Seděla jsem na terase s hrnkem kávy v ruce a dívala se na dvouletého Chrise, jak pobíhá se svým tátou po zahradě. Těhotná máma se držela v ústraní a snažila se marně najít pohodlnou pozici. ,,Už chci porodit!" 

,,Ještě máš pár měsíců, broučku."

,,Neříkej mi broučku," přikázala Minie a postavila se do útočné pozice proti Letty, která s křikem zaběhla do obýváku a Minie ji v rychlém tempu následovala. Zavrtěla jsem nad nimi hlavou, předstírajíc, že já se přece vždycky chovám naprosto normálně a v tu chvíli mi zavibrovat mobil v kapse.

,,Kdo mě to otravuje?" zabručela jsem do telefonu a na druhé straně se rozhostilo dlouhé ticho. Pak se ozval známý smích, který mě přinutil se narovnat. 

On mi volá!

,,Ahoj," vyjekla jsem až příliš nadšeně a pomyslela si, že se musím krotit.

,,Taky zdravím, ty naježená kočičko."

,,Co potřebuješ? Rušíš mě na dovolené."

,,Oh, tak to se omlouvám! Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi zatím nestihla obrátit New York naruby."

Zvedla jsem oči v sloup a napila se lahodného nápoje s příchutí skořice. ,,Říkám, že jsem na dovolené. Nemám náladu obracet New York naruby. Jak jde natáčení?"

,,Jde to úžasně! Vlastně je dobře, že jsi teď pryč, protože bychom na sebe neměli vůbec čas."

Narovnala jsem se a položila hrnek na dřevěný stůl před sebou. ,,Jakto? Copak já nemám být na filmovém placu a nahrávat si každý režisérův nesouhlasný povzdech?"

Znovu se zasmál a mě ten zvuk donutil přivřít oči. Strašně mi chyběl, což mi do jisté míry připadalo zvláštní. Zastesklo se mi v životě už po spoustě lidech, ale málokdo mi vyloženě chyběl.

,,Točíme teď na uzavřených místech, kam jsem si tě u Davida nedokázal prosadit. Ale až se vrátíš, už budeš mít pero pořád v ruce, neboj."

Kousla jsem se do rtu, abych si nechala své řečičky pro sebe, ale bylo to prd platné. ,,Tvoje pero?"

Slyšela jsem tiché uculení a následně tlumené hlasy. Asi mluvil s někým ze štábu. 

,,Ne, tvoje pero," zašeptal a mně se začaly kroutit palce u nohou. Je to jako mít menses. Jakmile zavedeme první tampon, nepotřebujeme najednou nic jiného, než šoustat a jíst (a křičet). Já v tu chvíli nepotřebovala jíst jenom proto, že jsem byla nacpaná domácí buchtou od Minie. Z té druhé potřeby jsem ale nedokázala chvíli sedět na místě.

,,Briane, já se zblázním," zakvílela jsem tlumeně a trochu se sesunula po lavici dolů, aby Sean a malý Chris nemuseli zírat na ten zoufalý potřebný výraz (kdyby ho náhodou zahlédli).

,,Proč?" zeptal se, ale jeho tón prozrazoval všechno. Věděl, jakou moc nade mnou má. Dal mi to plně najevo ten večer, než jsem odjela. A třebaže jsem z toho ještě desítky hodin poté nedokázala chodit normálně, stejně jsem potřebovala přídavek.

,,Zítra se to zlepší, neboj," uklidňoval mě a já se jen zmateně zamračila.

,,Jak by se to zítra mohlo zlepšit? To bych musela být majitelkou trochu trpělivější mušličky." 

,,Dočkej času," zašeptal a povzdechl si. ,,Poslyš, už musím jít. Mimochodem, opovaž se dotýkat sama sebe."

S tím ukončil hovor a nechal ten rozkaz viset ve vzduchu. S šibalským úsměvem jsem najela do messengeru a napsala: Dovol, abych ti přikázala to samé.