Svět je holé šílenství. Člověk se rodí v okovech. Do světa zášti a zla. V chladu – hledá si cestu za hnitím. Málokdo touží stát se zabijákem, ale málokdo odmítne zabíjet. Bez konce táhne zlo dějinami.

– Patrik Ouředník

V kouzelnickém i mudlovském světě se říká, že všechno zlé je pro něco dobré. Osobně si myslím, že na tomhle přísloví je ve skutečnosti daleko víc pravdy, než by se mohlo na první pohled zdát.

Dobrým příkladem byl i můj vlastní život v osmdesátém druhém.

Ačkoliv jsem byla emočně nestabilní a občas až nezvykle bezcitná, měla tahle změna i své pozitivní stránky – alespoň pro okolní svět – a jednou z nich byla i má obsedantní posedlost smrtijedy. Teď už vím, že jsem tenkrát hledala smysl života, který bych mohla pevně držet ve vlastních rukou. Už jsem nechtěla žít jenom srdcem a spoléhat na druhé, to až příliš bolelo. Raději jsem si tak vytyčila konkrétní cíl, ke kterému jsem mohla směřovat vlastní pílí a rozumem.

A tím cílem byla Bellatrix Lestrangeová.

Stále unikala – už celý dlouhý rok. Byli jsme přesvědčení, že je hlavou zbývajícího odboje přisluhovačů Pána zla, a že když najdeme ji, všechno konečně skončí. Jenže se nám to nedařilo. Bylo to skoro jako hledat svatý grál – všichni jsme věděli, že existuje, nikdo ale netušil, kde hledat.

Tohle pátrání mě nesčetněkrát dovedlo až na pokraj vlastních sil. Stávalo se, že jsem dva dny v kuse nespala a pročítala všechny mudlovské noviny, abych našla jakékoliv vodítko, které by nás mohlo posunout blíž. Mezitím jsem se musela stíhat starat o domácnost i o Harryho a občas dokonce i o Nevilla. Společně s Alicí jsme si totiž navzájem chlapce hlídali, když byla ta druhá zaměstnaná čímkoliv pro Řád.

Bylo to příšerně vyčerpávající období, ale naše snaha rozhodně nepřišla vniveč.

Během září se nám podařilo chytit Averyho a Notta, kteří ovšem zarytě mlčeli a nechtěli nic prozradit; nebo možná dokonce ani sami nic nevěděli. Ve skutečnosti jsme tak nebyli nalezení Bellatrix o nic blíž než před pár měsíci.

Na začátku října jsme s Alastorem skončili u Munga, když jenom kousek od nás vybuchla tříštivá kletba. Moodymu kouzlo téměř utrhlo ruku v rameni, jelikož mě na poslední chvíli zezadu objal, aby mě ochránil před obrovskou rázovou vlnou. Byla jsem vděčná Merlinovi, že se lékouzelníkům podařilo jeho paži zachránit. Já následkem výbuchu sice na několik dní částečně přišla o sluch a trápila se silným otřesem mozku, ale s tím si v nemocnici hravě poradili.

K mému překvapení mě hned po převozu k Mungovi navštívil Sirius. Očividně měl velké obavy, jelikož se mu celou dobu třásly ruce a zdál se být až nepochopitelně rozrušený. Ale ani tahle událost nedokázala zachránit náš na kusy rozbitý vztah. Klidný rozhovor se velice rychle zvrhl v nepříjemnou hádkou, při které mi vyčetl, že jsem nezodpovědná, svéhlavá a že znevažuji Jamesovu oběť. Já už mu bohužel nestihla říct, co všechno si o něm myslím, protože ho lékouzelnice bez váhání vykázala z pokoje.

Tehdy jsem si myslela, že je idiot; teď vím, že byl jediný, kdo mi dokázal vmést do tváře pravdu bez jakýchkoliv příkras. A já ho za to nenáviděla, protože jsem si nechtěla přiznat, že jsem se dočista zbláznila.

A bylo to mezi námi den ode dne horší a horší. Trestali jsme jeden druhého za naši vlastní slabost a chovali se jako malé děti. Na naši obhajobu jsme ale pořád tak trochu dětmi byli. Co jsme vlastně ve svých čerstvých – ceti věděli o životě? Smrt byla to jediné, co jsme doopravdy znali a chápali. Stále jsme žili ve válce a nejsilnější emocí, jež nám celé roky zachraňovala životy, byl strach. Jedinou obranou proti strachu byl útěk nebo útok.

A my nikdy neutíkali.

To říjnové odpoledne byl Kingsley Pastorek na schůzi Řádu pečlivě připraven. Brumbál totiž musel vycestovat do zahraničí, takže za něj musel zkušený bystrozor zaskočit. Na velkém jídelním stole měl rozloženou mapu Británie spolu se spoustou figurek, zobrazujících jednotlivé nepřátele, abychom mohli co nejúčinněji plánovat taktiku.

„Vypadá to, že obři konečně definitivně opustili Británii. Odbor kontroly nad kouzelnými tvory už se setkává s novými případy jenom velice sporadicky, což se nevymyká normálu a už by nám to nemělo působit problémy. I akromantule se stáhly zpátky do lesů, ačkoliv zrovna včera napadla jedna osamocená mudlu na okraji Oxfordu."

Figurky na stole nás pozorně poslouchaly a téměř okamžitě změnily svou polohu. Zlatí pavouci kvapně přeběhli na část mapy zobrazující skotské lesy a obři se až na několik málo výjimek, jež se rozprostřely po celém území Británie, stáhli úplně mimo pergamen.

„Remusi?" oslovil ho Kingsley.

Lupinovi se mezi očima vytvořila ustaraná vráska. Ještě stále dělal zvěda v kolonii vlkodlaků, ale já dobře věděla, že se to na něm začínalo nepříjemně podepisovat. Šlo o nebezpečnou práci, a i jeho pomalu zmáhaly strachy a nejistoty, i když byl z nás všech zdaleka nejodolnější.

„Od zajetí Šedohřbeta jsou vlkodlaci neorganizovaní, nemají konkrétní cíl, ale jsem přesvědčený, že pokud jim ministerstvo nenabídne reformu ve prospěch jejich práv, brzy si najde další alfa, který je sjednotí a celé to začne nanovo."

„Dobře," přikývl Pastorek. „Proberu to s Brumbálem a pokusíme se dohodnout s ministryní. Třeba se s tím bude dát něco dělat. Emmeline?"

„Nikam jsme nepokročili," zavrtěla černovláska hlavou. „Prověřili jsme všechny příbuzné i Averyho s Nottem, ale bylo to k ničemu. Bellatrix ani Rodolfus zkrátka nejsou k nalezení. Je to jako kdyby se vypařili."

Kingley se zamračil a podrbal se na zátylku. Byla to špatná zpráva a začínalo to být značně frustrující. Ministerstvo už chtělo mít celou tuhle událost uzavřenou, takže na něj i na Moodyho vytvářelo obrovský tlak, který je velice zmáhal.

„Podle mě mají informátora," vmísila jsem se bez váhání do konverzace. „Znají každý náš krok. Není možné, aby to byla náhoda."

„Neznačuješ snad, že je mezi náma další krysa?" ozval se doteď mlčící Sirius, který se zády opíral o okenní parapet s rukama založenýma v odmítavém gestu. „Kdo by to podle tebe měl být?"

„Páni, ještě že jsi ten náznak pochopil," pronesla jsem s úšklebkem. „Kdo ví – ty, já, Alastor. Může to být kdokoliv."

„Mohla by sis laskavě odpustit ten tón, Potterová?" odvětil podrážděně a já se zhluboka nadechla k odpovědi, kterou mi ovšem nebylo dopřáno dokončit.

„Řešte si laskavě své citové újmy někde jinde, mládeži," přerušil nás Alastor hrubě. „Potterová má každopádně pravdu. Nemůžeme nic riskovat, takže přistoupíme na určitá opatření."

Sklopila jsem hlavu do stolu a nedokázala přitom zabránit nachu obarvit mi tváře. Byla jsem naštvaná na Siriuse a zároveň jsem se styděla sama za sebe. Byla to příšerná kombinace, která přispěla ke skutečnosti, že jsem až do konce schůze jenom mlčky seděla s očima zavrtanýma do mapy.

Jakmile nás Pastorek propustil, vyrazila jsem tou nejbližší uličkou dál od místa našich schůzek. Už byla tma, a to byla má nejoblíbenější část dne – noc totiž skryla obličej pod neprostupnou roušku a dovolila mi tak na chvíli zmizet před otravnými reportéry a lidmi, kteří mě zastavovali na ulici a ptali se, jak se má Harry.

Hlasitá rána znenadání rozezněla ticho okolí a vyděsila mě k smrti. V první chvíli jsem si myslela, že šlo o útok smrtijedů a zbrkle vytáhla hůlku. Teprve potom jsem zahlédla jiskry, které vylétly k obloze a vykreslily tam tvar obrovského blesku.

Šlo jenom o ohňostroj.

Jak jsem mohla zapomenout? Dneska to byl přesně rok od Jamesovy smrti; rok od Voldemortova pádu. Celý čarodějný svět se vydával do ulic ve víru bujarých oslav, které dodržovali dokonce i mudlové. Jeden z předních fanoušků mého syna totiž shodou okolností pracoval v mudlovské vládě a zajistil tak, aby se z jednatřicátého října stal uznávaný státní svátek.

To byla doslova má noční můra.

Jenom krátce po ráně z rachejtle se vedle mě objevil Remus s až nezvykle vážným výrazem v obličeji. Poslední dobou se sice mračil daleko častěji, ale téměř nikdy to nebylo na mě. Trochu mě to znejistělo.

„Musíme si promluvit, Lily!" oznámil a na mé potvrzení vlastně vůbec nečekal. „Myslím, že už jsem mlčel dost dlouho, protože jsem naivně doufal, že to vyřešíte jako dospělí."

„Ale–" nadechla jsem se k obraně, jenže jsem nedostala šanci oponovat.

„Notak, Lils," zklidnil hlas a vrátil se ke svému obvyklému trpělivému přístupu. Zdálo se, že na mě zkrátka nedokázal být tvrdý. „Já vážně nevím, co přesně jste si udělali a jak moc zlé to bylo, ale pro Merlina – jste přátelé už tolik let. Ať už se stalo cokoliv, nestojí to za to, jasné?"

Znovu jsem zhluboka nabrala vzduch do plic, ale nakonec ze mě nevyšla žádný slova. Rukou jsem si trochu zoufale zajela do vlasů a odhrnula je tak dozadu.

„Všechno jsme podělali," dostala jsem ze sebe a nejistě si u toho přešlápla.

Remus mě chvíli zkoumavě pozoroval, než si promnul oči a k mému překvapení se dokonce uvolněně zasmál.

„Co je tu k smíchu?" naježila jsem se a přimhouřila oči.

„Nic, jen už to všechno najednou dává smysl. Teď mě dobře poslouchej, Lily." Přešel blíž a ruce mi položil na ramena, aby si zajistil mou plnou pozornost. „My všichni víme, že Jamese nikdy nepřestaneš milovat. Chápu, že ho nechceš zklamat, ale on by tě takhle vidět nechtěl! Tohle přece nejsi ty. Občas bych skoro přísahal, že jsi pod kletbou Imperius. Neviň za to Siriuse, není to jeho chyba. Měla by sis to konečně přiznat, uleví se ti."

„Co si mám podle tebe přiznávat?" zeptala jsem se chladně, ale udržet tvář bez jediného výrazu už mi činilo čím dál tím větší problémy. Do očí se mi tlačily slzy a nepříjemně mě pálily, když jsem se je pokoušela zadržet.

Neodpověděl, ale jeho výmluvný pohled mi prozradil téměř všechno. Vzpurně jsem zavrtěla hlavou a rty stiskla pevně k sobě, skoro jako profesorka McGonagallová.

„Vůbec nevím, o čem to mluvíš, Remusi."

„Ale víš," pousmál se vlkodlak. „On se sice chová jako hlupák, ale přiznal si to už dávno. Život je moc krátký na to, abyste to oba ignorovali, Lily. Jestli to neuděláte, budete toho jednou hrozně moc litovat. Víš přece, co se před měsícem stalo Tobolkovi; žije snad jen zázrakem. Rád bych řekl, že máte všechen čas světa, jenže ho nemáte. Co kdyby se jednomu z vás něco stalo? Sirius si myslí, že ho nenávidíš. Vážně chceš, aby tohle byla jeho poslední myšlenka, kdyby to šlo celé do háje?"

Zvedla jsem ruku a s hlasitým vzlyknutím si ji položila přes ústa. Vím, že to z jeho strany byla vlastně jen chytrá manipulace, jenže zabírala. Žaludek se mi sevřel tak, že jsem se skoro nemohla nadechnout. Ještě stále jsem si vyčítala poslední slova, která kdy slyšel James a tohle bylo ještě stokrát horší. Vždyť já ho nařkla z toho, že by mohl být špeh, ačkoliv jsem si nic takového ve skutečnosti ani na chvilku nepomyslela.

„Já... musím. Vážně...," vykoktala jsem. Už jsem nechtěla slyšet nic dalšího; i bez toho mi bylo naprosto mizerně. Dokonce jsem se s ním ani nerozloučila.

Přemístila jsem se rovnou do Godrikova dolu.

Tak trochu jsem očekávala, že narazím na nával kouzelníků a reportéru, ale překvapivě tu byl klid. Lidé zřejmě považovali tohle místo za pietní a rozhodli se uctít Jamesovu památku někde mimo jeho hrob, za což jsem jim byla nesmírně vděčná.

Mohla jsem tak být jediná, kdo stál na hřbitově pod hvězdným nebem a vzpomínal na Jimmyho hlas. Dřepla jsem si níž, hůlkou letmo poklepala na náhrobek a zašeptala: „Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti."

Modrý obrys jelena, který na něj před rokem vyryl Remus, se znovu rozzářil jasným světlem a donutil mě tak k letmému úsměvu.

„Vsadím se, že se teď náramně bavíš nad tím, jak hloupě se chovám, co?" zamumlala jsem a hluboce si povzdechla. „Dokonalá Evansová a neví, jak z něčeho ven? Budeme každý rok slavit výročí téhle události!"

Promnula jsem si oči a několikrát zamrkala, abych rozehnala slzy.

„Pořád mi příšerně chybíš, Jimmy. Sirius mi tě občas připomíná tak moc, že nevím, jestli ho chci mít vedle sebe nebo ne. Asi se k němu chovám vážně zle. Kdybys tu byl, nejspíš bys mi to pěkně vyčetl. Ale kdybys tu byl, nic z toho by se nestalo, takže je to vlastně celé koneckonců tvoje vina," uchechtla jsem se nevesele. „Aspoň, že to mám na koho svést, co? To mi vždycky šlo."

Jemně jsem mávla hůlkou a vyčarovala na hrobě novou kytici lilií, aby nahradila tu starou, mírně povadlou. „Asi je vážně čas to konečně srovnat," povzdechla jsem a prsty přejela přes Jamesovo jméno na náhrobku. „Vím, že bys nechtěl, abychom na sebe byli takoví."

„To je tak dojemné, že se asi rozbrečím, holubičko."

Srdce se mi zadrhlo až v krku, když jsem se pokusila prudce postavit a vypustit obranné kouzlo. Nebyla jsem ale dost rychlá. Má hůlka odlétla o několik metrů dál, kde ji chytila černovlasá žena.

Zůstala jsem stát beze zbraně přímo proti Bellatrix.

Na tváři jí zářil zákeřný úsměv a v očích měla šílenství. Ač jsem se s ní v minulosti setkala už několikrát, nikdy dřív mi nepřišla takhle děsivá. Z jejího pohledu mi přes záda přeběhl mráz a já se mimoděk roztřásla; vyděšená jak laň stojící před vlčí smečkou.

„Slyšela jsem, že mě hledáš, drahoušku," zasmála se chladně a vyzývavě roztáhla ruce. „Tak jsem tady. Už měsíce se snažím dostat k tomu tvému drahému synáčkovi, ale zřejmě ho chráníte až příliš mnoha kouzly. Budu muset očividně začít od tebe."

Ztěžka jsem polkla a hrdě přitom vystrčila bradu.

„Nemáš proti nám šanci, Bellatrix. Už sotva přežíváte. Chytíme vás – všechny do jednoho!"

„Možná. Jen škoda, že ty se toho pravděpodobně nedočkáš," povzdechla si na oko lítostivě. „Mdloby na tebe!"

Rudý záblesk bylo poslední, co si z toho večera pamatuji.

Druhý den se mé jméno objevilo na titulní straně Denního věštce – přidalo se na seznam pohřešovaných. Většina lidí si myslela, že jsem zmizela dobrovolně. Část čtenářů byla dokonce přesvědčená, že jsem přeběhla k smrtijedům. Další se domnívali, že jsem se rozhodla spáchat sebevraždu.

Jen málokdo věřil, že jsem ještě vůbec naživu.

Byly chvíle, kdy jsem si ze srdce přála, aby měli pravdu. 

•○•○•

Jsme přibližně v polovině příběhu, takže se příště můžete těšit na Intermezzo z pohledu Siriuse, abychom se na to mohli na chvíli podívat i cizíma očima ♥ 
Další kapitoly budou zřejmě trochu temnější a akčnější, ale věřím, že to nebude na škodu. Díky všem za podporu ♥