Někdy začátkem tohoto května jsem zastavila svého malého šedivého brouka u chodníku slávy, a přestože jsem mezi těmi naleštěnými bouráky a draze oblečenými zazobanci neměla sebemenší šanci vypadat nenápadně, připadala jsem si ve svých tmavých brýlích přísně v utajení. Moje měkké žabky byly tisíckrát tišší než nespočet podpatků, které šlapaly na jména slavných. Popošla jsem o několik kroků dopředu, za brýlemi nacvičený výraz á la já sem patřím a zastavila se na hvězdě se jménem Brian Wiesel. 

Tak tady seš.

Abych vám to vysvětlila, už od začátku jeho slávy z něj byli všichni úplně paf. Tenhle chlap mě naprosto iritoval, ale i fascinoval tím, jak si dokázal už od dětských let podmanit svět, a tahle fascinace mě donutila začít psát knihu o něčem, čemu rozumím ze všeho nejméně - o slávě. 

,,Chcete se s Brianova hvězdou vyfotit, dívenko?" zeptal se mě starší pán se zvědavě vytaženým obočím. Také jsem to své nadzvedla a zahleděla se dolů na hvězdu. A v tu chvíli jsem si všimla, že se mi začíná sloupávat lak na nehtech. Měla jsem velké problémy, že?

S úsměvem jsem k tomu muži zvedla pohled. ,,Ne, to je dobré. Díky."

,,Děkuji."

Děkuji za co?

,,Jasně," řekla jsem trochu vykolejeně a on se tentokrát usmál jinak. Shovívavě. ,,Říká se děkuji, ne díky. Zní to lajdácky, dívenko, tak to neříkejte."

Proboha, dědo, ty máš taky velké problémy, co? 

Skousla jsem si ret, abych na něj nezačala štěkat, načež jsem si vyslechla další upozornění, že kousat si ret je vulgární. 

,,Pane, já se pohybuji v trochu jiných kruzích než většina lidí tady. Takže mě teď prosím omluvte. Musím do kostela," řekla jsem a naschvál se ještě pokřižovala. Pak jsem už raději šla dál.

Co je to sakra za lidi tuto?

Mé kroky byly rázem naštvané a hlasité. Malý foťáček visící mi kolem krku mě pravidelně šťouchal do prsou, ale já šla dál a snažila se nezadusit drahými parfémy, které proměnily už tak dusný vzduch v plynovou komoru.

On mi tady bude vykládat o lajdáckých slovech... Raději budu působit lajdácky než lacině. A celé tohle místo je díky své předraženosti laciné!

Z vnitřního nadávání mě do reality vtáhl viditelný rozruch, který se řinul od hlavního vchodu do hotelu Zentral.

Vážně jste si mysleli, že jsem se na tomhle převoněném místě potloukala zbytečně? To vůbec ne. Pan Wiesel tu měl konferenci ke svému připravovanému filmu Duše v ohni, takže jsem právě v tuhle chvíli byla plánovaně schovaná za palmou a svůj foťáček měla připravený v ruce. Během několika vteřin se samozřejmě objevil na prahu ve svém padnoucím obleku, pilotkách a tmavě kaštanových vlasech.

Ta debilní palma mě sice vůbec nezakrývala, ale přesto jsem za ní zůstala schovaná a zapřená o její hrubý povrch jsem si toho frajera přiblížila, načež jsem začala cvakat jako šílená. Jeden snímek střídal druhý. Pak se Brian začal prodírat někam skrz lidi, zřejmě k autu, a já si s úsměvem začala prohlížet snímky. Takovýchhle fotek bych našla na netu sice stovky, ale šlo o to, že byly pořízené mnou a že jsem byla na tom místě, kde byl i on. Bylo to zkrátka inspirativní pro mou knihu. 

Zrovna jsem plánovala začátek první kapitoly. Sundala jsem si na to dokonce brýle a zvedla hlavu k obloze, kterou zakrývaly dlouhé zelené listy palem. V očích jsem měla tisíce čertíků. V tu chvíli jsem byla vážně ve svém živlu.

Prodírá se lidmi. V záři reflektorů se mu v úsměvu lesknou bělostné zuby, nepatrné vějířky vrásek kolem očí z něho dělají naprosto dokonalého muže. On je oceán, on je vládce. Všichni a všechny jsou proti němu jen malé rybky. To jemu patří svět, to jemu-

Mou skvělou myšlenku přerušil tvrdý náraz do zad, který zapříčinil, že jsem s vyjeknutím pustila foťák na zem a hned jsem ho následovala. Zavrčela jsem a cítila, jak mi něčí ruce omotané kolem mých paží pomáhají na nohy. Měla jsem odřená kolena, takže tohle gesto na mě v tu chvíli nemohlo udělat žádný dojem. A právě proto jsem se na viníka obořila s pro mě velmi typickým slovníkem: ,,Jakej debil, sakra?"

Prudce jsem se otočila, abych komukoliv, kdo mi tohle udělal, vlepila facku. Tmavá hlava na chvíli trhla do strany a očividně překvapený muž jen taktak chytil brýle, které mu díky mému jednání spadly z nosu. Pár jasně modrých očí na mě několikrát zamrkal a já mu věnovala ten nejprovinilejší a nejpřekvapenější výraz v dějinách všech těchto dvou výrazů.

No to snad ne...