Seděla jsem u stolu s Cholé, Wendy a dalšími kamarády, kteří vyprávěli nečekané setkání s profesorem Higginsem, který měl na sobě obyčejné bílé ponožky.

Rýpala jsem se v jídle vidličkou a přemýšlela nad Carlem, který zapomněl na něco tak důležitého. Pochybovala jsem, že přirozeně zapomněl. Věřila jsem tomu, že mu někdo vymazal vzpomínky.

To však znamenalo, že tady můj únosce byl, že chodil po ulicích, kde jsem vyrůstala. Chodil po chodbách, kde jsem byla já.

Teoreticky mohl být i tady a teď: V jídelně.

Gabriela s Madrid na mě z druhého konce zíraly a vypadaly, že se jim můj návrat nelíbil. Nevnímaly upovídanou dívku, která něco hlasitě u jejich stolu vykládala. Hleděly na mě a nevraživost ve vzduchu byla skoro hmatatelná.

Moji bývalou nejlepší kamarádku jsem nepoznávala. Byla jiná, vypadala jinak, mluvila jinak. Dokonce i jinak chodila. V jejích hnědých očích jsem neviděla ani stopu po laskavosti, jež k ní byla celý život připoutaná - jež ji dělala takovou, jaká byla.

Byla kopií Madrid, ale to mě nepřekvapovalo. Bylo normální, že kamarádky z dětství si našly jinou partu, jiné přátele, které je změnily. Respektovala jsem to - i přesto mě to bolelo.

Bolelo mě vidět Gabrielu, jak si mě prohlížela. Jako cizince, jako někoho, kdo s ní nekreslil křídou po silnici nebo nestavěl hrady z písku. Jenže.. ona byla vzpomínkou. Možná jsem celou dobu měla ráda představu dívky, která pro mě hodně znamenala.

Možná jsem to neviděla a byla jsem slepá, dokud mi dnešek neotevřel oči.

A to všechno mě přivedlo zpěk k Emilii. K té krásné ženě, k mé kamarádce, která zemřela rukou lovců. Trápila mě ta scéna ve snech, nemohla jsem normálně spát. Stále dokola jsem ji viděla, sny mi přehrávaly její smrt.

,,Co podnikneme po škole?" zeptala se Chloé a dloubla mě do žeber. Zamrkala jsem a pár sekund mi trvalo, než jsem se vrátila do přítomnosti.

,,Já myslela, že jsme domluvené," zamumlala jsem. ,,Dům budu mít volný do večera."

Vytáhla z batohu lízátko a podala mi ho. ,,Fajn. Mám s sebou krabičku jahodových lízátek pro přivítání. Chce se někdo přidat?"

Varovně jsem se na ni zadívala, ale ona mě dokonale ignorovala. Wendy se zazubila. ,,Té nabídce neodolám. Ráda si pokecám s Lunou, co vy?"

Dvě dívky, které jsem si matně pamatovala ze dne, kdy mi bylo špatně, pokrčily rameny. ,,Klidně. Stejně dneska nemáme co dělat."

Chloé se plácla do čela. ,,A sakra!"

,,Co je?" ptala jsem se.

,,Nemáš šaty na zimní ples!" vyhrkla.

Pokrčila jsem rameny. ,,Stejně tam nepůjdu."

Nechtěla jsem nic jiného, než zjistit pravdu a vrátit se k savantům. Ples by mi jen sebral drahocenný čas. A také.. nezasloužila jsem si, abych se bavila. Nezasloužila jsem si trávit čas s Chloé, smát se s ní, když Emilia byla pryč a nemohla nic z toho dělat mojí vinou.

Chloé v mém výrazu muselo něco donutit změnit téma. V hnědých očích jí problesklo zklamání, které mrknutím zmizelo. Podívala se na Wendy a slabě se usmála. ,,To nevadí."

,,Chci domů," řekla a toužebně se zadívala přes celou jídelnu k zavřeným oknům. ,,Máma peče cukroví, zdobí dům a schovává dárky kdesi po domě, když tam nejsem."

,,Počkat!" vyhrkla Chloé a zamračila se. ,,Dárky nosí Santa, ty blázne. Mamka mu jenom peče sušenky."

Wendy si odkašlala. ,,Jak to víš? Ty jsi ho někdy viděla?"

,,Noo," protáhla. Zatvářila se jako malé dítě, které usilovně přemýšlelo. ,,Ten zmetek stihl vždycky utéct, než jsem ke stromečku stihla doběhnout."

Celý náš stůl se rozesmál.

Kromě mě.

Sledovala jsem Gabrielu a Madrid. Oplácela jsem jim pohled a přemýšlela, jak dlouho bude trvat, než si spolu promluvíme. Čas plynul a já ho neměla dostatek. I přesto jsem si byla jistá tím, že já nebudu ta, která jako první promluví. 

-

Když jsem se vrátila domů, rozhodla jsem se nejdřív prohledat máminu ložnici. Bylo to poprvé, co mě nechala po tak dlouhé době samotnou na pár hodin doma. Teprve když jsem si všimla hromady papírů, které byly v deskách, došlo mi, že tady nic zajímavého nenajdu. Všechno, co měla, bylo od doktorů, policistů a poradců. Nic, co by se mi hodilo a týkalo se savantů.

Za zrcadlem ve svém pokoji jsem stále měla mapu. Chtěla jsem se k tomu jezeru vrátit a prohledat ho. Podle vzpomínky, která se mi na tom místě vybavila, jsem tam už byla.

Po celou tu dobu, co jsem nesměla chodit do školy, jsem dělala to, co předtím. Pomáhala jsem matce s vařením. Najedla se s ní a někdy i Jackem. Četla jsem si. Snažila jsem se chovat obyčejně, normálně, jako bych nebyla rozčílená, frustrovaná a vyděšená. Mé myšlenky se rozbíhaly a nedávaly mi klid, jaký jsem cítila jen s jedním člověkem.

Kolem čtyř hodin se domem rozezněl zvuk zvonku. Cestou ke dveřím jsem se v zrcadle ujistila, že nevypadám tak příšerně, jak jsem se cítila. Otevřela jsem dveře a pustila Chloé, Wendy a zbylé dvě dívky, jejichž jméno jsem si nepamatovala, dovnitř.

,,Tady to voní po citronech!" řekla jako první Chloé. Sledovala jsem, jak se zbavovaly kabátů, šál a bot.

,,Netušila jsem, že u vás doma je to tak prostorné," konstatovala ta nižší, s krátkými vlasy.

,,Taky," přidala se ta druhá. Zavedla jsem je do obývaku a šla do kuchyně pro skleničky a limonády, co mamka nakoupila pro tyhle příležitosti.

,,Máte hlad?" ptala jsem se, zatímco jsem pokládala skleničky na stůl. Zarazila jsem se, když jsem si vybavila, s kým jsem tady kdysi jedla.

,,V pořádku, Luno?" Podívala jsem se na Chloé a kývla. Položila jsem poslední dvě skleničky a mávla neurčitě rukou na dvě lahve různých limonád. ,,Nalijte si co chcete."

,,Hlad nemám," řekly naráz. Přesto jsem však z kuchyně přinesla skořicové sušenky, co jsme včera pekly s matkou.

Chloé se válela na naší pohovce jako pán domu. Zapla televizi a lekla se, když se objevily zprávy. Hned je přepla na kreslenou pohádku. Omluvně se na mě zadívala.

Posadila jsem se vedle ní. ,,O čem se chcete bavit?" zeptala jsem se.

Wendy zvedla obočí. ,,Nebud tak vážná, Luno. Prokecáme pár hodin o jídle, oblečení a opačném pohlaví. A zároveň budeme jíst tyhle báječné sušenky."

Krásné pondělí!

Tady máte krátkou kapitolku, která je řekněme klidná. Trvalo mi měsíc ji napsat, což je docela síla, ale nebojte se. Vždycky mám problém s psaním řekněme ,,nudných" kapitolek. :D Už se blížím ke zlomu, kdy konečně odhalím, kdo za tím vším stojí.

Nebudu slibovat, kdy vydám další kapitolku, ale budu se snažit, aby to bylo co nejdřív. 

S láskou Váš Snehulacek.