Nikdo přece neví, co musí druhý vytrpět. To nemůže nikdo změřit, zůstává to tajemstvím, které každý nosí v sobě. Přesto však se vyskytnou hodiny útěchy a odškodnění.

- Klaus Mann

Noční můry se staly jedinou jistotou mého života; nejvěrnějšími společníky, kteří mě každou noc pronásledovaly do říše snů. Postupem času jsem si k nim dokonce vytvořila velice zvláštní vztah – byly totiž jedinou šancí, jak stále vídat Jamese a já si zoufale přála udržet v sobě vzpomínku na něj co nejdéle to šlo.

Nehledě na cenu.

Pohled jeho oříškových očí mě po večerech provázel často. Namlouvala jsem si, že na mě stále dohlíží a dělá mi společnost, abych si nepřipadala tak moc sama. Byla to hloupost. Teď už vím, že jsem se upínala k nesmyslné naději a všechno tím ještě zhoršovala. Ty představy ve mně totiž zbytečně oživovaly lidskou touhu po lásce a objetí, kterých se mi nedostávalo.

Osamocené noci bývaly ještě daleko temnější a tíživější od doby, kdy jsem je začala trávit v našem starém domě. Postel byla beznadějně prázdná a neexistoval nikdo, kdo by mě mohl utěšit ve chvílích, kdy mě strašily záblesky zeleného světla.

V prvních dnech jsem sice spávala s Harrym, jenže má dobrodružství do krajin nočních můr ho pokaždé nepříjemně rozrušila a já ho nechtěla takovým způsobem ovlivňovat.

Musela jsem se s tím naučit poprat sama.

Noc, co noc. Jeden zlý sen za druhým. Probouzela jsem se s hlasitými výkřiky, kdy můj zoufalý hlas, volající Jamesovo jméno, rezonoval pokojem a prosytil přitom vzduch tíhou minulosti, která se snoubila s ledovým potem a hořkými slzami.

Ani ten červencový večer nebyl žádnou výjimkou. Zároveň to byla ale první noc, kdy mohl můj nedobrovolný nářek slyšet i někdo jiný.

Sirius totiž po těžkém dni, kdy mi pomáhal sestavit dětské hřiště pro Harryho, usnul v obýváku na gauči. Nevadilo mi to. Byla jsem ráda za společnost, jenže jsem nečekala, že bude Black svědkem mých nočních epizod.

„Lils?" ozvalo se mezi dveřmi. Spěšně jsem si přitáhla kolena k hlavě a opřela si o ně čelo, abych se na něj nemusela podívat. Styděla jsem se za své slabosti. „Všechno v pořádku?"

„Jen se mi něco zdálo," zamumlala jsem a doufala, že to Siria odradí a nechá mě samotnou se svými bolestmi.

Tichošlápek nicméně nepatřil k lidem, kteří by se nechali tak lehce odbít. Přešel k mé posteli a posadil se na její okraj.

„Posuň se, Potterová," strčil do mě ramenem a já se mírně neochotně uhnula, aby se vešel vedle.

„To tady jako chceš spát se mnou?" zabručela jsem rozladěně a přitáhla si peřinu blíž ke krku.

„Nikdy na to nezapomeneš, slibuju," pronesl sarkasticky a zatlačil mě zpátky do lehu, aby mě následně zachumlal až po uši do peřiny. Hned nato se chystal odvalit na druhou stranu postele a uložit se tam ke spánku.

Zastavila jsem ho. Zbrkle jsem chytila jeho ruku těsně nad loktem a zabránila mu tím v pohybu.

„Ne na jeho místo!"

Vím, že to byla absurdní žádost, jenže já ho tam zkrátka nemohla nechat ležet. Jamesova strana postele zůstávala netknutá od doby, kdy jsem se vrátila domů. Pořád byla cítit jako on. Dopomáhala tomu jemná vůně jeho parfému, kterou jsem pravidelně obnovovala.

Jistěže to bylo hloupé a nesmyslné, jenže já ho zkrátka potřebovala cítit; potřebovala jsem jeho společnost, abych nezešílela.

„Jasně, promiň," přikývl a ani se nad tím zvláštním požadavkem nepozastavil. Lehl si blíž ke mně, jen tak bez deky, a po chvíli se otočil na bok, aby na mě dobře viděl. „Máš noční můry často?"

Neochotně jsem přikývla: „Každou noc. Občas se bojím jít spát."

„Víš, kdy jsem se takhle cejtil já?" zeptal se a podepřel si přitom hlavu rukou. „V sedmdesátým devátým, když jsem zabil prvního smrtijeda. Ani nevím, jak se jmenoval. Byl to kluk starej asi jako já. Nikdy dřív jsem ho neviděl, ale od tý noci už jsem na něj nikdy nezapomněl. Pořád vidím ten strach, co měl v očích, když umíral."

„O tom jsi mi nikdy nevyprávěl," šeptla jsem a pomalu přitom přestávala myslet na svá vlastní trápení.

„Každej máme svý tajemství nebo ne?"

„Ty jsi jich měl ale vždycky víc než ostatní," pousmála jsem se. „Tajemný Sirius Black, postrach bradavických děvčat."

„Dodávalo to mojí image tu správnou hloubku," zasmál se. „A na holky to dost zabíralo."

„Na mě to působilo jen do chvíle, kdy jsem zjistila, co jsi za vola," rýpla jsem si škádlivě.

„No dovol! A kdy jsi na mě změnila názor, co?"

„Nezměnila. Jen jsem si zvykla."

„Jsi příšerná, Potterová!" zavrtěl pohoršeně hlavou a konečně si ji položil na polštář. „Už se s tebou odmítám dál bavit. Radši spi."

Věnovala jsem mu poslední letmý úsměv, než jsem se otočila na bok, zády k němu.

Za ty roky našeho přátelství jsme sdíleli stísněný prostor na spaní nesčetněkrát. Ať už to bylo při letních přespávačkách, při misích řádu, nebo když jsme s obavami očekávali Jamesův návrat během nejkrutějších dnů války. Nebylo na tom vůbec nic zvláštního.

Až do toho večera.

Najednou mi to připadalo jiné – nepatřičné – a přitom jsem vůbec nechápala proč. Ve chvíli, kdy se ke mně Sirius nevědomky lehce přitiskl, jsem totiž poprvé pocítila podivné bodnutí provinilosti.

Vyděsilo mě to. Měla jsem chuť s křikem utéct z místnosti a přespat na gauči, jenže uklidňující teplo cizí náruče mě nakonec přece jen udrželo na místě. Musela jsem přesvědčit sama sebe, že to byl jenom další z mých nesmyslných výstřelků. Sirius byl totiž kromě Harryho první, kdo se mnou tuhle ložnici od loňského podzimu sdílel, a to bylo zřejmě hlavní příčinou absurdních výčitek. O nich jiného nešlo.

Jakmile jsem si srovnala myšlenky v hlavě, netrvalo mi příliš dlouho konečně zase usnout. Zbytek noci jsem nakonec zvládla bez jediného zlého snu, za což jsem mohla zřejmě vděčit Siriově přítomnosti. Dokonce jsem spala déle než obvykle; mnohem déle.

Vzbudil mě až Harryho křik.

Vyskočila jsem z postele tak rychle, že mi peřina málem podtrhla nohy. Z nočního stolku jsem sebrala hůlku a vyběhla z ložnice. Teprve v půlce schodiště jsem si uvědomila, že můj syn ve skutečnosti nekřičel; on výskal. V pozadí hrála mudlovská hudba šedesátých let a skrz všechny ty rock'n'rollové rytmy jsem jasně slyšela Harryho smích.

S hlubokým výdechem jsem se opřela o zeď na schodišti a div přitom neshodila jednu z pohyblivých fotografií. Starostlivě jsem ji narovnala a zadívala se přitom na své mladší já v Jimmyho náručí. Šlo o náš svatební den. Oba jsme na sobě měli slavnostní oblečení, smáli se a občas spojili rty v něžném polibku.

Byly to časy, kdy jsme si ještě naivně mysleli, že se sny plní. Dala bych cokoliv za to, aby se vrátily zpátky.

Konečně jsem odtrhla zrak od vzpomínek a zbytek schodiště sešla o poznání klidněji, i když mi srdce ještě stále zběsile bušilo prvotním zděšením. Zastavila jsem se až mezi dveřmi do obývacího pokoje a tam se opřela ramenem o dřevěnou zárubeň. Pohled, který se mi naskytl, dodnes patří k mým nejoblíbenějším okamžikům z Harryho dětství.

Tančil se svým kmotrem přímo uprostřed místnosti. Sirius ho držel za obě ruce a můj syn přitom nadšeně péroval v kolenou. Každou chvíli s výsknutím poskočil. Obzvlášť, když ho Tichošlápek několikrát protočil pod rukou. Už dlouho jsem neviděla nic, co by mě naplnilo větším štěstím než pohled na ty dva ve víru tance.

Teprve po notné chvíli jsem se rozhodla přerušit jejich zábavu a konečně promluvila: „Měli jste mě vzbudit dřív. Připravila bych vám snídani."

„Máma!" vyjekl Harry nadšeně a rozeběhl se ke mně. Jednou sice v návalu vzrušení zakopl o vlastní hračky a dopadl na kolena, ale nic si z toho nedělal. Bez jediného ubreknutí se zase zvedl a co nejrychleji ke mně docupital, natáhl se na špičky, aby mě mohl chytit za ruku, a hned nato mě táhl do středu místnosti.

„Takže mámu taky vezmeme mezi sebe?" zeptal se Sirius a se šibalským úsměvem mrkl na mého syna.

„Jóó!" tleskl Harry vesele.

Neváhala jsem, chytila oba za ruce a přidala se k jejich hrám. Za bezmezné nadšení, zářící v těch nejkrásnějších zelených očích na světě, to rozhodně stálo. Přesně tohle byly chvíle, kdy vám svět vrací veškerou bolest a křivdu, kterou vám kdy způsobil. Nic v životě nedokáže překonat pohled na štěstí vašeho dítěte. Už jenom pro tyhle pomíjivé chvilky stojí za to žít.

Se Siriusem jsme nepřestali tančit ani potom, co se Harry unaveně svalil na zadek. Stále nás totiž sledoval se širokým úsměvem na rtech a nemotorně se přitom roztleskal. Rozhodně jsme ho nechtěli zklamat.

„Kde bereš u Merlina tu energii, Blacku?" zasmála jsem se zadýchaně, když mě několikrát roztočil pod rukou, až se mi zamotala hlava.

„To je další z mejch tajemství, Potterová," zakřenil se škodolibě a přitáhl si mě zpátky k tělu prudčeji, než původně plánoval. Oba jsme zavrávorali a jen tak tak udrželi balanc. Díky Merlinovi za to, protože propadnout zadkem skrz skleněný stůl by nejspíš nebylo dvakrát příjemné.

Rozesmála jsem se a pevně se ho chytila za ramena, abych získala ztracenou stabilitu.

„První tajemství odhaleno: Nejsi zas tak dobrý tanečník."

„Hrome, dařilo se mi to tajit tak dlouho," uchechtl se a jednou rukou se mi přitom pokusil z očí odstranit rudé rozlítané vlasy – ty se totiž při otočkách dostaly do mého obličeje a bránily mi tak ve výhledu – nicméně v tom nebyl příliš úspěšný. „Sis je tam přilepila, ne?"

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou a projela si kadeře prsty, abych je odhrnula z tváře.

„Teď už je tvé aristokratické srdce spokojené, co?"

Kriticky se na mě zahleděl, načež mi vlasy jediným pohybem ruky hodil zase zpátky do obličeje.

„Takhle to bylo vlastně daleko lepší."

„Hele!" zabručela jsem a znovu si uvolnila výhled. „Nemůžu za to, že je má krása natolik oslepující, že se na mě nedokážeš dívat, ale já se přece nenechám omezovat!"

„Musím se k tomu vyjadřovat?" uculil se a rty přitom zkroutil do úsměvu, který jsem na jeho tváři neviděla už hodně dlouhou dobu.

Až tehdy mi došlo, jak moc mi tenhle Sirius chyběl. Jeho spontánnost, bláznivé nápady i jeho smích. Natolik jsem si zvykla na vážnou stránku jeho osobnosti, kterou od Jamesovy smrti tak často ukazoval, že jsem skoro zapomněla, jak bezprostřední kluk to kdysi býval.

S úsměvem jsem sledovala uvolněný výraz v jeho obličeji a ani si přitom neuvědomila, že mě druhou rukou ještě stále pevně držel kolem pasu. Napadlo mě to až ve chvíli, kdy se od vchodu ozvalo hlasité zakašlání.

„Stlejda!" výskl Harry a rozběhl se k Remusovi, který už očividně nějakou dobu stál v místnosti.

Ten ho okamžitě zvedl do náruče a hravě s ním zatočil ve vzduchu, aby vzápětí svou pozornost přenesl zpátky na nás dva.

Tou dobou už jsme od sebe se Siriusem stáli dobrý metr, jenže mě se z nepochopitelného důvodu do tváří neustále hrnula krev. Na rozdíl od Blacka, který se nezdál být nikterak rozhozený.

„Přišel jsem vyvést ven našeho kolouška, ale vypadá to, že spolu s ním vyvenčím i Tichošlápka, co říkáš, Lily?" pousmál se a taktně přitom přešel mé očividné rozpaky.

„Jasně," přikývla jsem s úsměvem a lehce si přitom odkašlala. „Ale jenom na krátké vodítko a nenech ho očůrat kdejaký roh, hm?"

„Zase jste se proti mně spikli," odfrkl si Sirius pobouřeně a bez váhání vyrazil ke dveřím. „Jak já k tomu přijdu?"

Remus na jeho poznámku nijak nereagoval a radši vysadil Harryho na botník, kde mu začal starostlivě obouvat botičky. Siri mezitím ve skříni našel vhodnou čepici, kterou nasadil na černé rozcuchané vlásky, a dokonce nezapomněl sbalit ani lahvičku s čajem a náhradní plenu.

Koutky mi při pohledu na ty tři vyletěly do širokého úsměvu.

Pravda byla, že ač Harry přišel o otce, díky Remusovi se Sirim určitě nebude ve svém životě postrádat mužský vzor. Měl kolem sebe tolik lidí, kteří ho bezmezně milovali, že se nikdy nebude cítit opuštěný.

A to bylo koneckonců jediné, na čem opravdu záleželo.