,,Tak tady jsi," řekl Brian, když mě našel odlíčenou a převlečenou u východu z maskérny. Byla jsem ráda, že už nic víc neříkal, protože se mi hlavou honilo až příliš moc myšlenek. 

Proč mi to David všechno prozradil? Jak věděl, že mi může věřit? Vypadám snad jako ženská, co drží jazyk za zuby? Neřekla bych.

Vzpamatovala jsem se, když jsem zahlédla přijíždějícího taxíka a pak mi to došlo. ,,Musíš ještě natáčet."

,,Ano, ještě musím," přitakal.

Otevřela jsem dveře od auta dřív, než mi je stihl otevřít on. ,,Tak..."

,,Na," podal mi peníze a já si je od něj bezmyšlenkovitě vzala. Svedeme to na dýško, které jsem si vysloužila za svou ochotu. 

Nebýt mě, ani by se tahle scénka neuskutečnila, že? 

,,Děkuju," zamumlala jsem. Když chtěl za mnou zavřít dveře, vystřelila má dlaň nekontrolovatelně do strany a přitáhla si ho za tričko k sobě. Jasně, chtěla jsem ho v tom podusit, ale dusila jsem tím pádem i sebe a byla jsem dostatečně sobecká na to, abych udělala vše pro pocit dostatečného přísunu vzduchu do plic, který jsem bez Briana postrádala. S touhle myšlenkou jsem náš polibek ještě prohloubila a stálo mě to veškeré síly, abych ho nevtáhla do auta a nepředvedla taxikáři číslo, na které by do konce života nezapomněl. 

,,Můžu večer přijet?" vydechla jsem mu do úst a bylo mi z té mé přeslazenosti téměř nevolno. 

Co se to s tebou děje, Wiggy?

,,To je nějaká past?" zeptal se a já nevěděla, jestli se tomu mám zasmát nebo mu jednu vlepit, takže jsem se jen křečovitě pousmála.

,,Budu doma až po jedenácté." 

,,Takže můžu přijet?" zeptala jsem se a bezděky si v očekávání skousla ret. Bylo vidět, jako ho tou svou váhavostí pěkně vyvádím z míry. Dlouho jsme se na sebe mlčky dívali, navzájem zkoumali naši mimiku... a pak netrpělivý taxikář zatroubil tak prudce, až jsem nadskočila a praštila se o strop auta do hlavy.

,,Sakra! Jste normální, chlape?" zavrčela jsem a on se na mě ve zpětném zrcátku zamračil. ,,Okrádáte mě o můj drahocenný čas."

Překvapením se mi pootevřela pusa. ,,Tak abyste věděl, mám za sebou vysilující herecké ráno a nehodlám se s vámi o ničem bavit!"

,,No tak zmlkněte a můžeme jet," navrhl nezaujatě s pohledem upřeným na silnici před sebou a Brian v tu chvíli strčil hlavu do auta, aby na toho hulváta lépe viděl. Blaženě jsem si přičichla k tomu množství tmavých vlasů a stehna se mi stiskla k sobě.

,,Co si o sobě myslíte?" zeptal se taxikáře ostrým hlasem a já zabořila záda do sedadla, protože Brian najednou povyrostl.

,,Vystup," přikázal a já nevěděla, jestli myslí mě nebo taxikáře. Když mi ale uvolnil místo, usoudila jsem, že myslel spíš mě, takže jsem poslechla a vyklopýtala ven.

,,Spolehněte se, že si budu stěžovat," řekl ještě, než práskl dveřmi a já spokojeně našpulila rty, i když si nemohl stěžovat na člověka, jehož jméno ani neznal. To by šlo asi hodně blbě.

,,Vezmu tě domů," odvětil stále ještě zhrublým hlasem a za doprovodu cvak-cvak mužíků, kteří se zase odněkud vynořili, mi pokynul, abych ho následovala.

,,A co natáčení?" namítla jsem a v duchu se sama sebe ptala, proč nedržím pusu zavřenou.

,,Mám na tebe dvě hodiny."

Nadzvedla jsem obočí a už se ani nesnažila zakrývat úsměv. ,,Jak na mě?"

Bez ohledu na přítomnost foťáků se zadíval na svůj rozkrok, který už zase působil nějak natekleji. ,,Nevzpomínáš si?" 

Žaludek mi poskočil. ,,Takže příprava na to, co bude po roli? Briane, já..."

,,Co ty?" zeptal se stále tím rozdivočelým hlasem a moje boky se automaticky naklonily blíž k němu. 

Tělo ti evidentně odpustilo, chlape. A já? 

Na tohle jsem sama odpověď neznala. Ale i tak jsem ho následovala do auta, ve kterém jsem hodlala odlehčit té potlačované touze, kterou jsem neměla vůbec pod kontrolou.