Láska se nedá měřit trváním. V jediném okamžiku se vyhrává, nebo prohrává a jedna noc může mít pro dva větší cenu než celý život.

– Eduard Bass

Byl jsem vážně idiot, když jsem si myslel, že s Jamesem jednou dobudeme svět; že nám bude ležet u nohou a my budeme stát na jeho špici jako neporazitelný králové. Tichošlápek a Dvanácterák. Dva naivní pitomci, který si ani za nic nechtěli přiznat, že život není jenom samá sranda. Bylo vlastně jen otázkou času, než na to měl jeden z nás dojet. Život nám totiž často se zvráceným potěšením ukazuje, jak moc bezvýznamný ve skutečnosti jsme.

Žádná ztráta, která mě kdy postihla, se nemohla ani zdaleka rovnat Jamieho smrti.

Byli jsme nejlepší přátelé od prvního okamžiku, kdy jsme se potkali ve vlaku, až do toho zpropadenýho konce, ke kterýmu nikdy nemělo dojít! Ač jsme nebyli jedný krve, byl mi bratrem daleko víc, než kdy byl Regulus. Byl moje lepší a zodpovědnější půlka. Ve chvílích, kdy já používal tu prokletou Blackovskou náturu, on na rozdíl ode mě myslel a zachraňoval situaci – jako třeba tenkrát v pátým ročníku. Stejně si pořád stojím za tím, že kdyby tenkrát Remus Srabuse sežral, bylo by všem líp.

A najednou byl pryč; bez omluvy, bez rozloučení. Jediný, co po něm zůstalo, byl pitomej punc hrdinství, kterej neznamenal absolutně nic. Vždyť k čemu jsou do háje vdovám medaile na zdech? Žádná blbá zlatá plaketa nevychová dítě, ani nespraví zlomený srdce, a že to moje bylo sakra zničený.

První dny jsem tu tíhu reality ještě tolik nevnímal. Živil mě vztek. Byl tím jediným, k čemu se upínaly moje myšlenky. Chtěl jsem dostat toho práskače Pettigrewa a rozervat ho na kusy. Prakticky jsem nespal, dokud jsem ho nenašel – zalezlýho v tý nejhlubší díře, kterou ten posera dokázal najít. Ani nevím, co mi zabránilo v tom, abych ho na místě zabil. Nejspíš myšlenka na život v Azkabanu, kterej jsem Červíčkovi ze srdce přál. Doufal jsem, že se denně podělá strachy při pohledu na ty monstra.

Jenže když jsem si splnil tuhle touhu, která mě do tý doby hnala kupředu, život najednou tak nějak úplně ztratil smysl. Teprve tehdy mi definitivně docvaklo, že je James pryč – jako úplně – že už ho nikdy neuvidím, že odešel někam, kam za ním prostě nemůžu.

Kdybych tehdy dostal šanci vyměnit svůj život za ten jeho, udělal bych to bez mrknutí oka. Jenže takhle to nefunguje. Kšefty se smrtí jsou možný jen v pohádkách a do těch má reálnej svět dost daleko. Kdyby ne, pravděpodobně bych si s ohromnou radostí vyřízl srdce a zamkl ho do truhly – stejně jako ten pošahanej mág z Bajek Barda Beedleyho.

Třeba by mi pak bylo líp.

Místo toho jsem se ale musel poprat s bolestí, jakou jsem do tý doby nikdy nepoznal. Připadal jsem si, jako kdyby ze mě někdo násilím vyrval všechno štěstí. Zbyla po něm jenom otevřená krvácející rána, neschopná mě zabít, ale ani nechat žít. Chodil jsem spát s tou samou prázdnotou, se kterou jsem se každý další ráno probouzel a takhle to šlo den co den, noc za nocí, až dokud jsem si proti tomu nenašel obranu.

Brzo jsem zjistil, že v psí podobě bylo všechno tak nějak snesitelnější. Myšlenek bylo míň, stejně jako bolesti. Strávil jsem v kožichu daleko víc času, než by vůbec bylo zdrávo – většinu času ve skotský vysočině; daleko od lidí, daleko od všeho. Prodíral jsem se trny, lovil ryby v řece, prostě jsem se snažil zdrhnout tý krutý realitě.

Byly jen dvě věci, který mě nutily vracet se z lesů zpátky domů – Lily a Harry. Merline, ten kluk byl prostě mrňavá verze Jamese, jak já ho miloval. Jedinej úsměv toho prcka doslova léčil duši. Jenže čím častějc jsem byl s Harrym, tím častějc jsem byl i s Lils, a to byl právě ten kámen úrazu.

Abyste pochopili tu spojitost, musel bych se vrátit do chvíle, kdy mi bylo sedmnáct.

Někdy v době, kdy si Lily konečně vyrazila s Jamesem na svoje první opravdový rande, jsem pro ni totiž dočista ztratil hlavu. Místo abych měl ze svýho nejlepšího kámoše radost, jsem měl děsnej vztek. První jsem si myslel, že mě štvalo, jak si ho ta zrzka neustále uzurpovala pro sebe, jenže přišel čas, kdy jsem k sobě konečně musel bejt upřímnej.

Přiznat si, že miluju holku svýho nejlepšího přítele, byla jedna z nejtěžších věcí v mým životě. Tisíckrát radši bych si znova nechal potetovat žebra; a že to sakra bolelo. Jenže ona v sobě prostě měla něco výjimečnýho. Občas, když jsem hezky poprosil, pro mě psala pojednání a nosila mně a Remusovi ze schůzek primusů sladkosti. Ty nám mimochodem Jimmy nikdy nepřinesl, vždycky je všechny zfutroval sám.

Bylo to zrovna na začátku posledního ročníku, když do mě Remus při snídani ve Velký síni strčil a upozornil mě, že na ni nemám civět jako na jahodovej dortík se šlehačkou. Teprve tehdy mi to všechno docvaklo – byl jsem v prdeli.

V zájmu udržení bratrský lásky jsem to Jamiemu nikdy nepřiznal, a jak šel čas, většina toho naivního citu sotva dospělýho kluka postupně zmizela, aby ho nahradilo upřímný přátelství, který jsme si s Lily postupně vybudovali.

Jenže pak šlo všechno do kopru. James umřel a já přestal myslet na malichernosti – aspoň do doby, než jsem začal v Godrikově dole trávit čím dál tím víc času. Poslouchal jsem, jak Lily zpívá Harrymu před spaním, hrál s ní po nocích Řachavýho petra a vůbec si přitom neuvědomil, že jsem podvědomě zase začal toužit po její blízkosti, a to i přesto, že jsem tou dobou randil s Emmeline.

Ten největší zlom ale přišel jednom dva dny před Harryho narozeninama a Lily s ním shodou okolností neměla vůbec nic společnýho.

Hrál jsem si zrovna s prckem na zahradě, stavěl s ním bábovičky z písku a docela dobře se bavil, když se na mě ten kluk otočil, ukázal prstem na motýla, co se zrovna posadil na kraj pískoviště, a vypustil z pusy něco, co mi na chvíli doslova vyrazilo dech.

„Jéé, podívej, tati."

Zpanikařil jsem.

Ač jsem se mu snažil vysvětlit, že nejsem jeho táta, pořád si mlel svou a já netušil, jak z toho ven. Hlavou mi proletěly všechny ty večery, co jsem s nima strávil, až mě nakonec úplně pohltila provinilost. Najednou mi přišlo, že jsem Jamesovi doslova kradl rodinu. Trávil jsem večery s jeho ženou a jeho syn mi říkal tati. Co jsem to byl sakra za přítele?

Možná proto jsem na tý pitomý oslavě tolik pil. Bylo mi zle ze mě samotnýho a bylo mi zle i z Emmeline, která se mě furt vyptávala, co se se mnou děje. U Merlina, co asi? Zklamání z toho, že jsem nevyhrál soutěž Týdeníku čarodějek o nejkouzelnější úsměv, to asi nebude.

A pak jsem zahlídl ty dva – Lily s Remusem – a popadl mě až absurdní záchvat žárlivosti. Potlačil jsem touhu mu jednu rovnou natáhnout, protože by pravděpodobně vůbec netušil, za co to bylo, a radši si tak vystačil jen se svým kousavým sarkasmem.

Moc dobře jsem to neustál.

Že jsem to trochu přepískl mi došlo až když Lily naštvaně odkráčela a Náměsíčník na mě vyletěl stejně napruženě, jako když mi tenkrát spílal za Srabuse.

„Můžeš se laskavě přestat chovat jako totální idiot?" vyjel vztekle. „Co ti udělala, žes sem musel takhle nakráčet? Chápeš vůbec, že to jsou Harryho první narozeniny bez Jamese? Snažím se jí tu povzbudit a ty přijdeš a celý to poděláš!"

„Všiml jsem si, jak se jí snažíš povzbudit," ušklíbl jsem se. Byl jsem zkrátka přesvědčenej, že se Lils snaží sbalit a popravdě si doteď myslím, že kdyby mu tenkrát dala šanci, využil by jí. Byl z ní úplně hotovej, i když to nikdy nepřiznal. „Doufáš, že se jí dostaneš do kalhotek, co?"

A přesně za tuhle větu jsem schytal takovou ránu pěstí, že jsem se odporoučel k zemi. Skoro bych odpřísáhl, že jsem v jeho očích zahlídl ten nepříčetnej vlčí záblesk, kterej jsem tak dobře znal z úplňků na školních pozemcích. Vážně mě překvapil.

„Bejt tu James, srovná ti za to ciferník, Remusi," odfrkl jsem si rozčileně, když jsem se trochu probral z šoku, a hřbetem ruky si otřel krev, která se mi spustila z naraženýho nosu.

Vzhledem k množství vypitý whiskey mi dělalo problém se bez vrávorání postavit zpátky na nohy, takže přilítla Emm a pokusila se mi pomoct. Neměl jsem pro její snahy přílišný pochopení. Setřásl jsem ze sebe její ruce, a ještě se na ni stihl obořit:

„Můžeš na mě laskavě na chvíli přestat sahat, drahoušku?!"

Urazila se a s nafouknutou pusou se vrátila zpátky ke svý skleničce s pitím. Vlastně jsem jí to zvracení, který ji potom přepadlo, docela přál.

Obrátil jsem svoji pozornost zpátky na Remuse, kterej si v tu chvíli dovolil říct něco, co bylo do tý doby naprostý tabu. Samozřejmě, že měl pravdu, jenže tu nikdo z nás slyšet nechtěl. Náměsíčník ale vždycky stál, na rozdíl od nás ostatních, nohama pevně na zemi.

„James je mrtvý, Siriusi! Ať se nám to líbí nebo ne, rozumíš?! Je pryč a nikdo z nás to nezmění! Přestaň se na něj odvolávat; jenom se za tím schováváš. Jestli něco chceš, prostě běž a udělej to, jasný?!"

Už jsem mu na to nic neřekl. Bez jedinýho slova jsem se otočil a odešel – znechucenej z toho, jak mluvil o Jamiem. I tak ve mně ale zůstal ten hlodající červ, co se mě snažil přesvědčit, že na Remusovejch slovech možná něco přece jen je. Ještě chvíli jsem mu odolával, jenže když se ten vtíravej zmetek spojil s whiskey, překecali mě nakonec dost rychle.

Tak jsem vyrazil za Lily a podělal to ještě víc.

Ta noc bylo to nejhorší a zároveň to nejlepší, co mě v tý šílený době potkalo. Snad ještě nikdy jsem se necejtil tak děsně rozervanej jako tehdy. S ní v náručí se všechno zdálo bejt správný. Život měl najednou smysl, jenže to byla jen iluze, která neměla šanci vydržet. Problém byl ten, že jsme byli oba na mol a ani jeden z nás by to za střízliva ani náhodou neudělal – z úcty k Jamiemu.

Jak to asi mohlo jinak dopadnout?

Řekli jsme si spoustu hnusnejch věci. Ať už těsně po tom úletu, nebo v dalších tejdnech. Myslím, že ani jeden z nás se s tím zkrátka nedokázal vnitřně smířit. Oba jsme si připadali jako zrádci, který bodli Jamese do zad a hledali jsme viníka, co by ulevil našemu svědomí. Hádám, že to je běžnej problém Nebelvírů – hrdost jim prostě nedovolí přiznat vlastní vinu. Radši ji smetou ze stolu, zakopou pod koberec a ideálně na ní ještě chvíli skáčou, aby nebyla na první pohled vidět. Pak totiž můžou začít předstírat, že se vlastně vůbec nic nestalo.

I přes to všechno jsem ji ale nedokázal opustit. Ač jsme spolu prakticky nemluvili, byl jsem pořád vedle ní, abych se ujistil, že jsou ona i Harry v pořádku. Nejspíš jsem to tenkrát zvoral hned na začátku, protože když jsem se s ní po nějaký době pokoušel všechno srovnat, nenechala mě. Přišlo mi, že už na mě snad ani nedokáže mluvit normálně. Byla vždycky kousavá a nepříjemná, až jsem to nakonec úplně vzdal a přestal se snažit.

O to nepříjemnější jsem ale byl na svoje okolí. Obzvlášť na Emmeline, která sice za nic nemohla, ale obvykle byla po ruce, když jsem měl mizernou náladu. Přiznávám, že jsem se k ní choval jako hovado a ona měla dost dlouho svatou trpělivost. Ani ta ale nebyla věčná.

„Říkám ti, že se dočista zcvokla!" sykla, když přecházela po mým bytě z místa na místo. Zdála se bejt trochu v šoku, ale to mě až tak moc netakovalo. „Nechci s ní spolupracovat. Hrabe jí!"

„To říkáš už nějakou dobu," houkl jsem v odpovědi a pořád přitom civěl do Denního věštce, aniž bych na ni byť jen zvedl pohled.

„Ona ale Fenrira mučila! Mučila, Siriusi! Nepromíjitelnou kletbou! To není normální!"

„A co jinýho si ten bastard zasloužil, hm? Víš, co byl jeho primární cíl? Děti. Děti, Emmeline. To on může za to, že je Remus to, co je. Mohla by ho zaživa vykuchat a stejně by to bylo málo," ušklíbl jsem se a konečně odložil noviny na stůl.

„Mohlo mě to napadnout, co? Ať udělá dokonalá Lily cokoliv, Sirius to vždycky schválí, že?" obořila se na mě bojovně a já už měl dost těch jejích výlevů.

„Neber si ji laskavě do pusy, rozumíš mi dobře?" doporučil jsem ji neutrálním tónem, ačkoliv se ve mně vzteky skoro vařila krev.

„Nebo co, hm? Víš ty co?" zavrčela a sebrala si z poličky pár drobností, který na ní měla. V očích se jí leskly slzy a jen stěží potlačovala třes v hlase. „Možná bys měl jít za ní a plazit se jí u nohou. Třeba by tě milostivě nechala olízat jí boty."

„Vypadni!" zavrčel jsem a postavil se s přimhouřenýma očima přímo proti ní.

Spodní ret se jí třásl, když na mě chvíli nevěřícně koukala, ale já pro to neměl sebemenší pochopení. Moc dobře jsem věděl, že mě milovala, ale bylo mi to naprosto ukradený. Zlomil jsem jí srdce bez mrknutí oka a ani trochu se za to nestyděl. Necejtil jsem vůbec nic, když s prásknutím dveří odešla pryč. Byl jsem jen rád, že už jí nemusím dál poslouchat.

Nikdo se ale nemůže chovat jako hajzl a doufat přitom, že si to jednou nevyžere. Ani já nebyl žádná zářná výjimka. Karma mi to totiž se vší parádou vrátila přesně prvního listopadu.

Probudilo mě hlasitý bušení do dveří, který ani na chvíli nepřestávalo. Rozladěně jsem se vyhrabal z postele a po cestě si mumlal pod vousy různý kletby, který bych na toho idiota, co mě vzbudil, nejradši seslal.

„Děláš si ze mě prdel? Někdo snad umřel nebo co?" vyletěl jsem na Remuse okamžitě, když jsem ho našel na svým prahu.

Výraz v jeho tváři mě ovšem prakticky ihned uklidnil. Byl bledej jako stěna a v třesoucí se ruce svíral ranní vydání Denního věštce. Titulní stránce vévodil obrovskej nadpis:

Lily Potterová. Oběť smrtijedů nebo vlastního stihomamu?

Přímo pod ním byla její velká pohyblivá fotografie, schválně vybraná tak, aby na ní vypadala jako šílenec. Nedělal jsem si iluze, o jaké spekulace v článku půjde, ale to bylo to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo. Vyhledal jsem očima Náměsíčníkův zoufalej pohled a čekal, co mi k tomu řekne.

Možná bych byl radši, kdyby mlčel.

„Dostali ji, Siriusi. Našli jsme jenom její hůlku. Nevíme, co se s ní stalo."

Přesně tehdy se mi svět zhroutil podruhý. 

•○•○•

Tak jsme konečně mohli nakouknout do hlavy i Siriusovi. Doufám, že nejste zklamaní. Pro mě to byla hodně náročná kapitola na psaní, ale i tak jsem si jistá, že nás minimálně ještě jedna část ze Siriho pohledu čeká :) Ten kluk má v sobě totiž ohromný zmatek a budeme tak ještě sledovat, jak zvládá ztrátu Lily :) 
Díky moc všem za podporu, vážím si jí. Jste úžasní ♥