší a nejhorší léta jsem měla už za sebou.

Našla jsem fotky. Byli na málo místech trochu ohořelé, ale jinak zůstali v původní formě. Schovala jsem si je pod zimní kabát a pokusila se odtamtud dostat. Nic jiného jsem se zachraňovat nepokoušela, protože bych to ven ani nedostala.

Pokusila jsem se dostat u hospody ven, ale zjistila jsem jednu věc. Okna i dveře byli zataraseny hořícími trámy, tudíž se nedalo dostat ven. Napadlo mě se dostat do sklepa a přečkat to tam, ale v tom ohni jsem dvířka od sklepa prostě najít nedokázala.

Při vstupu do další části hospody jsem se rozkašlala. Dým mě štípal do nosu i očí. Vyzkoušela jsem i únikový východ, ale byl též obklopen ohněm. Byla jsem tam uvězněná. Bez možnosti úniku.

Kouř se mi dostal do dýchacích cest a začala jsem se dusit. Nikde nebyl nikdo, kdo by mě dostal od hladově se po mně natahujících plamenech a ucítila jsem, jak se mi pomalu pálí oblíbené kalhoty.

Oheň se mi dostal až na kůži. Bolestně jsem sykla a rychle uskočila. Spadla jsem na zem a vyděšeně se rozhlédla. Zároveň se chytla za krvavou popáleninu na lýtku levé nohy a odhadovala, že se asi jen tak nepostavím.

Cítila jsem, jak pomalu upadám do bezvědomí. Pokusila jsem se ještě ze zbytků sil doplazit k baru, pod který jsem se schovala. Jediný ještě nebyl tak nějak obklopený ohněm a opřela jsem se tam v polosedu. Oči se mi pomalu zavíraly a v dáli byli slyšet něčí hlasy.

Rozpadání zdí a dupot těžkých bot. Rozléhalo se to po celé místnosti, ale moje smysly zaznamenali někoho jiného. Neboli ležící osobu v protější místnosti na zemi. Kolem něj na zemi krev a u něj na zemi krví napsáno slovo SMRT a HYDRA.

Tohle není konec...

**

„Mami!" okřikla jsem matku, když mi neustále pod nosem podstrkávala jedny šaty a já je neustále odmítala s tím, že je na sebe nevezmu.

„Amber, ale no tak. Budou ti slušet," přemlouvala mě stále víc s prosebných výrazem a doufala, že dosáhne svého. „Nemůžeš přece pořád chodit v tom normálním oblečení a venku je přeci velké horko."

„Ne a ještě jednou ne. Nevezmu si je na sebe a a zkrátka na to zapomeň," otočila jsem se k ní zády a chystala se vyjít ze svého pokoje, ale zastoupil mi cestu otec s vážným pohledem.

„Ale notak, princezno," vydechl nespokojeně a vzal mě kolem pasu. Začala jsem zuřivě kopat nohama a pokoušela se z jeho sevření dostat. Pevně mě držel, matka mi sundala oblečení a navlékla mě do šatů. Přísahala jsem jim v duchu pomstu a to mi bylo nějakých třináct až čtrnáct.

„Vypadáš dokonale," rozplývala se máma a jako třešničku na dortu mi do vlasů dala ještě mašli. Měla jsem kousek od toho, abych vybouchla a tu trapnou mašli si z hlavy strhla. Udržela jsem se a už mě táta odváděl z pokoje a ven z domu.

Bylo domluveno s paní Rogersovou, že tam zajdem na návštěvu a tím pádem tam dorazí i pan a paní Barnesovi. Neštvalo mě, že mě v tom uvidí dospělí, ale kluci. Bucky byl přeci jen takovej ten posměšnej idiot a Steve se radši držel dál. Za to jsem si ho vlastně docela i vážila, protože vám nekecal raději do ničeho a hleděl si svýho.

Došli jsme k domu Rogersů. Přeci jen nebyl od našeho tolik daleko a mamka zaklepala. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se ozvali kroky a odemykání dveří. Vykoukla na nás hlava Sarah Rogers alias mámy Steva, se kterou se máma nadšeně přivítala a táta si s ní potřásl na přivítání rukou. Hned na to mě strčil do dveří, čímž mě dostal do domu. Sarah se na mě zaraženě podívala, protože jsem se s ní přivítala shora vždycky a dneska ne. Nakonec mi to nedalo a objaly jsme se jakožto dobré kamarádky.

Vešli jsme dovnitř všichni. Barnesovi tam už seděli a Bucky byl nejspíš se Stevem, protože tam nebyl. Rodiče se mezitím posadili na volná místa na křeslech a mě Sarah poslala do horního patra v podkroví. Jelikož dům nebyl moc velký, tak tu bylo jen pár místností a z toho dvě ložnice, koupelna, obývák a kuchyně s jídelnou. Na tak malé prostory se to vešlo dobře.

Vyšla jsem opatrně křivé rozvrzané schodiště a dostala se do podkroví. Nacházel se tam Stevův pokoj a tudíž jsem za chvíli uviděla Buckyho i Steva sedět na jedné z postelí. Když si mě všimli, Bucky začal značně zadržovat smích kvůli tomu, co jsem měla na sobě a výrazně jsem zrudla.

„Jamesi!" okřikla jsem ho vystresovaná a myslela, že po něm něco hodím. Nebylo však v blízkosti nic, co by mi Steve dovolil rozbít a pravda je, že by to byla docela škoda. I když otce poznal jen matně, měl v pokoji plno artefaktů z první světové války. Takové menší muzeum.

„No co?" neškodně se pousmál a pořád tam někde ten posměšný úšklebek byl. Nakonec jsem se přeci jen natáhla pro polštář a hodila mu ho na hlavu. 

„Bucky, nech ji," zastal se mě Steve a podíval se po nás dvou, jako bychom se chovali dětinsky.

„V pohodě...ty šaty jsou hrůza a já to vím," mávla jsem nad tím rukou a když si Bucky vzal do náruče můj bojový polštář, přitiskla jsem mu ho na obličej s domněním, že ho chci udusit, ale nakonec jsem se rozesmála a nechala ho být.

„Tak co budeme dělat?" padla otázka ze strany Stevena, kterej už byl nejspíš znuděnej tím, že musel přihlížet k našemu pošťuchování s Barnesem. Pouze jsem pokrčila rameny tak jako Bucky.

„Nevím. Tvoje máma nás ven asi teď nepustí, jelikož se za chvíli setmí. Něco si zahrát?" navrhl Bucky a netvářil se zrovna nadšeně. Se Stevem jsme pouze přikývli a Steve přešel k jedné ze skříní, kde vytáhl krabici. Donesl jí na postel a vyndal z ní karty a nějakou deskovou hru, kterou jsme hráli ještě jako menší.

„Musíme hrát tohle?" namítl Bucky, jelikož se na hru nedíval zrovna přívětivě. Steve ho probodal pohledem a povzdechl si, čímž hru zase uklidil. Chování Buckyho se mi moc nelíbilo a tam jsem mu dala pěstí do ramene. Bolestně zakňučel a podíval se po mně.

„Jestli ještě jednou něco řekneš, tak tě asi uškrtím," pohrozila jsem mu, i když byl o rok starší než já. Já s tím jaksi problémy neměla. Sice byl o hlavu vyšší jak já, ale já si s tím problémy nedělala.

„Máš snad něco lepšího?" zamračil se a jen jsem se ušklíbla nad svou myšlenkou. Vyjelo mu obočí nahoru a já protočila očima.

„Co jít za rodiči?" nadhodila jsem a Steve hned chtěl něco říct, ale v tom mě Bucky začal lechtat. Svalil mě na postel a začala jsem se smát. Smál se taky a jelikož byl silnější než já, tak jsem se mu nedokázala ubránit a jaksi jsme byli slyšet až dolů.

„Děti, uklidněte se trochu!" okřikl nás Buckyho táta z dolního patra pod schody. Bucky mě okamžitě nechal a slezl ze mě. Uklidnila jsem se i já a zaposlouchala se, jestli tam pořád ještě Buckyho otec je. Byly slyšet pouze kroky a pak vymizely úplně.

**

„Prober se! Notak, prober se!" řval mi někdo do ucha, čímž jsem se probrala do reality a vyletěla do sedu. Ucítila jsem na hlavě bolest po krátkém nárazu dvou čel do sebe a pouze jsem tiše zasténala.

Můj zrak pohlédl do čistě modrých očí.

„Dělej, musíme odtud vypadnout!" zařval Steve znovu a jeho hlas přehlušil padající hořící trám těsně vedle mě, čímž jsem vyděšeně ucukla. Oheň byl všude a nebylo úniku.