Z chodby se ozýval brutální řehot hrozící, že brzo přejde do hýkání, škytavky, nebo obého naráz. Vydala jsem se na průzkum a našla nejstarší trpaslici, jak se řeže smíchy, až jí tečou slzy, a drží se za čelo.

,,Co je?" zeptala jsem se krapet nejistě.

Kloudnou větu ze sebe vydolovala na třetí pokus, prý se bouchla o záchodové prkýnko.

,,Jsi upadla?" Napadlo mě pochopitelně to nejjednodušší řešení.

,,Ne, já se chtěla podívat... a předklonila jsem se," dál nebyla schopná mluvit.

,,A nepočůrala jsi u toho všechno?"

Asi ne.

Staří jogíni evidentně zapomněli na polohu zvědavé čůrající dítě.
Dobře věděli proč.