Někdo se mnou lehce zatřásl. Jelikož jsem nesnášela, že mě někdo budí, dotyčného jsem odstrčila a spala dál.

„Amber, musíme jít," Stevův hlas jsem vnímala z poloviny a dál se soustředila na svůj bezesný spánek na tvrdé zemi.

„Ještě pět minut," zamumlala jsem nevědomky a dál nevnímala. Zaslechla jsem nerozeznatelné povzdechnutí a potom, jak mě někdo zvedl ze země do náruče.

*Steve*

Jelikož se Amber odmítala probudit, nezbývalo mi nic jiného, než ji vzít do náruče a odnést. Sice byl Bucky kvůli mému zpoždění dost naštvaný, nemohl jsem ji tam jen tak nechat.

Vynesl jsem ji ven z jeskyně i se zbraněmi a v dáli zaslechl výstřely. Chtěl jsem už Amber probudit, ale to by mi nesměla obmotat ruce kolem krku a spát spokojeně dál. Jak to ta holka sakra dělala?!

„Amber,"

„Hmmm,"

„Probuď se,"

„Nechci..."

„Funíš mi u ucha,"

„Co?!" vyjekla tak rychle, že jsem ji leknutím pustil a ona dopadla na zem.

Jsem mrtvej.

Pomyslel jsem si a radši jsem se k ní sehl, abych jí případně pomohl na nohy, ale moji ruku rychle odstrčila a postavila se sama.

„Lepší budík jsi nevymyslel?" promnula si oči a sebrala ze země svoje spadlé zbraně, co spadly s ní. Zvedl jsem ze země svůj štít a dál si ho na záda.

„Ale- ...to je jedno. Dorazil cíl a Dum Dum to tam s ostatními už řeší," vysvětlil jsem jí narychlo a pouze přikývla. Aniž by něco řekla, ohlédla se po prázdné jeskyni a po té do dáli před námi, kde nejspíš probíhala bitva.

„Pojď," zavelela a vyběhla směrem k bitvě. Zaskočilo mě, že šla dobrovolně, když jsem ji v letounu ještě ukecával. Byla poslední dobou dost zvláštní.

*Amber*

Běžela jsem směrem k tábořišti nepřátel. Každý tam buď střílel nebo bojoval tělo na tělo. Zkrátka jsem se schovala za jeden širší strom a vyhlížela cíl. To se mi brzy povedlo a skolila jsem jednoho z nepřátelských vojáků šípem do srdce.

Takhle to pokračovalo ještě chvíli, dokud nezbyl jediný, kterého Steve jen omráčil s tím, že ho vezmeme jako zajatce.

Když mise skončila, hromadně jsme se vrátili na základnu a nechali si ošetřit nějaká zranění. U mě jediné bylo divné, že jsem na sobě neměla ani škrábnutí, ale moc jsme to neřešili a plukovník Phillips mi ukázal stan, kde mám přenocovat.

Dostala jsem nějaké věci na spaní v podobě bílého tílka a hnědých tepláků. Sice to nebylo zrovna pro mě vkusné, ale musela jsem to přijmout. Převlékla jsem si to a šla se podívat na místa na spaní. Menší starší postele s železnou konstrukcí. Dalo se to přežít.

Pouze jsem si na postel sedla a začala si pročesávat svoje vlasy. Byl z nich cítit pach krve potom, co jsme zažili v tom lese. Pokoušela jsem se ten pach ignorovat a svázala si vlasy do menšího copu.

„Slečno Georgová?" oslovila mě příchozí agentka Carterová a při příchodu ze mě nepustila svůj oříškový zrak. Zůstala jsem jako zkamenělá a jen tak se na ní dívala.

„Agentko Carter," pokynula jsem hlavou a sedla si na vedlejší postel čelem ke mně. Nevěděla jsem co bude. Margaret Peggy Carterová byla vůbec jednou z nejlepších v jejím oboru a Steve z ní nedokázal spustit oči.

Nežárlím...

„Jaký máte názor na Vaši první misi?" sepnula si ruce na klíně a bedlivě pozorovala každičkou mojí reakci i v nejmenší mimice.

„Šlo to, ale nejsem na takové akce zvyklá. Klidně odejdu, jestli se sem nechodím," řekla jsem naprosto s klidem a neřešila, jestli mi to je líto nebo ne. Dodnes jsem nikoho nezabila. Během uplynulých pár hodin těch mrtvol bylo hned asi třicet.

„Ba naopak," skočila mi do toho a já k ní nechápavě vzhlédla. „Plukovník byl s Vámi spokojen a týmu se dařilo s Vaší pomocí ještě lépe než kdy jindy. Jste perfektní adept na to, abyste byla členem Kapitánova týmu. Pokud s tím souhlasíte," pousmála se a já zkoprněla. Vážně se teď na mě usmála? Poprvé v životě se ke mně chovala mile a to byl pro mě docela zázrak.

„Vážně?" zamrkala jsem, zda to není sen. Agentka krátce přikývla a po té se zvedla z postele.

„Pokud to o svátcích nebude nijak přehnané, budete se moci vrátit domů," řekl mi před svým odchodem a já jí úsměv opětovala

„Dobře, děkuji Vám, agentko Carterová," stále jsem se usmívala. Agentka taky a s dalším souhlasným přikývnutím nakonec odešla. Do stanu po té dorazili ještě nějací vojáci, kteří se uložili ke spaní.

Než aby ve stanu bylo ticho, tak byl slyšet tichý šepot, jak mezi sebou něco řešili. Venku to začalo pomalu ustávat taky, takže byl brzy v táboře klid a mohla jsem v klidu usnout.

*O dva týdny později*

„Už se to auto pokoušíš ukrást hodinu a ono furt nic," rýpl si do mě Bucky, když mě učil jak nastartovat auto bez klíčků. Docházela mi trpělivost. Ne s tím autem, ale s tím idiotem za mými zády. Asi mu ta facka fakt nestačila.

„Mlč," okřikla jsem ho a dál se věnovala těm blbejm drátům. Ať jsem se pokusila o cokoliv, nenastartovalo to. Myslela jsem, že se na to vykašlu.

„To auto nenastartuješ," přišel za námi Gabe a postavil se vedle Buckyho. Vylezla jsem a nechápavě se po něm podívala. „Je už tři měsíce nepojízdný a nemá ani motor, protože ho nějaká čórka ukradla."

„Barnesi!"

„Já nic, já jen voják," vykoktal a někam zdrhnul. Plácla jsem se do čela a přemýšlela, proč se paktuji s takovým hovadem. To přece nedávalo smysl.

„Já mu jednou ten šíp fakt hlavou provrtám," povzdechla jsem si a opřela se o nepojízdné auto. Gabe tam se mnou stále zůstal a pouze se na mě pousmál.

„Nech ho. Víš jakej je," položil mi ruku na rameno a snažil se působit uklidňujícím dojmem.

„Na zabití? To je," neodpustila jsem si poznámku a šla s Gabem společně zpět do tábora. Tam jsme se potkali s ostatními a zrovna se rozhodovalo, kdo bude mít volno a kdo zůstane v táboře.

Stevova aka naše celá skupina dostala volno do odvolání. To znamenalo, že jsem se mohla na Vánoce vrátit domů a zaslouženě odpočívat. Už jsem se těšila.

„Co uspořádat menší Vánoční párty?" navrhl Dum Dum a já se okamžitě pokusila nápad ignorovat. Všichni se přitom otočili na mě a já udělala pouze výraz typu nezájem.

„Proč já?!" byla jsem ze všeho toho už nabroušená, ale to nejspíš všichni ignorovali, protože se začali přiblble usmívat.

„Pomůžeme ti," dal mi Steve ruce na ramena a pousmál se normálně. Jedinej že všech. „Je ráno, takže času je ještě dost."

„Zradil jsi mě, pane Vlajko," zamračila jsem se a Steve hned začal házet úšklebné výrazy. Celkově jsem odporovat ani nemohla, protože jedna proti všem. Nemožné.

Během jednoho dopoledne jsme se přesunuli z New Jersey do NY, kde jsem bydlela. Lidé na nás se zájmem koukali, když jsme přijeli a začali připravovat celej večírek. Bylo mi trochu trapně, ale pokusila jsem se lidi ignorovat a šla připravit zbytek.

Večer konečně bylo všechno nachystáno a pozvali jsme i zbytek. Jeden večer nikomu nic neudělá, takže přišel i Phillips, Stark i Carterová. Všichni byli svátečně oblečeni. I já si vzala šaty, i když je zrovna nemusím.

Stála jsem jako obvykle za barem, natáčela pivo a nalévala vodky a Steve s Buckym mi to pomáhali roznášet. Dorazily i nějaké zpěvačky a zpívaly Vánoční písně, které si tu zpíval skoro každý.

„Hele jmelí!" houkl někdo nadšeně a všimla jsem si mezi hloučkem lidí, jak Monty nesl malou větvičku jmelí a kluci mu ji pomohli zavěsit na nižším stropě.

„Amber, pojď!" zavolal na mě Gabe spolu s dalšími a já prudce zvedla hlavu od výčepu. Dohajzlu...pokusila jsem se o ignor, ale to mě popadl Howard a začal mě táhnout směrem k nim.

„Starku, ty svině! Pusť mě!" štěkla jsem a bouchla ho pěstí do ramene. Howard se ušklíbl a dotáhl mě až pod jmelí. „Jestli vás budu muset líbat jednoho po druhém, tak vás nejspíš zklamu. Nejsem děvka."

Všichni se ušklíbli a v tu chvíli odněkud přitáhli i Steva, kterej se zuby nehty bránil, ale nechtěl jim ublížit. Dotlačili ho přímo přede mě a skoro se dotýkali.

„To jsou šmejdi," sykla jsem, když se na mých zádech ocitly něčí ruce a natlačili mě na Capa. Teď už jsme se dotýkali úplně a nebylo nám to zrovna příjemné. Ani z jedné strany.

„Polibte se," naléhal na nás Dum Dum a hned to začali pokřikovat hlasitě všichni. Rozezněla se celá hospoda. Dokonce se přidal i Frenchie v jeho rodné francouzštině a jediný zticha byl Phillips, Peggy a Bucky, kterej Steva propaloval pohledem.

Tady někdo žárlí.

„Tohle nemůžeme," zakroutil nad tím Steve hlavou a někdo ho ke mně přistrčil taky. Skvělí.

„Ale no tak. Neblbni a jednou jí polib. Tradice přece neporušuješ," zasmál se Dum Dum v okruhu lidí kolem nás. To bylo tak trapné. Nesnášela jsem situace, kde bylo strašně moc lidí.

„Ale-," chtěl něco namítnout, ale někdo přistrčil znovu, když zacouval o dva kroky zpět. Neměl šanci a ani já. Bylo kolem nás tolik lidí, že jsme utéct prostě nemohli.

„Já na to nepřistoupím," zamumlala jsem něco, čemu jsem skoro ani nerozuměla. Začala jsem mít depku a štvala mě celá situace. Steve souhlasně nad mými slovy přikývl, ale ostatní to "Polib ji" začali řvát znovu.

„Malou a daj pokoj," zašeptal Steve opatrně, protože sám z toho byl dost mimo. Vytřeštila jsem oči nad jeho slovy a chtěla se odtáhnout.

„Uděláš to a zabiju tě," varovala jsem ho a zamračila se. Steve to v jednu chvíli ignoroval a ve druhé chvíli přitiskl svoje rty na ty moje. Moje okamžitá reakce by byla, abych se okamžitě odtrhla a vrazila mu, ale něco uvnitř mi říkalo, ať to neudělám.

Moje hlava z toho šla kolem a začala jsem pohybovat rty proti těm jeho. On to začal po mně opakovat, jelikož s tím neměl zkušenosti a v životě nikoho nelíbal.

Tak počkat!

Rychle jsem se odtáhla a narychlo si srovnala myšlenky. Nabírala jsem zbytky kyslíku a Steve udělal to samé, když se trochu vzpamatoval. Tohle bylo špatný...sakra špatný!

Lidé kolem nás už dávno hlasitě jásali. Chtěla jsem z toho ruchu pryč. Proto jsem se bez řečí rozeběhla pryč a protlačovala si cestu skrz lidi někam kde je klid.

Dostala jsem se k baru, kde jsem si okamžitě nalila panáka a najednou ho do sobě hodila. Tohle se stát nemělo. Přišla jsem si tak strašně divně. Líbala jsem Steva Rogerse. Proč by taky ne. Komu by se ta jeho nová verze nelíbila.