Dnešní ráno se probouzím, ale tentokrát nemám žádný sen. Dnes je to skutečné. S Damienem vedle sebe ležíme na společné posteli a při tom ještě před pár dny jsem nedokázala se mu ani představit. Ale teď jsem věděla, že život je lepší, když v něm je i on.

'Vidíš. A to jsi se bála života s ním. Příště dej na mé intuice.' Měsíční princezna měla, jako, vždy pravdu. Ani nevím, jak dokáže své myšlenky dostat do mé hlavy a já je tak dokáži slyšet. Ale jse  jí za to vděčná.

Opatrně jsem vylezla z postele a zašla si do koupelny. Opláchla si obličej a zašla si ke své skříni pro oblečení. Dnes moje ruka sáhla po šatech v žluté barvě zářícího slunce a střevíce v barvách žluté a oranžové, jako při jeho východu. Ale dnes nebyla v plánu žádná prohlídka hradu. Dnes mi bylo nejlépe v pokoji, kde spal i můj milovaný manžel.

A taky mi Damien řekl, že kvůli mému bezpečí budu muset zůstat po většinu času v pokoji a pokud už tyto stěny budu chtít opustit, tak jedině s ním nebo ve společnosti mých služek.

Posadila jsem se balkon a vzala si do ruky knížku s názvem "Slunce a Měsíc" nebo jinak řečeno historie vzniku vlků a něco málo o stvořitelce našeho druhu.

Karl:

Pár dní jsem se snažil připravit každého schopného bojovníka na válku, která se chýlila se zrůdami z hor. Zvěd, který pobýval na hradě pána Levhara, který je spojenec krále Damiena, byl napaden vlkodlaky. Podle všeho hledali dívku s barvou očí jako dva smaragdy. A já věděl, že hledali moji malou sestřičku.

,,Princi?" Vzpamatovávám se a sledoval mladého bojovníka, který se učil bojovat v lidské formě a mezitím zvládnout přeměnu ve vlka, když bude nutno. Jeho blond vlasy měl rozcuchané a pot se mu leskl po celém obličeji. Měl zelené oči skoro jako Ann, ale barvou byly spíše světlejší. ,,Jméno.",, Anton, pane." Anton. Mladý asi 16-letý kluk a musel jít do války, kterou možná nepřežije. ,,Antone...Stalo se něco?" ,,Volá vás královna." Matka trávila celé dny v knihovně a nebo u sebe v pokoji. Ani nevycházela poslední dny ven. Bála se totiž o Annie jako já i otec, ale taky se bála války a toho, že mnoho z nás umře na bitevním poli. ,,Děkuji. Řekněte kapitánovi Leovi, že jsem odešel a ať se vás na chvilku ujme." A s tím jsem odešel za matkou.

Annie:

Damien se konečně probudil. Ten výraz, když zjistil, že sem nebyla v posteli byl k nezaplacení.

,,Já jsem tady." S úsměvem od ucha k uchu odkládám knihu na židli a jdu pomalým krokem k němu do postele. ,,Takhle mě neděs. Myslel jsem, že jsi pryč." To jsem nechtěla. Ale ten výraz za to stál. ,,Promiň." Dělám nevinný výraz a dávám mu polibek, jako omluvu. On si mě stáhl k sobě do svého objetí a hladil mě po vlasech. Ani jsem si nevšímala, že budu mít pomačkané šaty. ,,Vyspal jsi se dobře?" Zavádím rozhovor, aby tu nebylo takové ticho. Teď jsem byla ráda za trochu hluku. ,,S tebou jsem se vyspal velmi dobře." Cítím, jak se usmál. Rychle jsem se vymanila z jeho objetí a znovu si vzala svoji rozečtenou knížku. Abych řekla, tak nic nového jsem se nedozvěděla. Krom toho, že stvořitelka se jmenovala Sunny. Opak jména Luny. Možná to byli sestry, ale to jsem se mohla pouze domnívat.

,,Odkdy jsi vzhůru?" ,,Před hodinou jsem vstala. A vstávej ať stihneme snídani." Hodila jsem po něm malý polštářek a schovala se za židli čekající ránu nazpět. Ale nic nepřicházelo. Opatrně jsem se dívala na postel. Damien byl pryč. Chtěla jsem se podívat jinam, ale něčí ruce mě objali a já vím, že mě dostal. ,,Mám tě krásko." Dal mi pusu na krk a pak zamířil do koupelny. Za chvilku byl venku a oblékl se do černého trika, hnědých kalhot a vysoké hnědé kozačky pro pány.

,,Můžeme jít?" zeptal se a nabídl mi svoji ruku. Tu jsem přijala a spolu si to zamířili do hodovní síně.

Sál byl menší, ale za to si všímám lidí, jak všude dávali jen a jen růže. Byl tu všude zmatek. I na chodbách cestou sem sluhové pobíhal, jak blázni. ,,Dnes večer je slavnost růží, která se tu slaví po více jak 100 let. Dnes je tomu přesně 109 let." Tak proto ty růže.

,,A co to je ta slavnost růží?" Zní to lákavě. ,,Je to den kdy muži dávají svým dívkám růži na důkaz jejich lásky. A dokonce v tento den se dívky schovají po celém hradě a muži dostanou indícii podle které musí svoji milovanou najít. Pokud ji do půlnoci nenajdou, tak jejich láska není tak silná, ale pokud to stihne do odzvonění půlnoci, tak v tu noc ještě spolu skončí v posteli." Nad tou poslední větou jsem se začervenala a sedla si ke stolu. Damien si sedl na druhý konec dlouhého stolu a pak nám nosili všechno možné. Od saláty po dezerty.

Po snídani jsem zašla s Damienem do zahrad. Taky tu byl zmatek kvůli dni růží. Ještě teď jsem byla nedočkavá, ale měla bych se podívat po místě kam se schovám. Nakonec mě napadlo jedno jediné místo, kam se ráda v tu slavnou noc uchýlím.

Po chvilce jsme došli k velkému skleníku. Už teď jsem cítila, že za tím vším se skrývá nesmírná krása přírody z celého světa.

,,Můžu?" Damienovi jsem ukázala, že může otevřít ty velké skleněné dveře. Po otevření dveřích se vyvalil ven teplý vzduch, který ovál celou moji tvář. Jistým krokem jsem vešla a...zůstala stát při pár krocích. Přede mnou bylo tolik druhů květin, stromů a všeho možného, že jsem v tu chvíli neměla slov. Něčí ruka mě popadla a táhla nás oba do středu skleníku zatím co já byla omámena tou krásou. Tam se nacházel malý altánek a v něm připravený stůl s nápoji.

,,Chci, aby jsi ochutnala jeden z mých vlastních nápojů." Damien mě dotáhl až k němu a odsunul mi židli, abych se mohla posadit. Pak vzal konvičku zdobenou tulipány a nalil mi do šálku bílou tekutinu. Velmi krásně voněla, ale jak mi asi bude chutnat? Moc dobře nevypadala.

,,Co to vlastně je?" Ptám se Damiena a beru šálek do ruky. ,,Má to být proti zlým snům." Že by věděl o tom, jak jsem se v noci vzbudila? Ne to ne. Vždyť spal. A tak ze mě pouze vyšlo ,,Aha".

Lokla jsem si té bílé tekutiny. Byla ze začátku hořká, ale nakonec nabrala sladké chuti. Něco, jako maliny nebo jahody. Možná to je příchuť jak jahod, tak i malin. ,,V noci jsi nespala dobře, že?" Zarážím se. Jak to ví? ,,Slyšel jsem tě zpívat si pěknou písničku. Usoudil jsem, že se ti zase zdál nějaký zlý sen." Sklonil svůj zrak a dělal, že nechtěl. Já se usmála pro sebe a obešla stůl. Vzala jsem jeho hlavu do svých dlaní a políbila ho. Pak jsem se dotáhla a rozběhla se pryč. ,,Zkus si mě chytit!" křikla jsem a běžela ven ze skleníku. Ale netrvalo dlouho a Damien mě chytil. ,,Mně nikdy neutečeš." Snažila jsem se vymanit, ale stejně jsem to vzdala. Jeho stisk byl pevný a nepovolil ani o kousek. Když jsem se trochu uklidnila, opřela jsem svoji hlavu o jeho hruď. Slyšela jsem jeho tlukoucí srdce, jak splašeně bilo po tom, co mě musel chytit. Jeho jedna ruka sjela k mému krku a lehce přes něj přejela prstem. Celá jsem se zachvěla.

,,Večer tě budu hledat, tak doufám, že se schováš, abych tě co nejdříve našel." Když mi tu větu zašeptal do ucha, tak jsem málem vypustila vzdech, ale vydržela jsem. ,,To záleží, jak jsi dobrý hledač." Oba jsme se zasmáli a šli se připravit na slavný večer.

Růže rudá všechno spraví.

Růže bílá zase všechny zničí.

Jenom růže modrá všechny sjednotí,

A nic je pak už nezničí.

Starry