Bylo to snadnější, než u Montyho. Stačilo se mi pomyslet a recepční byla hned v klidu. Jako by viděla dva zakrvácený středoškoláky každý den. Normální věc, že?

Měli jsme pokoj s oddělenými postelemi a koupelnou. To nám stačilo. Monty zaplatil svojí kreditkou a prohlásil, že platí i snídani. Vše nám zaplatí a já nemám protestovat. Stejně jsem neměla na výběr, protože peněženku s penězi jsem měla v batohu, který jsem nechala ve školní jídelně. On očividně nosil peněženku v kapse kalhot.

Monty zamknul dveře a nechal klíč v zámku dveří.

,,Zabírám si postel u okna," prohlásila jsem a varovně se na něj podívala. Nebudu se s ním hádat.

Monty pokrčil rameny a uličnicky se usmál. ,,Samozřejmě, Luno," udělal dva kroky ke dveřím koupelny. ,,Zabrala sis jako první nejlepší postel, tak já si zaberu jako první tu nejlepší dlouhou sprchu."

Než jsem stihla něco odpovědět, práskl dveřmi.

Hlasitě jsem se smála.  ,,Užij si tu nejlepší dlouhou sprchu!"

Jeho smích jsem cítila až v kostech. Po chvilce jsem slyšela, jak prohodil: ,,Víš, nejlepší dlouhá sprcha by byla, kdyby byla s tebou. Ale i tak se pokusím užít si ji."

Přešla jsem ke dveřím s rudými tvářemi. ,,Mlč a sprchuj se."

Jen se krátce zasmál a poté jsem uslyšela zvuk tekoucí vody. Oddechla jsem si a sama pro sebe jsem se pousmála. V hloubi duše jsem byla ráda, že už se mnou flirtuje a vtipkuje. Děsil mě, když byl zamlklý.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Malá televize v rohu, jedna postel u zdi, druhá u okna a jeden noční stolek, který je od sebe odděloval. V pořádku. Budu poprvé spát s mužem v jednom pokoji.
Nebyla jsem však nervózní. Nezajímala jsem se o to. Zajímala jsem se o to, co se to sakra dneska stalo. Měla jsem tisíce otázek, které jsem chtěla položit Montymu. Zeptat se ho, jak to, že ví o mém daru tak podrobně. Proč se probudil a díky čemu. Proč nás napadli divní lidé se žlutýma očima a chtěli ho spoutat řetězy.

Existuje někdo jako já? Existuje snad více lidí, kteří umí záhadné kouzelné věci? Můžu je vidět?
Podívala jsem se na své ruce - stejně jako mé dětské já v mém snu. Studovala jsem čáry v dlaních a uvažovala, proč mě tak fascinovaly. Obyčejné čáry. Měla jsem sto chutí se tomu zasmát - nic není obyčejné.

Venku v tu chvíli zahřmělo. Déšť začal ťukat na okno v nepravidelném rytmu. Vstala jsem z postele a vydala se k zábleskům, které pokaždé rozsvítili na pár vteřin celé okolí. Promnula jsem drsnou látku závěsu a nepřítomně se dívala na bouři. Přemýšlela jsem.

Gabriela a Madrid nebyly mé kamarádky. To, že jsme s Gabrielou společně vyrůstali, z nás nedělalo kamarádky. O tom přátelství není. Nevěřila jsem jí - možná jsem o ní věděla mnoho, ale nikdy jsem jí nevěřila. Mohla jsem si namlouvat cokoliv, ale tohle si kamarádi nedělají.

V přátelství bych se měla cítit svobodně, tak, jako se cítím s Chloé nebo s Montym. I když jsem tyhle dva znala jen chvíli, věřila jsem jim. Byli mí přátelé. Brali mě takovou jaká jsem a nestyděli se za mě. Cítila jsem se sama sebou. Cítila jsem se být někým.

A to v přítomnosti Gabriely a Madrid nebylo.

Ptát se sebe samotné, zda věřím Montymu - muži, který mi zachránil život, muži, který si nemyslí, že jsem blázen. Nepřehlížel mě, věřil mi. Tohle mi stačilo k tomu, abych věděla, že Montymu se dá věřit. Ve všem. Bezpodmínečně.

Po chvilce jsem uslyšela tiché zavrzání dveří a já se otočila.

Zarazila jsem se.

Monty vylezl z koupelny jen v ručníku. Jeho černé vlasy byly mokré a čisté. Celý byl čistý a já se kochala pohledem na jeho svalnaté, vyrýsované tělo. Jeho zelené oči si mě zvědavě prohlíželi a já hlasitě polka, než jsem řekla: ,,Vypadáš jako nějaký model."

Monty se tlumeně zasmál. ,,Chtěl jsem říct, že si musíme sehnat nové oblečení. Rád bych tady chodil alespoň ve spodním prádle, ale i to je celé od krve."

,,Takže ti přišlo lepší chodit v ručníku?"

,,Přišlo mi lepší vidět tě, jak se červenáš."

Odfrkla jsem si. Líbilo se mi to, líbilo se mi, že Montyho nálada se pomalu vracela do normálu.

,,Jednou tě taky donutím zčervenat se, Monty."

V jeho očích nebezpečně zajiskřilo. ,,Budu se těšit." Posadil se na svoji postel a pozoroval mě, jak jsem zatáhla závěsy a zapnula lampičku na nočním stolku.

,,Zavolám na recepci, zda nemají nějaké oblečení, které by nám dvěma bylo," vzal svůj telefon ze stolku a papírek, který nám dala recepční s číslem si vzal do ruky. Zvedl ke mně pohled. ,,Dej si dlouhou sprchu, Luno. Voda tě uklidní."

Vyrazila jsem do koupelny a zamkla se. Rukou jsem setřela páru ze zrcadla a podívala se na svůj obraz. Vlasy jsem měla rozcuchané, celá pravá strana mé hlavy byla zakrvácená a měla jsem pár malých ranek na obličeji. Přistoupila jsem blíž a rukama se opřela o umyvadlo.

Uviděla jsem sebe, avšak čistší. Usmívala jsem se a měla jsem zdravou barvu obličeje. Po temných pytlích, které se zabydleli pod mýma očima - nebyl ani stín. Vlasy jsem měla zapletené v dva tlusté copy a v nich jsem měla květiny. Mé tmavé oči zářil-

Pouhým mrknutím jsem byla zpátky v tmavé koupelně. Ruce se mi třásly, když jsem ze sebe svlékala oblečení.

Třicet minut jsem strávila ve sprše, kde mi horká voda bičovala každý centimetr těla. Vydrhla jsem ze sebe krev, hlínu - vše. Nejraději bych se natřela tělovým mlékem, jenže jsem na to neměla energii a ani jsem ho u sebe neměla.

Zabalila jsem se do ručníku, odemkla a vyšla z koupelny.

Monty ležel na posteli v tričku s popisem Miluju Pepsi v naprosté tmě. Měl na sobě dokonce i spodní prádlo. Na mé posteli byl komínek s oblečením. Opatrně jsem se posadila a pevně držela ručník. Otřepala jsem se. V pokoji byla hrozná zima. Doufala jsem, že mi ručník nespadne. Obyčejné šedé bavlněné tílko, kraťasy na spaní a vysoké pletené ponožky - tohle mi mělo stačit.

,,Topení netopí," řekl do ticha. Ozvala se rána a v koupelně zhaslo světlo spolu s lampičkou na nočním stolku. ,,Elektřina právě vypadla díky bouřce."

Zvedla jsem pohled od svého oblečení.  ,,Co to znamená?"

,,Znamená to, že nás čeká dlouhá noc. Bouře je nebezpečná a rozlícená. Na listopad se takové bouřky nehodí." Tu poslední větu zamumlal sám pro sebe.

Popadla jsem oblečení a v koupelně se převlékla do nového, čistého oblečení. Jemně vonělo po aviváži. Posadila jsem se na postel a pozorovala Montyho, který něco psal do telefonu.

,,Myslíš, že nás budou hledat?" zašeptala jsem tiše.

Montyho prsty se zastavily. Vypnul telefon a otočil hlavu směrem ke mně. Vypadal v tu chvíli jako obyčejný kluk, napadlo mě.

,,Ano," odpověděl mi stejně tiše. Zvedl svůj pohled a podíval se mi do očí. ,,Nechtěl jsem, aby se o tobě vědělo, Luno." V jeho hlase byl slyšet smutek. ,,Překvapili mě. Nečekal jsem, že se objeví ve škole, protože se něco takového nikdy nestalo. Neslyšel jsem o tom, že by lovci vydali do školy. Vždy si počkali."

Opřela jsem se zády o chladnou zeď. ,,Kdo jsou?"

,,Moc toho o nich nevíme," připustil. ,,Nejsou z tohoto světa. Existují teorie, že jsou to démoni, kteří napadli umírající lidské tělo, ale je to jen pouhá teorie. Loví nás, protože máme gen, díky kterému umíme to, co umíme. Ty vidíš emoce lidí a dokážeš s nimi manipulovat, já umím silou mysli pohnout čímkoliv. Svět o nás ví, ale lidé si nechtějí přiznat, že doopravdy existujeme. Osoby na vysokých pozicích nechtějí přiznat, že existují mocnější než jsou oni."

Vzpomněla jsem si na ženiny žluté oči a polil mě studený pot. ,,Chceš mi říct, že lovci a lidé se spojili?"

Monty nepatrně zavrtěl hlavou. ,,Ano i ne. Lidé na vysokých pozicích s nimi nespolupracují - oni totiž nejsou lidé, oni jsou také ty stvůry. Ne všichni, samozřejmě. Ale většina ano."

Vyčkávala jsem.

,,Máme mnoho názvů díky genu se kterým se narodíme. Podivné děti, Savanti, Nadpřirození a lovci nám s oblibou říkají Smrtelní. Což jsme, mimochodem. Nazýváme se Savanty, protože to zní dobře," krátce se zasmál. ,,Tenhle gen v nás spouští moc, dar, díky čemu máme navrh. Máme většinou těchto schopností víc, ale čím později se ta dominantnější probudí, tím později se probudí ty další. Jde také o tvoji sílu a o to, kdy jsi se narodila. I to má důležitou váhu."

Obtočila jsem si mokrý pramen vlasů kolem ukazováčku a poté pramen upustila. Odhaloval mi pravdu, pravdu o mně. O lidech jako my.

,,Tihle lovci se pohybují ve vyšších společenských kruzích, jak jsem ti říkal. Ale existují horší, mnohem horší lovci," jeho oči zkoumaly můj obličej. ,,Jsou jako my, akorát nás loví. Dostávají zaplaceno za každého savanta, kterého chytí. Živí se tím a využívají svých schopností. Lovec Cage je jeden z nejaktivnějších. Na kontě má přes padesát ulovených savantů. Je známý díky tomu, že dokáže vycítit moc druhého savanta - i u dětí u kterých se gen neprojevil. Poté lovkyně Deborah, která dokáže napadnout tvoji mysl a dělat to, co se jí zachce. Zešílíš," vysvětloval.

,,Máte nějaké místo, kde se dokážete ukrýt před lovci?" zeptala jsem se.

,,Máme místa, kde se scházíme, když nastane vážná situace. Když lovci zaútočí na obyčejné lidi, pak se koná shromáždění a vymýšlí se plán, co dál. Nestává se to často, jde jen a jen o savanty. Párkrát se však stalo, že lovci pobili celou rodinu savanta. Ačkoliv oni nebyli nositelé genu. Porušují pravidla, které tu panují od doby, co jsou na tomto světě. Obyčejní lidé se z našich záležitostí vynechávají."

,,Oni tohle respektují?" Překvapeně jsem zamrkala.

,,Ano. Lidé na vysokých pozicích by pak nebyli voleni, vznikl by chaos a my bychom se v nich dobře ztráceli. Jenže ani my chaos nechceme."

Povzdechla jsem si a promnula si spánky. ,,Je toho na mě moc, Monty. Lovci, savanti, pravidla.. Kde na tohle berete sílu? Nelíbí se mi to. Savanti žijí ve strachu. Já jsem savant, ty jsi savant. Jak jsi k tomu všemu přišel? Říkal jsi mi to ve škole, ale nedopověděl jsi mi to."

Monty se ponořil do ticha. Když jsem si začala myslet, že se mnou o tom nebude chtít mluvit, začal: ,,Mě s bratrem vychovala Tamina. Byla ženou, která nás vychovávala podstatnou část našich životů a milovala. Byla naší matkou. Byla savant, velmi mocný savant. Dokázala rozpoznat savanta a jeho schopnost. Věděla, kde jsme a našla nás a zachránila. Vysvětlila nám, kdo jsme a seznámila nás s tímhle světem."

Narovnala jsem se. ,,S jakým světem?"

Poznala jsem, že v té tmě se usmál. ,,S tímhle."

Frustrovaně jsem zafuněla. Měla jsem chuť  si vjet do mokrých vlasů.

,,Ukázala nám pravdu. Ukázala, že život je krásný i přes strach kolem nás. Je to vzácný dar."

Ignorovala jsem pálení v očích.  ,,Kde je nyní?"

Monty se smutně usmál. ,,Zemřela, když zachraňovala jednoho z nás."

,,To je mi líto," zašeptala jsem a otřela si slzy z tváří.

Monty vstal a posadil se vedle mě. ,,Mnohým z nás zemřeli ti, které jsme milovali. Savanté mívají početné rodiny, i přes fakt, že nás loví jako nějaká zvířat-"

,,Monty," přerušila jsem ho. ,,Jsem unavená."

Pochopil, že nemám více sil. Vrátil se zpět na svoji postel a lehnul si. Nevnímala jsem své mokré vlasy a lehla si na čistý polštář. Otočila jsem se k němu zády a stočila se do klubíčka. Bolest, byla to bolest. Větší, než když jsem zjistila, že si nepamatuju dva měsíce svého života. Bolest za Montyho mámu, bolest za Montyho, bolest za sebe.

Hlasitě jsem vzlykla.

Nastalo ticho a já ztuhla, dočista ztuhla, když se prohnula matrace. Cítila jsem jeho pohled na sobě. Pomalu jsem se k němu otočila.

Cítila jsem jeho pocity jako svoje vlastní. Chápal mě. ,,Mrzí mě to, Luno. Tak moc mě to mrzí."

Popotáhla jsem. Pevně jsem ho rukama objala a rozbrečela se ještě víc. Jeho ruka na mých zádech se pomalu dala do pohybu a začal mě konejšivě hladit. Sevřela jsem ho pevněji. Malinké, hřejivé kroužky na mých zádech mě uklidňovaly stejně jako jeho přítomnost. Přítomnost kamaráda, došlo mi. Nikdy jsem si u nikoho nedovolila brečet.

Montgomery Fletcher byl první, komu jsem dovolila mě spatřit ve slabé chvilce. Chvěla jsem se a třásla a pomalu se nechávala strhnout tím druhem únavy, který mě vždycky přemůže po pláči.