Uběhly dva týdny, co jsem s Montgomerym Fletcherem nepromluvila.

Za celou tu dobu se pomalu, ale jistě Hnízdo dostávalo ze svého žalu a měla jsem takové podezření, že za to mohli děti, které v posledních třech dnech pobíhali po chodbách, křičeli a smáli se. Blížily se Vánoce.

I já se jejich nadšením nechala naplnit. Dokonce jsem si nedávno s Mikkym a Emiliou pobrukovala chytlavou písničku plnou rolniček. Ani jsem si neuvědomila, jak moc mi chyběla hudba. Tady jsem neměla telefon, ani rádio, nic. Skrývali jsme se a nemohli jsme riskovat.

Za tu dobu jsem se spřátelila s mnoha savanty. Jejich schopnosti, se kterými se narodili, mě překvapovaly, okouzlovaly a některé i děsily. Nikdo z nich však nebyl vyděšený. Nikdo nebyl vyděšený sám ze sebe a já s pomocí Emilie jsem začínala přijímat sebe samotnou. Povídala si se mnou dlouho do noci, respektovala moje trénování se Sarah a nabídla mi, že mi dá lekci yogy. Zaujalo mě to.

A ani jednou nezmínila jeho jméno.

Chyběl mi, ale to nic nemělo na faktu, že byl arogantní, lhostejný a sebestředný. První týden jsem ho v duchu proklínala a ten další.. ten další jsem se mu za to omlouvala. Samozřejmě, že v duchu. Stále jsem byla uražená, ale pomalu mě ten hněv opouštěl.

Právě jsem se oblékala ven. Sarah a další savanté se chtěli pobavit a nadechnout se čerstvého vzduchu. Od té doby, co Valerie zemřela, jsme měli přísný zákaz vycházení. Co mi řekl Sam, tak jen špiony nechali pohybovat se po městě. Jenže o lovcích nikdo nic nezjistil. Jako by zmizeli, což se mi nelíbilo. Nehrálo mi to.

A proto jsem se rozhodla to převzít do vlastních rukou.

Uměla jsem se bránit jak fyzicky, tak pomocí svojí schopnosti. Nechtěla jsem zmizet nadobro, jak jsem si skrytě přála. Jen jsem si chtěla jít za svojí vlastní zábavou.

Dobře, trošku jsem přeháněla.

Byla jsem vyděšená, ale ne tak, abych z toho vycouvala. Chtěla jsem přijít na kloub Valeriiny vraždy. Možná jsem byla bláhová a naivní, ale musela jsem to zkusit. Už jen kvůli ní.

Přes rolák a džíny jsem si přehodila kabát a obula kožené boty. Dostala jsem pár kousků zimního oblečení od Emilie, které nenosila. Vlastně.. dostala jsem i nový pokoj. Monty dodržel slovo a přestěhoval mě blíž k němu, což mě po naší hádce namíchlo víc. Bydlela jsem o tři dveře dál, takže Monty věděl, když jsem odcházela nebo přicházela.

Nafoukaný, posedlý kontrolou, arogantní..

Povzdechla jsem si. Takové myšlenky mě zpomalovaly. Vyrazila jsem a pospíchala chodbou, abych ho nepotkala. Monty měl jít totiž taky. Ale jelikož i on vypadal, že se mnou nechce mít už nic společného, tak jsem byla méně vystresovaná. Nechtěla jsem s ním mluvit. Nebo ano, ale.. prostě ne. Nevěřila jsem, že by to skončilo jen u mluvení.

U vchodových dveřích stála Emilia, Sarah, Patrick, Mikky, Monty, Sam a David se svojí přítelkyní Quinn. Emilia s Mikkym mě hlasitě pozdravili, Sam pokývl, Patrick si se mnou plácnul, Sarah mě ignorovala jako vždycky, když jsme byly mezi lidmi, na Montyho jsem se ani nepodívala a David s Quinn na mě zdvořile pokývli. Tyhle dva jsem znala jen chvíli a byli stydlivý a uzavřený.

Oba dva však měli velmi zvláštní schopnosti. David dokázal rozumět všem jazykům světa a Quinn si zapamatovala každou danou věc, kterou kdy viděla nebo přečetla. Podle všeho by dokázala sestrojit i stíhačku, kdyby jí někdo dal návod.

,,Nemůžu se dočkat!" vypískla nadšeně Emilia, která okamžitě otevřela vchodové dveře a vyrazila.

,,Tiše," řekl za ní Patrick. ,,Musíme být ostražití a neupozorňovat na sebe, rozumíš?"

Emiliin úsměv zmizel. Kývla, že rozuměla a všichni jsme vyrazili. Monty šel vepředu ve trojici s Davidem a Patrickem. Emilia si povídala se Samem a Mikkym, Sarah šla jako první. Já s Quinn jsme šly jako poslední v tichosti.

,,Těšíš se?" zeptala jsem se jí s jemným úsměvem.

Quinn se na mě překvapeně podívala. Byla celá v černém jako ostatní savanté, ale měla jsem dojem, že to bylo vše, co ji spojovalo s námi. Jako by byla odcizená. Asi za to mohla její povaha. Prudce odtrhla ode mě zrak.

,,Jsem trochu nervózní," pípla s pohledem dolů.

,,Já taky. Vlastně dost. Ale myslím, že dnešek bude stát za to, nemyslíš?"

,,Nejsem moc společenský typ, ale David chtěl, abychom podnikli něco s vámi. Vlastně mu to nabídl Patrick s Montgomerym."

,,Aha," vyšlo ze mě.

Nastalo mezi námi další ticho. Nevěděla jsem, jak pokračovat. Povídat si s člověkem jako ona mi připomínalo mě, když jsem byla poprvé ve škole. Gabriela s Madrid se o veškerou konverzaci postaraly a já nemusela na nic odpovídat.

,,Ty si vážně nepamatuješ dva měsíce svého života?" zeptala se zčistajasna.

No.. tak snaha o konverzaci by tady byla, ale.. do háje. Přišlo mi, že všichni zpozorněli. Dokonce i upovídaný Mikky, kterého z mluvení nic nezastavilo, umlkl.

,,Ano," vyšlo ze mě přiškrceně.

,,Jaké to je?"

,,Je to, jako bys ztratila něco cenného, třeba klíče a nemohla si vzpomenout, kde jsi je viděla naposledy nebo kam jsi je dávala," pokrčila jsem rameny. ,,Takhle jsem to popisovala doktorům. Je to prostě k zešílení."

,,Ty klíče stále nemůžeš najít?"

Prudce jsem se narovnala. ,,Spíš se doopravdy ztratily."

Cítila jsem pohled ostatních na sobě, jenže já jim ho neoplácela. Šli jsme dál. Frustrovalo mě, že jsem si stále nevzpomněla. Víc než to. Vždycky jsem si myslela, že se mi podaří vzpomenout, ale začínala jsem se bát toho, že je to nemožné.

Blížily jsme se ke klubu a herně. Podle všeho to měl být jedním z mnoha speakeasy barů v New Yorku. Nad vchodem nebyl žádný nápis. Vyrazili jsme ke dveřím a já se sehnula, abych si mohla zavázat tkaničku. Patrick zazvonil a během pár sekund se otevřely dveře.

Všichni se zvědavě nahrnuli dovnitř. Mrkla jsem na boční ulici a poté na ně. Nevšímali si mě, jejich pozornost měl hlídač. Vyrazila jsem co nejrychleji a nejtišeji.

Jakmile jsem měla pocit, že jsem se dostala z jejich doslechu, rozeběhla jsem se. Pokud by někdo z nich zaregistroval, že jsem zmizela, šli by za mnou. Nechtěla jsem, abych přišla o možnost zjistit, co se stalo.

Bylo půl dvanácté v noci a ulice v New Yorku byly poloprázdné. Ty nejtmavší byly osamělé, děsivé a plné nepříjemných pocitů, které jimi byly doslova nasáklé. Zjistila jsem, že jsem neviděla jenom aury lidí, ale dokázala jsem vycítit pocity z nějaké místnosti či předmětu. Věděla o tom zatím jenom Sarah s Emiliou. Bylo jisté, že dlouho to nevydrží být v tajnosti.

Kabát jsem měla uvázaný páskem a ruce jsem měla v kapsách. Mrznul mi celý obličej a ve vzduchu byl cítit sníh.

Schopnost vycítit pocity druhých jsem v sobě nedokázala potlačit. Vyhýbala jsem se těm, jejichž aura byla nebezpečná. New York bylo krásné místo, ale v noci krásné a nebezpečné. Obzvlášť pokud jsem se plížila ulicemi, kterými procházeli lidé se skoro černýma aurama. Ženy, které stály na křižovatkách poblíž semaforů, skryté ve stínech měly aury rudé, temně modré a zelené.

Polkla jsem. Bylo pro mě stále těžké vidět lidi, kteří vypadali nebezpečně nebo tak strašně. Ačkoliv jsem se pohřešovala v jiném státě a také mě v něm našli, tak jsem všude hledala někoho, kdo by mi mohl být povědomý. Prostě jsem byla opatrná a nedůvěřivá.

Během několika desítek minut jsem dorazila ke Krvavé Sue, kde jsme před dvěma týdny byli. Kde jsme ji naposledy všichni viděli. Nevšímala jsem si dlouhé fronty a ani hlídače, který si mě prohlížel. Zamířila jsem k uličce, kde jsem Valerii viděla naposledy.

Nevešla jsem do ní. Zastavila jsem se na chodníku a zírala do tmy.

Znáš tajemství, které nikdo nesměl znát.

Sděl mi své malé tajemství, které je pro svět tak velké, krásný savante.

Jsi vskutku poklad.

Šepot toho hlasu jsem nenáviděla. Nenáviděla jsem, jaký nepořádek to ve mně udělalo. Bála jsem se víc, děsila jsem se pravdy, ale také mě to více zajímalo. Chtěla jsem vědět, co jsem věděla. Protože důvodem, proč mě někdo unesl, byl ten, že jsem něco věděla o savantech.

Pomalu jsem zavrtěla hlavou a vjela si rukama do vlasů. Musela jsem se uklidnit a nadechnout se. Tahle noc nebyla o mně, ale o Valerii. O savantovi, kterého zavraždili lovci.

Očividně jsem se hlídačovi nějak nezdála. Hvízdnul na mě a já sebou trhla. ,,Co tam tak stojíš?"

,,Už jdu pryč," křikla jsem na něj, aby mě i přes tu hlasitou hudbu a vzdálenost slyšel.

Vyrazila jsem směrem, kterým tehdy šla ona. Napojila jsem se na sebe a na to, co mi říkalo srdce. V kapse kabátu jsem měla její gumičku, kterou jsem jí včera sebrala z pokoje. Nechtěla jsem cítit přesně emoci, která tam zůstala jako nějaká stopa. Každý vnímal emoce jinak a ona.. sevřela jsem gumičku pevněji a zavřela oči.

Bylo to úplně stejné, jako když jsem šla k tomu jezeru. Ani jsem se nedívala do mapy, prostě moje nohy věděly, kam jít.

Rychlými kroky jsem procházela ulicemi a pomalu se dostala do čtvrti, která se mi nelíbila. Domy tady nevypadaly tak pěkně a bohatě - a jen v pár z nich se svítilo. U těch tmavých byly zatažené žaluzie nebo oknům chyběly skleněné tabulky. Poblíž štěkal pes a mně začalo docházet, že tohle nebyl dobrý nápad. Rozhodně jsem neměla jít sama.

Jako bych se ocitla v děsivém, nebezpečném světě a já byla sama.

V tu chvíli jsem za sebou uslyšela kroky.

Celé tělo se mi napjalo a v lýtkách mě zatáhlo. Nezrychlovala jsem, nezpomalila. Nechala jsem se gumičkou dál vést, uši jsem měla nastražené. Kroky za mnou byly ledabylé, rovnoměrné, jako by se dotyčný procházel nebo venčil psa. Jenže blížila se půlnoc a všichni měli dávno spát.

Zabočila jsem do uličky a zarazila se. Byla slepá a mně došlo, jakou hloupost jsem udělala.

,,Ztratila jsi se?" ozval se za mnou mužský hlas s přízvukem, který mě překvapil.

Angličan. Otočila jsem se s přihlouplým úsměvem na rtech. Byl vysoký, kožený kabát mu sahal do půli lýtek a vysoké boty měly ocelovou špičku. Tvář mu překrýval stín stejně jako jeho auru. Tak tmavý odstín jsem u nikoho nikdy neviděla.

,,Ne." Snažila jsem se, aby ten přihlouplý úsměv nezmizel.

,,Jsi si jistá?"

,,Ne."

Rozesmál se, jako bych ho pobavila. Stál přesně uprostřed uličky. Nemohla jsem mu utéct. Oba dva jsme to věděli.

,,Kam jsi měla zamířeno? V této čtvrti není bezpečno pro dívku, jako jsi ty."

,,Hledala jsem kamarádku." Jednoduchá polopravda.

To ho zaujalo. ,,Kamarádku? Tady žádné mladé dívky nejsou. Ani mladí chlapci," věděla jsem, že se usmál a v jeho auře se začínala vytvářet rudá skvrna touhy. ,,Povězte mi, vaše kamarádka.. byla stejná jako vy?"

Ucukla jsem. ,,Nerozumím."

Rozesmál se tichým smíchem, který mě vyděsil a já se chtěla dát na nemožný útěk. Celý svět tmavnul a já se třásla. Musela jsem se ovládnout a zachovat chladnou hlavu. Už jsem nebyla bezbranná. Měla jsem schopnosti.

,,Slyšel jsem, že savanté z New Yorku zmizeli," pronesl s úsměvem na rtech. ,,Když jsem patřil do Hnízda, byl jsem opatrnější, ale vidím, že nová generace je hloupá," udělal krok blíž. ,,Pověz mi, krásný savante, tvé jméno?"

Krásný savante. ,,Kdo jste?" vyhrkla jsem vyděšeně.

,,Elijah Ravenscroft. Možná ti budu známý jako Felix."

Absolutně jsem netušila o koho šlo, ale bylo mi jisté jedno. Byl to lovec. Monty mi o nich vyprávěl. Říkal, že jsou mezi námi. Ten muž, Elijah, byl savant. Do prdele-

,,Myslím, že se vám mé jméno nebude líbit," vyšlo ze mě a ruku, kterou měl pod kabátem, okamžitě vytáhl. Ani jsem si nevšimla, že tam sahal.

Ladně mávnul rukou do vzduchu. ,,Nemusíš se mě bát. Já se jménům nesměji. Mám rád jména."

Předstírala jsem váhání, avšak po chvilce jsem si hlasitě poraženecky povzdechla. Jeho aura pomalu začala rudnout. ,,Luna," pípla jsem.

,,A dál?"

,,Luna Cole."

,,Krásné jméno pro krásného savanta," konstatoval. ,,Je vskutku smutné, že dnes není vidět měsíc. Smrt Luny by měl být jím viděn."

S tím vytáhnul zpod kabátu lesklý nůž - dlouhý jako moje předloktí. Tenký, zato děsivý jako jakákoliv zbraň.

Vyrazil ke mně a já ustupovala, dokud jsem nenarazila zády do zdi. Zavřela jsem oči.

Uslyšela jsem ránu a poté, jak spadl ten jehlo-nůž na zem. Otevřela jsem oči a spatřila, jak Elijaha tlačila nevitelná moc ke zdi. Kopal nohama ve vzduchu a dusil se. Ty nepříjemné zvuky, které vycházely z jeho úst, mě vyděsily.

Pár metrů před ním stál Monty. Ruku měl zvednutou směrem k němu a hleděl přímo na něj. Do uličky vstoupila další osoba kolem které se točily provazce rudé moci. Sarah. Klapot jejích podpatků narušoval zvuk, který vycházel z Elijahova hrdla.

Nepohnula jsem se a Sarahina moc se pomalu přesunula k lovci a ovinula ho jako dlouhý had, který neměl konec ani začátek. Monty, který ho celou dobu držel ve vzduchu, ruku spustil a Elijah spadl na zem. 

Monty hned stál u mě. ,,Ranil tě? Jsi v pořádku? Bolí tě něco?" Pohledem projížděl každou část mého těla. Pochybovala jsem, že viděl v noci, ale přesto jsem zavrtěla hlavou.

Nepatrně si oddechl. ,,Dobře. Musíme zmizet, než se tady objeví někdo další," podíval se na Sarah, která si lovce prohlížela. Jeho pohled se vrátil ke mně, do mých očí. ,,Mám tě nést?"

Zavrtěla jsem hlavou a vydechla všechen vzduch z plic.

Sarah, která celou dobu mlčela, řekla netrpělivě: ,,Dělejte. Nemáme čas."

Postavil se vedle mě a tím vytvořil jakousi zeď mezi mnou a Elijahem. Prošli jsme beze slov kolem něj. Ani jsem nedýchala. Bála jsem se.

,,Jsi vskutku poklad, krásný savante," křikl za mnou. Polovinou těla jsem se otočila a pohlédla na něj. Rudá schopnost Sarah mu ozářila obličej. Zalapala jsem po dechu.

Celý obličej měl posetý tenkými, rovnými jizvami. Vlasy měl bílé jako sníh a oči černé jako půlnoční bezhvězdná noc.

Usmál se, když si všiml, že získal moji pozornost. ,,Už o tobě ví, Luno. Lovci o tobě ví."

Monty se zarazil stejně jako já. ,,Jak to myslíš, lovče? Máte v Hnízdě špehy?"

,,Ty jsi syn Taminy," vydechl. ,,Slyšel jsem o bratrech Fletcherových mnoho historek. Nikdy by mě nenapadlo, že mladý Montgomery bude mít slabinu. Říká se, že jsi nepolapitelný."

,,Nehraj si s námi, starouši," vložila se Sarah. ,,Kazíš mi večer."

Elijah se však díval na mně a Montyho. ,,Splatím dluh, který jsem měl již dávno splatit tvojí matce. Tenhle svět je krutý díky tomu, že ho vedou..," zaváhal. ,,Krutý lidé. Jsou to ti, které znáte. Všichni je znají, ale oni nejsou jako ostatní. Nemají svědomí a jsou zde, protože něco chtějí."

,,Nechápu," vyhrkla jsem.

Sarah zbledla, když slyšela o čem on mluvil. Utáhla Elijaha pevněji, jako by ho varovala.

,,Já také nechápal. Musíte varovat savanty a najít dítě, které ví."

Uslyšela jsem křik, který mě probral z transu. Monty mu poděkoval. Jeho aura ztmavla - pohltila vše bílé a Sarah střelila po nás pohledem. ,,Sejdeme se v Hnízdě. Utíkejte."

Monty mě popadnul za ruku a my se rozeběhli.