Necelou minutu po naší hádce se po mém boku objevil Carl. Ani jsem se na něj nepodívala. Vůně skořice se mi vedrala do nosu a v tu chvíli mi přišla nesnesitelná.

,,Všude jsem tě hledal," začal Carl.

,,Proč?" zavrčela jsem.

Vypadalo to, že si mého tónu nevšímal. Poupravil si oba popruhy batohu na zádech a držel se mnou krok. ,,Chtěl jsem se ti omluvit za to, že jsem byl takový divný na tý hodině. Neumím si hrát se slovíčky jako ostatní, tak jsem se zeptal rovnou. Ale o to nejde - Počkat. Ty jsi na mě naštvaná?"

Podívala jsem se na něj. ,,Ne. Na tebe ne."

,,Slyšel jsem, že někdo na tebe křičel, ale myslel jsem si, že se mi to zdá. Nebo ne?" ptal se mě. Nemusela jsem mu odpovídat, všiml si, jak kysele jsem se tvářila.

,,Kdo to byl?" Nebyla to otázka, která mě překvapila. Překvapila mě jeho zadumanost v jeho hlase.

,,Madrid." Její jméno jsem vyplivla jako mouchu, která mi vlítla do pusy.

,,Madrid Blacková?" Krčil čelo a vypadal najednou.. klidněji.

Kývla jsem. Společně jsme vešli do třídy. Carl se posadil vedle mě a vytáhnul z batohu desky. Byly nacpané papíry.

Zvedla jsem jedno obočí. ,,Co to je?"

Carl se zatvářil nejistě, přesto desky ke mně popostrčil. Dívala jsem se, jak jeho tvář byla plná nejistoty a nervozity, když jsem si je prohlížela. Nejraději bych je popadla a mlátila jimi po hlavě Madrid, napadlo mě.

Otevřela jsem první stránku a Carl mě hbitě plesknul po ruce jako malé dítě. ,,Tady ne."

,,Co tam je?"

Carla najednou zaujalo něco pod lavicí. ,,Jsou tam výstřižky z novin, různé vytisknuté články z internetu a fotografie," ztlumil svůj hlas, když do třídy vešla dvojice spolužáků. ,,Nehledala tě jenom policie. Někdo tě hledal a pochybuji, že byl z policie. Znal tě a vypadá to, že byl tebou posedlý."

Ztuhla jsem jako solný sloup. ,,Tady mi to neříkej. Počkej na mě po škole na parkovišti."

Carl kývnul a já si rychle strčila desky do batohu. Oba dva jsme neprohodili ani jedno slovo během hodiny. Na konci hodiny jsem klepala propiskou do lavice v rytmu hodinových ručiček. Doufala jsem, že tenhle den uteče rychlostí světla a já budu moct zjistit, co bylo v těch deskách.

Nemyslela jsem na Madrid ani na Gabrielu. Myslela jsem jen a jen na Montyho, a na to, co se to dělo dneska ráno. Přemýšlela jsem nad domečkem, který mi připadal vzádelně známý a já nemohla přijít proč. Možná můj mozek se rozhodl dělat si své. To by pak znamenalo, že potřebuji doktora a já budu mít na papíře, že jsem šílená.

To jsem nemohla dopustit.

Nejsem šílená - byla má poslední myšlenka, než zazvonilo. Nevšímala jsem si Carla, který za mnou něco křikl. Chtěla jsem si s ním promluvit až po škole. Nyní jsem chtěla vidět Chloé. Potřebovala jsem ji jako kyslík.

Chloé jsem našla v knihovně, která zrovna hltala nějaký román. Dneska měla fialové vlasy v dva malé culíčky na vršku hlavy a vypadala roztomile. Stačilo jí strčit lízátko do pusy a málem bych vyprskla smíchy. Otočila utlou rukou stránku a já si sedla - padla - vedle ní. Batoh hlasitě spadl na podlahu a kdosi vzadu na mě šeptem křikl: Ššš!

Špičatou bradou kývla v pozdrav.

,,Ahoj, Chloé," pozdravila jsem ji s jemným úsměvem.

Dál se dívala do knihy, přesto jsem viděla, že už nebyla tak ponořená do čtení, jako před mým příchodem.

,,Víš, že není dobré čtenáře vyrušovat uprostřed čtení?" zeptala se a zamračila se na mě. ,,Zrovna jsem v části, kdy nemůžu nečíst."

Narovnala jsem si rukáv mikiny. ,,Promiň, Chloé. Jen jsem si chtěla s někým popovídat, protože moje," zaváhala jsem a sarkasticky řekla: ,,Kamarádky se rozhodly pro jiný režim. Jedna na mě vyjede a oblíká druhou jako na prodej, která si to užívá. Vše kvůli Montymu Fletcherovi," ucukla jsem. ,,Teda Montgomerymu."

Chloé zaklapla knihu se zvukem, který jsem znala jenom z filmů. ,,Volá mě realita," zabručela si pro sebe a knihu schovala do batohu.

Opřela se do měkké pohovky a natáhla nohy v děrovaných džínech před sebe. ,,Všimla jsem si Gabriely. Madrid se z toho kluka zbláznila. Neboj se, nejsi jediná, kdo to vidí. Dneska jsem na to odpověděla podobně jako ty a zjistila jsem, že jsi mě předběhla. Mám zakázano si k nim na obědě sedat."

Zvedla jsem překvapeně obočí. ,,Vážně?"

Chloé mávla rukou. ,,Nezhroutil se mi život. Stejně bych od toho stolu odešla někam se zašít. Nemám ráda, když se mě pořád někdo dokola vyptává, proč nosím každou botu jinak."

Podívala jsem se na její boty. Pravá bota byla sytě žlutá na které byly namalované srdíčka a levá byla růžová na které byly naopak pusinky.

,,Líbí se mi," sdělila jsem jí.

,,Mně taky. Ale vrátíme se zpátky k tématu. Pochybuji, že si k nim sedneš. Do pondělka všichni budou vědět, jaká jsi svině a nemožná kamarádka. A já budu Chloé, co si zase otevřela pusu a místo duhy vyplivla pravdu. Takže navrhuji se spojit. Líbíš se mi a jsi bezva, takže co ty na to, Luno?"

Usmála jsem se. ,,Jsem pro."

Společně jsme vstaly a podaly si ruce. ,,Oficiálně jsi má kamarádka, Luno Cole."

,,Chloé Wang jsi má oficiální kamarádka." Můj hlas sršel pobavením.

Se smíchem jsme se rozloučily a já odešla z poloprázdné knihovny. Nasadila jsem si sluchátka a pospíchala chladnými chodbami. Zatímco jsem poslouchala, jsem ho hledala v davu. Zbývalo mi pár minut do začátku hodiny. Cítila jsem jeho přítomnost, jako by byl vedle mě a držel se mnou krok, přesto se mi to jenom zdálo. Měla jsem ze sebe divný pocit.

Zadala jsem kód skřínky a vyměnila si učebnice. Práskla jsem modrými dvířky a spatřila ho. Vyjekla jsem a sundala si okamžitě sluchátka.

Ruka mi vyjela k srdci. ,,Vylekal jsi mě. Tohle. Mi.Už. Nikdy. Nedělej," říkala jsem s prstem namířeným na něj.

,,Pokusím se." Zněl spokojeně.

,,Co chceš?" zavrčela jsem a odhrnula si pár pramenů z obličeje.

,,Chtěl jsem se zeptat, jestli jdeš na ten Halloweenský večírek u Jareda Collinse? Nebo Jareda Conroye? Prostě nějaký Jared, který dělá večírek o kterém všichni mluví."

,,Ne," odpověděla jsem.

Okatě si mě prohlédl od hlavy k patě. ,,Proč?"

,,Nejsem na takové věci," odsekla jsem a založila si ruce na hrudi.

,,A když bych šel já, šla bys?" zeptal se a usmál.

Z toho úsměvu se mi splašil pulz.

,,Ne," odpověděla jsem rychle a zakryla rozpaky nad tím, co jsem chystala říct.

Zvedl tmavé obočí. ,,Dobrá. Co děláš o víkendu?"

Otráveně jsem na nej pohlédla. Snad si nemyslel, že bych mu odpověděla popravdě?

,,Nic, co zahrnuje tebe."

,,Co si představuješ pod pojmem zahrnovat?" Provokoval.

Srdce mi splašeně tlouklo a já ustoupila o krok dál. Věděla jsem, že jsem se červenala. Zasloužila bych si nakopat, protože jsem si okamžitě představila, co by společná noc s Montym mohla zahrnovat.

,,Nic."

,,Ahoj, Luno," ozvalo se vedle mě a já pevně stiskla víčka k sobě. Tohle nedopadne dobře.

Madrid se postavila vedle mě v blízkosti, která napovídala, že je moje kamarádka. Kdybych nestála u skřínky, odtáhla bych se. Sevřela mi pevně ruku a stiskla ji.

,,Ty jsi Monty?" zeptala se hedvábným hlasem.

Dotyčný se přestal usmívat a jiskřičky v zelených očích, které značily potíže, zmizely. Podíval se na naše spojené ruce a zvedl obočí. Neodtrhl ode mě svůj zrak a já potlačila příjemné zachvění.

,,Jsem," odpověděl nezúčastněně.

Madrid si volnou rukou začala hrát s pramínkem svých rovných, tmavých vlasů. ,,Jak se ti líbí na naší škole? Zaujalo tě tady něco?"

Věděla jsem, že se neptala na školu. Podívala jsem se na ni a snažila se vykroutit z jejího sevření. Dělala si srandu? Nepouštěla mě a mně došlo, že tohle budu muset zkousnout. A taky budu muset zkousnout její žvatlání a pohledy, které mu věnovala.

Monty bez výrazu odpověděl: ,,Ne."

,,Tak to se změní. Naše škola ti toho může tolik nabídnout, Montgome-"

,,Můžeš mě pustit?" skočila jsem jí do řeči. Nevydržela jsem to.

Madrid se zatvářila otrávěně, než mě pustila a otočila se na Montyho, který si ji znechuceně měřil. Vypadalo to, že to neviděla - nebo to přinejmenším přehlížela.

,,Tak čau," prohodila jsem a co nejrychleji od nich jsem odcházela.

Zatvářil se a mě bylo jasné, že si mě najde.

Protože naše konverzace neskončila.

A možná jsem byla vážně blázen, když mě napadlo, že nemá rád nedokončené věci.

Krásný pátek!

Ozývám se Vám krásně včas a zatím zvládám vydávat pravidelně. Možná to bude díky tomu, že jsem to slíbila Eli Kundrlíkové. :D Co říkáte na tuhle část? MOC, MOC SE TĚŠÍM, AŽ SI BUDETE MOCT PŘEČÍST DALŠÍ KAPITOLKU. <3

Nicméně dneska bych se ráda rozepsala, protože si myslím, že tohle téma se neřeší nebo se na něj nepohlíží a nevěnuje se mu. Co mě k tomu vede?

Před pár dny kluk, kterého jsem znala, spáchal sebevraždu. Nic po sobě nezanechal a nyní všichni žijeme s jedním, velkým otazníkem.

Proč?

At už si to přečte pár lidí, tohle Vám chci sdělit. Nejste sami. Nikdy. I když se zdá, že jste, není to tak. Pokud nad tím přemýšlíte, chci Vám říct, že tohle není správné. Každý z nás je výjimečný a i VY. Nebojte se to říct nahlas, nebojte to říct někomu. Svěřit se. Těch důvodů proč NE je mnoho, jen je nevidíte.

Pokud vidíte, znáte někoho, kdo má malé sebevědomí, smějí se mu, nebo je jen ticho.. promluvte s ním. Nebojte se a povídejte si. Bude rád. Řekněte mu, že mu/jí to sluší, pochvalte ho. Vyptávejte se. Každý je zajímavý a každý by měl sám o sobě vědět, že má svoji hodnotu a není sám.

Protože nikdy nevíte, co se může stát. A že i ,,Sluší ti to..." ,,Páni, ty se učíš japonsky? To je hustý." I obyčejná konverzace, drobná lichotka, zlepšení dne může zachránit. I úsměv.

Nebojte se bránit slabší, nebo TY, kteří se neumí sami bránit.

Chci Vás poprosit, aby jste otevřeli oči a rozhlédli se. I když to někomu sluší a vypadá, že má bezstarostný život, nemusí to být tak.

Zlepšete někomu den. A pak ten další. A další.

S láskou Váš Snehulacekk.